Starožitníkův příběh

"Tohle se mi stalo letos na jaře," vyprávěl starožitník K. B. na večírku při sjezdu starožitníků. Hovořil se zádumčivou snivostí, s jakou uměl vyprávět tolik příběhů, a otáčel v prstech křehkou číši se starým opálově svítícím vínem.

"Přišel ke mně takový malý zarostlý chlapík. A vytáhl roli. Rozbalil ji přede mnou a čekal, co já na to. Dívám se a žasnu, byl to báječný kousek, empírová litografie, a na ní Jeruzalém a velbloudi a krásná oblaka…
"Deset tisíc," povídám.
"Cože?"
"Deset."
"Tisíc?"
"Deset tísíc."

Dívá se na mě, jako by čekal na pointu vtipu, čekal, že se každou chvíli dám do smíchu.
"Vy že mi dáte deset tisíc?"
"Dám."
"Za tohle?"

Chápal jsem, že si myslel, že to je něco bezcenného a je z toho teď pořádně sejmutý. Tak snad se teď chlap zaraduje? Podle toho, jak vypadal, bylo pro něj deset tisíc hodně peněz a bylo divné, proč tak zoufale třeští oči.
"Je vám to málo?"
"Neee," zakvílel.

Najednou se zatočil dokolečka a chytl se za hlavu. Pohled člověka, jemuž řekli, že bude nad ránem večer popravený.
"Tak co? Co je?" povídám.
"Tímhle já topil celou zimu," vydechl.
"Tímhletím?"

Vylezlo z něj, že je školník a že objevil na půdě školy celou hromadu takovýchhle obrazů.

Dříve se učební pomůcky nevyhazovaly, prostě se obrazové tabule odnášely na půdu a pak se na ně zapomnělo, mohl bych vám povídat, jaké poklady se často objeví na starých školních půdách. Učitelé prostě nechtěli staré pomůcky vyhodit, a když přišly nové, staré uskladnili, pak na ně zapomněli, obrazy z půdy po několik pokolení nikdo neodnesl.

A tyhle staré obrazy bývají někdy pohádkově nádherné. Žáci se na ně měli dívat a učit se z nich, tak byly namalovány dokonale až hypnoticky, aby děti upoutaly. Jsou to celé sbírky měst, krajin, zvířat, historických postav, jsou dost drahé a sběrateli ceněné, zachovalo se jich málo a jejich cena stále roste.

Dal jsem tomu školníkovi deset tisíc a on odešel. Víckrát jsem ho neviděl. Vzpomínám na něj ale často, nikoli jako na jednoho malého zarostlého školníka, vzpomínám na něj jako na symbol.

Kdyby nebyl pálil to, co považoval za bezcenné, mohl být teď zámožný člověk, spálil si možná pár krásných, drahých automobilů. Pálil a pálil a nenapadlo ho, že ničí něco cenného.

Já jsem už starý chlap, a když tak uvažuju o svém životě, když si ho tak převažuju, napadá mě, že jsem se často od tohohle nešťastníka moc nelišil. Pálil jsem a pálil - a teprve pak jsem zjistil, CO jsem spálil. Bylo pozdě. Už to shořelo.

Vsadil bych se, že v tomhle městě teď leccos hoří a lidé si neuvědomují, že pálí něco velmi hodnotného. Třeba to nejcennější, co v tomhle životě měli mít." 

Se svolením zpracováno podle knihy:
Andělské vteřiny, Eduard Martin,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
www.kna.cz, www.ikarmel.cz
Redakčně upraveno