Současná farní pastorace ztrácí na intenzitě. Co s tím? (Joachim Wanke)

Z myšlenek biskupa Joachima Wanke z Erfurtu (bývalá NDR), pronesené na setkání s novináři 6.11. 2008

Události roku 1989 otevřely také církvím nové obzory. Tváří v tvář faktům je ale zřejmé, že současná farní pastorace ztrácí na intenzitě. V příštích létech budeme mít méně kněží, méně katolíků, větší pastorační prostory, mobilita lidí se ještě zvýší a to vše ve společenském klimatu, které se mění směrem k větší pluralitě a k menší schopnosti se na něco trvale vázat.


5 kroků na další cestě:


1. Posilovat činnost těch, kdo se věnují pastoračním úkolům ve svém volném čase.
Církev v Německu bude buď „církví dobrovolně činných v pastoraci“ nebo nebude vůbec. Při vší nezastupitelnosti svěcených služebníků potřebujeme „místní dobrovolníky“, kteří se cítí být povoláni k péči o druhé. Víra, naděje a láska se nerealizují jen tam, kde působí svěcení služebníci. Schopnost a ochota informovat o věcech víry je požadavkem, který se týká všech členů církve.

2. Je potřebné spojovat lidi v „sítích“.
Pro mnoho generací to byly farnosti, které shromažďovaly věřící a posilovaly jejich spojení ve společné víře. Ale může a musí to být všechno? Když je katolíků v populaci méně, zvětšují se prostorové vzdálenosti mezi nimi. Proto se také budou muset nezávisle na územním charakteru farností vytvářet skupiny, ve kterých je žito křesťanské společenství, které bylo dříve možné zakusit téměř jen ve farnostech. A snad to bude pro nekřesťany, kteří se o nás zajímají, snazší včlenit se do takovýchto menších a přehlednějších společenství než do velkých farností.


3. „Zřizovat svítilny“.
Pod tím rozumím domy, místa, události (jako jsou např. naše diecézní poutě) a společenství, které mají duchovní vyzařování a pomáhají lidem ozařovat křesťanskou životní cestu. V této souvislosti bych chtěl s velkou radostí oznámit, že se v erfurtském biskupství usadily dvě nová řeholní společenství: v Buttstadtu Kapucínky - terciářky a ve Schleusingen sestry Marie Ward (CJ). Je to sice „jen“ sedm nových řeholnic v Duryňsku, ale samotnému Ježíši stačí dva nebo tři, kteří se shromažďují v jeho jménu, aby byl on sám mezi nimi.

4. Církevní zařízení a instituce jako místa pastorace.
Řada církevních zařízení, zvláště sociální instituce, sice vznikly v jiných dobách a situacích, ale mají ve svých původních i nově změněných úkolech i dnes velký význam. Tato zařízení (např. naše školky, školy, domovy pro seniory, pečovatelské služby) slouží denně mnoha lidem, z nichž mnozí nejsou křesťany. Je požehnáním, že máme charitu. Církev, která mluví o Bohu, potřebuje také místa, kde se koná „služba mytí nohou“.


5. Pozvedat úroveň „duchovní spodní vody“.
To, co je křesťanské, bude v budoucnosti silněji prezentováno více kvalitativně a méně kvantitativně. V modernitě, která se čím dál víc ztrácí v subjektivismu a libovůli, potřebujeme spiritualitu, která propůjčuje křesťanovi stabilitu a která mu pomáhá k otevřenosti vůči jinému a jiným. Stará samozřejmost dnes nabývá nové evidence: Jen ti, kdo se modlí, obstojí jako křesťané. A pouze církev, pevně zakořeněná v Božím tajemství, bude stále pro lidi zajímavou. Má naděje spočívá v tom, že tomu tak je.


(Převzato ze stránek www.zenit.org, přeložil A. Opatrný)