Víra (Walter Kasper)

Postavení víry v současnosti: Stále větší počet lidí dospívá k naplněnému a šťastnému životu bez víry v Boha! Víra jim prostě nechybí! "Jejich víra se podobá penězům, které už nejsou kryty tvrdou měnou lidské zkušenosti." (27) Přitom víru nelze ověřovat - nebyla by to už víra! "Bůh může být poznán jedině s pomocí Boha. Bůh může být uchopen pouze v poslušnosti víry, kdy dává poznat sám sebe skrze své zjevení." (28) Ale víra je kromě milosti i lidským aktem. "Teologie a hlásání musí být ve správně chápaném smyslu misijní, tj.musí objasňovat formulace víry tak, aby byly smysluplné v konkrétních lidských situacích a staly se skutečným nárokem na člověka a výzvou k rozhodnutí." (29) Nalézt Boha ve všech věcech. Ne ovšem Bůh, vyplňující mezery v našem poznání - to je modla!

Bůh je tak degradován na pouhý prostředek k ovládnutí skutečnosti poznáním. "O Bohu můžeme mluvit smysluplně jen tehdy, když se neptáme pouze na toto či ono, nýbrž když nám jde o otázku po smyslu celku skutečnosti. Východiskem srozumitelné a odpovědné řeči o Bohu se tedy stává otázka po smyslu." (30) Je to otázka pro všechny - každý má představu šťastného a naplněného života a trpí, když v tom, co dělá, nenalézá smysl. "lidské bytí je vždy darem a úkolem." (30) "Ztráta otázky po smyslu by byla ztrátou lidskosti člověka. Hlásání víry, které tuto otázku neustále předkládá a člověka s ní konfrontuje, je už jen tím službou člověku." (31) "Ve světě, který se stal dějinným, se otázka po smyslu klade jako otázka po budoucnosti." (33) Smysluplný svět lze očekávat jen od budoucnosti, protože se nelze ztotožnit se současným světem. Bůh v bibli stojí při slabých. "Bůh, který zakládá budoucnost na kříži, dává příslib naděje proti vší naději (Řím 4,15). (34) "Bezpráví a utrpení jsou většinou nejtěžší námitky proti víře v Boha, existenciálně hlubší a mocnější než všechny obtíže čistě spekulativní." (35) "Abychom vůbec mohli lidsky žít, musíme předpokládat nějaký smysl života." (37) na ničem nezávislý smysl života bez Boha je marné." Důvěra v absolutní smysl může být smysluplná jedině tehdy, je-li Bůh (protože je tvůrcem skutečnosti) disponuje ?? podmínkami celé skutečnosti, které se vymykají člověku." (37-38) Absolutní smysl můžeme přijmout jen na způsob naděje. Alternativou by mohlo být jen zoufalství a sebevražda nebo absolutní lhostejnost - "jezme, pijme, stejně zemřeme". Tato budoucnost jen v Bohu.

Tím nečiníme Boha "vyplněním mezer", protože nejde o nějakou dílčí otázku, ale o základní situaci člověka. Taková víra nepotlačuje lidské poznání a tvoření. Naopak: "Víra v Boha dává lidskému hledání a plánování poslední smysl. Správně chápaná víra člověka přímo provokuje, aby se tázal a hledal, a inspiruje ho k nejvyššímu úsilí. Naděje v eschatologickou Boží budoucnost umožňuje projekty budoucnosti uvnitř dějin. Tím, že nás osvobozuje od strachu z existence, osvobozuje nás k práci pro druhé. Naděje neutěšuje, nýbrž dává odvahu." (38-39)

…
...Písmo neodkazuje nazpět na poslední, sám od sebe jistý důvod, nýbrž kupředu na budoucnost anticipovanou Ježíšovým zmrtvýchvstáním. Jistota víry je jistota naděje. To znamená, že víra bude v dějinách vždy sporná a že i věřící nikdy nemá svou víru jednoduše za sebou, nýbrž vždy před sebou. Zde platí: "Pane, já věřím, pomoz mé nedůvěře." (Mk 9,23). (63)

Ve střetávání s jinými projekty existence a světovými názory se musí neustále snažit /roz. víra/ prokázat, že jí patří budoucnost, protože dokáže člověku budoucnost otevřít. Je to tedy víra, která je sama na cestě a která musí neustále pozorně sledovat znamení. Věřící nejsou "beati posidentes", blahoslavení, kteří mají v držení pravdu a sebejistě všechno posuzují; víra musí být solidární s těmi, kteří se ptají a hledají. Smí se dokonce prokázat jako inspirace hledání a tázání. Smí být nejen azylem bezpečnosti, ale musí být také ohniskem svatého neklidu. (64)

…
Ke křesťanskému životu ve světě tedy patří odvaha k dějinám. Křesťan má neustále co činit s něčím novým; má přijímat to, co je nevyzkoušené, předem nevypočitatelné, a nedržet se konzervativně či dokonce restaurativně toho, co právě je, a toho, co už minulo. Křesťan má být v tomto světě, plném strachu a zaměřeném na jistoty, znamením naděje. Je-li pravda, že Bůh je nejmladší z nás všech, pak křesťan má neustále zůstávat mladý a plný pohybu, rozpoznávat "znamení doby" a odpovídat na ně ve víře.

Souhrnně tedy můžeme konstatovat: dějiny a dějinnost jsou základní kategorií křesťanské víry. Křesťanská víra je dějinná svým obsahem, svým úkonem, svým zprostředkováním a svým celkovým horizontem. Kategorie dějin byla dokonce objevena teprve v rámci biblické víry. Dějinné myšlení novověku nevzniklo bez vlivu biblické dějinné víry, představuje jakoby její sekularizovaný účinek. Moderní dějinné myšlení proto nemusí být pro víru a teologii bezpodmínečně zpochybněním, může být také novou možností, kterou je třeba hodnotit pozitivně, možností lépe a věcněji pochopit a formulovat nejvlastnější zvěst víry; toto myšlení nesmíme chápat pouze jako ohrožení, nýbrž musíme v něm vidět primárně kairos pro církev. (139)


(Walter Kasper: Uvedení do víry, Řím, Křesťanská akademie 1987)