Trinitární vyznání (Walter Kasper)

Při bližším pohledu totiž vyznání Trojice není nic jiného než svědomité, i když zajíkavé, jiné vyjádření věty z l. listu apoštola Jana: "Bůh je láska" (1 J 4,8.16). Tím je řečeno: Bůh není monomanický osamělý Bůh; je naopak sám v sobě dialogem, sám v sobě děním sebesdělující lásky; je sám v sobě společenstvím (communio). Jestliže však to nejvyšší, všechno obsahující a všechno určující, jemuž říkáme Bůh, je láska, pak je veškerá skutečnost určována láskou a zaměřena k lásce, pak je smyslem vší skutečnosti láska.

Tato teze má velké důsledky pro naše křesťanské chápání skutečnosti. Trinitární jednota-communio se ukazuje jako model křesťanského chápání skutečnosti. Nauka o Trojici totiž znamená průlom do chápání skutečnosti, které bylo určováno primátem substance existující v sobě a pro sebe, směrem k chápání skutečnosti pod primátem osoby a vztahu. Podle křesťanského chápání není poslední skutečností sama v sobě jsoucí substance, ale osoba, kterou lze plně myslet jen v nezištné vztažnosti dávání a přijímání. Mohli bychom také říci, že smyslem bytí je v křesťanském pohledu láska. (48-49)

Z toho vyplývá základní model křesťanské spirituality, nezištná služba. (49) ...
Z církevního učení o Trojici totiž vyplývá zcela jiná představa jednoty. Není to strnulá, monolitická, uniformní a tyranská jednota, která vylučuje nebo potlačuje či pohlcuje každou odlišnost. Taková jednota by byla chudobou. Boží jednota je plnost, ba překypující plnost nesobeckého dávání a darování, vylévání sebe v lásce, jednota, která nevylučuje, nýbrž zahrnuje živoucí vzájemnost s druhými a pro druhé. ...Inspiruje řád, v němž jednota vyniká tím, že všichni dávají podíl na vlastním a činí jej společným. (49)

Krátce: trinitární vyznání vykládá smysl bytí jako lásku Víra v trojjediného Boha proto působí v činné lásce. (51)

(Walter Kasper: O víře, Brno, Cesta, 199O, 48-51)