Velikonoční pondělí v lidové tradici (Helena Bízová)

Velikonoční pondělí je z hlediska zvyků nejvýznamnějším dnem velikonočního období. Tento den se odbývá pomlázka. Tímto slovem rozumíme několik věcí: pomlázkou je spletené vrbové nebo jívové proutí, kterým chlapci šlehají děvčata. Pak je tak nazýváno samotné šlehání a konečně se pod stejným pojmem skrývá obvyklý velikonoční dar – malovaná vajíčka, nebo chcete-li kraslice. Už zpráva z roku 1610 uvádí, že v době Velikonoc se v samotné Praze prodávali po ulicích dlouhé pestrobarevné metly. Každý chlapec prý si koupil alespoň jednu a běhal s ní po městě. Ženy šlehali po ramenech i po rukách a požadovali od nich velikonoční vejce. Lid vytvořil postupem času pro pomlázkovou obchůzku celou řadu názvů, jako pomlázka, šlahačka, šibačka, mrskačka, mrskut, tatarovačka, šmigrúst, buďačka, houdačka, binovačka a jiné. Tyto názvy označují také odměnu, která se uděluje, a pak i proutěnou vázanku, jíž se šlehá. Pomlázkové právo, právo šlehání, začíná pro mládence o půlnoci z neděle na pondělí. Chlapci obcházejí ve skupinách všechny domy, kde bydlí dívky, o něž mají zájem. V pozdější době vycházejí po pomlázce děti, často za doprovodu rodičů. V pondělí odpoledne platilo už ženské právo.

V lidových představách je šlehání zelenými proutky nebo polévání vodou o Velikonocích spojeno s představou přenášení síly probouzející se přírody na člověka, na jeho krásu i zdraví. Dodnes chlapci na Slovácku děvčatům při šlahačce říkají: „abys neoprašivěla“. Už ve zprávě ze 14. století se uvádí, že o Velikonocích házeli do vody ospalé mládence. Kdysi se věřilo, že pomlázka od prvního koledníka přináší do domu štěstí. Hospodyně proto zvlášť štědře obdarovávala chlapce, který jako první přišel do stavení, s jeho žilou odcházela do chléva a šlehala jí všechny krávy. Někde bývala pomlázka znamením přátelství mezi rodinami; dítě nechodilo k těm sousedům, s nimiž se jeho rodiče hněvali. Na Chodsku a Boleslavsku vyšlehal prý hospodář všechnu čeládku i rodinu, aby nebyli líní.

Při pomlázkové obchůzce dostávali koledníci nejrůznější dary: maso a jiné pokrmy, koláč, proutky rozmarýnu, ovoce, zákusky i peníze. Nejběžnější odměnou však byla vejce, všeobecně považována za symbol Velikonoc a jara. Zvláště ceněna byla vejce malovaná a ornamentálně zdobená. Tato se pak stávala také „poslíčky lásky“. Nápisy na leptaných, batikovaných a vyškrabovaných kraslicích hovoří zcela nezakrytě o lidské lásce, toužení, štěstí, zdaru, ale i smutku a neštěstí. Ve svém celku jsou jistě svědectvím intimních pocitů mladého člověka, mnohdy před ostatními utajených a neprozrazených, takovou milostnou velikonoční poezií. Z kraslic se můžete dovědět i toto: To vajíčko malovaný, je vod srdce darovaný – nebo – Komu vajíčko daruju, toho upřímně miluju – To vajíčko červený, je od děvy upřímný – či – Pomlázku Ti podávám, tvou lásku si vyžádám.

Představte si, co všechno se dá dělat s velikonočními vajíčky: běžnou hrou mezi chlapci bylo prý sekání vajec. To se dělo tak, že jeden chlapec uchopil vejce do dlaně, aby jen špička vykukovala mezi palcem a ukazovákem. Druhý hoch vzal krejcar a mrštil jím proti vejci. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce házejícímu chlapci.; pokud se krejcar svezl či se vůbec do vejce netrefil, zůstalo vejce tomu, kdo ho držel. Další „zábavou“ bylo ťukání. To dva hoši udeřili špicí svých vajec proti sobě. Čí špice se rozbila, ten prohrál a musel dát vejce soupeři. Někteří chlapci podváděli a přinesli vejce vyfouknuté a naplněné smolou, které se nerozbilo. Pokud ostatní takový podvod zjistili, bylo samozřejmě s takovým nepoctivcem zle.

Další hra se jmenovala koulení. Chlapci dali vajíčka do řady a z větší dálky k nim kutáleli kudrnu, to byla koule slepená z volských chlupů. Kdo zasáhl vejce, mohl si ho vzít. Toto koulení mělo různé obměny a věřím, že i Vy byste si vzpomněli na některé taškařice z Vašeho dětství. Nakonec si poslechněte, co se dělalo na Chodsku. Mládež se scházela na návsi a házela vejce do výšky nebo jím přehazovala střechu tak, aby dopadlo na měkký drn. Pokud se vejce od některého děvčete chlapci rozbilo, sklidila dívka posměch a hoši říkali, že bude nestálá.

Použitá literatura:
Frolec, Václav: Prostá krása. Vyšehrad Praha 1984
Vondruška, Vlastimil: Církevní rok a lidové obyčeje. Dona České Budějovice 1991
Zíbrt, Čeněk: Veselé chvíle v životě lidu českého. Vyšehrad Praha 1950

11. dubna 2006

Zveřejněno se svolením autorky.