Velikonoce jsou svátky otevřených dveří. /Klaus Hemmerle/

Velikonoce jsou radikálním výrazem víry. Jeden člověk tu skutečně jde až na nejzazší a definitivní mez, zcela odevzdává svůj život a své vlastní lidství do Božích rukou. Nehrozí se ztráty sebe sama, je zcela opuštěn Bohem a zneuznán lidmi, je rozšlapán jako červ a napjat mezi nebem a zemí. V té chvíli je s tím člověkem skutečně konec. V této poslední chvíli, umíraje, však ještě pronáší: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha." (Lk 23, 46) Z lidského "nic" se skutečně opět stalo ono "nic", jež na sobě nelpí, nestaví se samo Bohu do cesty, je před ním jen to jediné: nic. Proto může ten, který z ničeho stvořil svět, nově stvořit život a lidství. Ukřižovaný Kristus je Otcovou mocí vzkříšen z mrtvých a povýšen do Boží slávy.

***

Velikonoce jsou svátky otevřených dveří.
Pán prošel zdí naší viny, naší smrti, naší osamělosti, a navždy nám otevřel dveře do Boží budoucnosti. Zavřenými dveřmi našeho strachu a bezmoci vstoupil do našeho života a stále znovu nám nabízí, abychom žili s ním. Jeho láska a jeho pokoj zároveň otevřely dveře mezi lidmi. Tam, kde jsme sjednoceni v jeho jménu, je on uprostřed nás.

***

Jestliže Ježíšův život, jestliže zejména kříž je
příběhem Boha a jeho Syna, příběhem lásky, která je Bůh sám, pak patří k logice tohoto příběhu, že na
kříži nekončí. Na kříži jsme zamilováni do lásky,
která je Bůh, zamilováni do jeho života - a tento
život se o Velikonocích stává zjevným. Ježíšovo poslušné převzetí našeho smrtelného údělu nemůže mít z Otcova hlediska žádný jiný smysl než Otcovu lásku k Synovi - i to se o Velikonocích stává zjevným. Velikonoce jsou důkazem, že střed, který přichází
k okraji, na tomto okraji nezaniká, neztrácí se v něm, nýbrž jej sám sebou obdarovává, bere si ho s sebou do svého domova, a tak se jako střed ještě více oslavuje. Na okraji teď už není žádný bod, který by nebyl středem naplněn.

***

O Velikonocích se cosi událo nejen s Ježíšem, ale i s námi. Protože vystoupil k Otci a žije uprostřed nás, je naším "spoluhráčem", máme mezi sebou toho, o něhož jediného nám opravdu může jít. Jistě, vrátil se k Otci, aby nám u něho připravil příbytek. My
v něm ještě nebydlíme, dovršení dějin ještě nenastalo. Avšak - tak smíme pozměnit výrok z listu
Koloským - Kristus, naděje naší slávy, je v našem
středu. V něm začala budoucnost, aniž by přestala být budoucností. Ale to, co spojuje naši přítomnost s naší budoucností, není něco, nýbrž někdo - Kristus.


---

Z knihy:
Klaus Hemmerle
Myšlenky na každý den
Knihu vydalo nakladatelství Nové město, Praha
http://novemesto.focolare.cz