Veselý svatý (Josef P. Ondok)

Veselým světcem byl sv. František z Assisi. Avšak jeho veselost měla své specifické rysy,které nejsou tak úplně shodné s kategorií veselí jakožto smyslu pro žert a humor.

Měla navíc dva znaky: Jednak bylo v tomto veselí hlavním pramenem Františkovo hluboké zaujetí přírodou, které ho staví do pozice středověkého trubadúra. František opěvá živou i neživou přírodu a ke všemu tvorstvu nachází svůj bratrský vztah společného původu v Bohu. Opěvá jako "paní svého srdce" chudobu, zpívá o kráse bratra slunce, měsíce, větru, vody i o sestře "pozemské smrti".

Káže ptáčkům, neboť tak si vykládá Kristův příkaz: "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření!" (Mk 16, 15). Nechce ublížit žádnému ani z těch nejmenších tvorů. Odstraňuje z rozmoklé pěšiny plže, aby je lidé nezašlápli, dokonce si ani nenechá vyholit na hlavě tonzuru, aby neublížil malým příživníkům ve svých vlasech.

Miluje písně, kterými doprovází svou kazatelskou činnost. Do františkánského společenství patřil např. skladatel Jacopone di Todi, autor hymnu Stabat mater dolorosa.Jako Ital miloval sv. František slavnosti, které ve středověku znázorňovaly různé biblické události, např. společnou večeři na Zelený čtvrtek, křížovou cestu na Velký pátek, drama zmrtvýchvstání o Velikonocích, hořící koudel na Boží hod svatodušní apod.

Zavedl vánoční obyčej stavět jesličky o vánocích. V okolí města Grecia svolal kdysi o Štědrém večeru lid a bratry ze sousedních klášterů. Připravil jesle vystlané slámou a přivedl osla a vola, kteří měli zahřívat promrzlé dítě - bambino - v jeslích. Byly zpívány ranní hodinky, po kterých začala mše svatá a František jako jáhen četl evangelium a kázal. Pod dojmem této vzpomínky na Grecio složil Jacopone di Todi hymnus radosti jako paralelu ke Stabat mater dolorosa a nazval ji Stabat mater speciosa:
Stabat mater speciosa
juxta foenum gaudiosa
dum jacebat parvulus.
Quae gaudebat et ridebat,
exultabat cum videbat
nati partum inclyti.
Fac me vere congaudere,
Jesulino cohaerere
donec ego vixero.

U jesliček matka stála,
líbezně se usmívala,
jak tam leží maličký.
Jaká radost v srdci zpívá!
Vidí, že v nich odpočívá
dítě slavně zrozené.
Uč mě, prosím, svatá Matko
milovat tvé Jezulátko
po celičký život můj!

Radostný cit neopouštěl Františka a jeho druhy ani když konali kajícné skutky a ve svém kázání vyzývali lid, aby činil pokání. Lidé je nazývali "veselými kajícníky". Tento způsob se mnohdy ukázal jako velice účinný.

Druhým specifickým rysem veselé povahy sv. Františka byla odvaha stát se v očích lidí "bláznem pro Krista" - v duchu slov sv. Pavla z Prvního listu Korintským: "My jsme blázni pro Krista, vy ovšem jste v Kristu rozumní" (1K 4, 10). Sv.Pavel ví, že Bůh často volí k dosažení svých cílů to, co se v našich očích jeví jako bláznovství, jak bylo předvedeno v jedné z předcházejících kapitol. V tomto směru se František a jeho druzi nebáli riskovat, že se v očích světa zesměšní.

V knize Kvítka sv. Františka, která představuje sbírku legend o životě sv. Františka, nacházíme několik příhod, které ilustrují toto bláznovství pro Krista. Nemůžeme sice potvrdit historičnost jednotlivých legend, ale kritický životopisec sv. Františka P.Sabatier (jeho kniha vyšla i v českém překladu) ukazuje, že Kvítka zachycují lépe ducha sv. Františka a jeho první komunity než vylepšené verze jeho prvních životopisců (P.Celana a sv. Bonaventury). Jako ilustraci uveďme tři příhody vybrané z této sbírky.

Sv. František poručil bratru Rufinovi, aby šel kázat do Assisi. Bratr Rufino miloval ustavičné rozjímání a nebyl dobrým řečníkem a kazatelem. Začal se vymlouvat, a proto mu František jako trest poručil, aby se odebral do Assisi a aby nahý, "toliko ve spodcích" vešel do nějakého kostela a nahý kázal. Když tak bratr Rufino učinil a vystoupil nahý na kazatelnu, začali se mu lidé smát a říkali, že se zbláznil. Zatím ale František začal litovat, že dal takovýto příkaz svému bratru, který kdysi patřil v Assisi ke vznešeným lidem. Sám si za svou opovážlivost uložil trest. Svlékl se jako Rufino donaha a přidružil se k němu v kostele při jeho kázání. Jeho kázání však bylo tak účinné, že lidi smích přešel a všichni se dali do velikého pláče a říkali, že "nikdy se nepřihodila věc podobná", jak vypráví Kvítka. Po kázání se oba oblékli a vrátili se do kláštera velebíce Boha, že jim dal milost, aby nad sebou zvítězili (kap. 29).


***

Se svolením převzato z knihy Bereme smích vážně?, kterou vydalonakladatelství Trinitas


***

Delší ukázku z této knihy naleznete zde.