Trpíme muka Boží vzdálenosti? (Karl Rahner)

Jestliže nám je zatěžko nalézt přístup k niternému pochopení této svátosti (roz. eucharistie), obraťme se do sebe. Postavme se tváří v tvář tajemství našeho vlastního života, kterému se většinou snažíme v ruchu všedního dne unikat narkotikem požitků! Dovolme zvítězit věčné touze v nás! Věnujme sluch Bohu v našem nitru! A zděsme se konečně nad hrůzou osamělosti vnitřního člověka v nás! Tažme se v plné vážnosti, jestli necitelnost pro Boha, z níž ho obžalováváme nebo jíž jsme pohoršeni, a schopni ji považovat za napolo přiznaný důkaz jeho neexistence, zda tato naše necitelnost není právě tím, s čím jsme se již v hloubi našeho srdce ztotožnili, abychom nemuseli být lidmi nekonečné lásky, lidmi věčnosti, lidmi, kteří se v blaženosti nechávají Bohem přetěžovat! Jestliže tímto a podobným způsobem (existuje jich však ještě nekonečně víc) budeme čelit bez vytáček svému vlastnímu bytí, bude nám náhle darováno i pochopení svátosti: Neboť, co o ní věříce slyšíme, pojednou zazní jako odpověď na otázku, která v nás vyvstala a jíž jsme my sami: Trpíme muka Boží vzdálenosti?

Zde je ten, kdo v absolutní temnotě smrti řekl: Otče, do Tvých rukou odevzdávám svého ducha, zde je On se svou smrtí. Trpíme muka neschopnosti milovat? Zde je ten, který v noci, kdy byl zrazen (zrazen námi všemi), miloval všechny své až do krajnosti. Chtěli bychom být věrni zemi a nikdy nevidět zánik pozemského díla? Zde je proměněná země v proměněném těle Zmrtvýchvstalého, zde je počátek slavného dovršení této země! Ber a jez závdavek záchrany a slávy veškerého těla! Trápí nás dvojznačnost, křehkost a prázdnota našeho vlastního bytí, jeho vina, jeho selhání, jeho děsivá ubohost? Zde je ten, který pro nás, sám bez viny, vytrpěl všechnu propastnost naší viny, zatímco se pro nás stal prokletím, a jenž nás, protože nás znal až na samé dno nás samých, přijal, miloval, uzdravil? Mučí nás strach z nesmyslných konců? Zde je ten, který již všechny konce předem přijal, vykoupil a kdo nám v čiré bezmocnosti dává sílu je přijmout. Zde je všechno: smysl, bolest a blaženost našeho bytí. Skryté. A přístupné pouze vírou. Ale pravdivé a skutečné. Ó, svatá hostino, tak toužíme modlit se s církví, v níž je přijímán Kristus, a jeho utrpení se nám v památné hostině zpřítomňuje a dává jako záruka nadcházející slávy.

(Karl Rahner: O svátostech v církvi Scriptum, Praha 1993, 71-72)