Vlídnost duchovního otce (A. Grün, M. Dufner)

Svou vlídností člověk ukazuje, že ho jeho pokorné sebepoznání v srdci proměnilo. Evagrius varuje před pěstováním zdrženlivosti bez vlídnosti: "Zdrženlivost podrobuje jen tělo, vlídná dobrota však propůjčuje intelektu zrak!" (List 27,4). Vlídnost je předpokladem skutečné kontemplace. Velmi často upozorňuje Evagrius své mnichy na Mojžíše: "Byl pokornější než všichni lidé" (Nm 12,3; List 27,2). Jako on můžeme patřit na Boha tehdy, naučíme-li se jeho pokoře. Askeze bez vlídnosti jen zatemňuje ducha. Proto Evagrius napomíná své žáky: "Nezapomeň především na vlídnost a rozvážlivost, protože čistí duši a přibližují 'poznání (= kontemplaci) Krista'" (List 34,2).

Kdo se setkal se svým vlastním lidstvím, tomu už není nic lidského cizí. Je smířen se vším lidským co ho potkává, tedy i se slabými a nemocnými, s nedokonalými a ztroskotanými. Vše vidí objaté vlídným pohledem Božím, milosrdným zrakem Ježíšovým - a tak nemůže ani jinak než sám milosrdně a vlídně hledět na všechno, s čím se setká ve své vlastní duši i v jiných lidech...

Ježíš Kristus přijal vše lidské, a tím nás vykoupil. Ve svém lidství vynesl s sebou do nebe všechny naše lidské slabosti. Protože sestoupil do hlubin země, mohl i vystoupit do nebes. Tím ukázal cestu i nám. ..

Cílem pokory je láska, která zahání veškerou úzkost. Protože jsme v pokoře sestoupili do pekla vlastní rozpolcenosti, ztratili jsme všechen strach z věčného pekla. Uprostřed pekla své duše jsme objevili samotného Krista. On do ní vnesl světlo, a tím ji proměnil. Úzkost zužuje. Zaženeme-li na cestě pokory strach, rozšíříme si srdce. Proto platí pro konec cesty pokory totéž, co říká Benedikt na konci prologu o klášterním životě vůbec: "Jakmile se však jednou v klášterní kázni a ve víře pokročí, tu se srdce rozšíří a my se rozběhneme cestou Božích přikázání v nevýslovné sladkosti lásky" (Prolog 49).

(Ukázka z knihy Spiritualita zdola)

Knihu vydalo Karmelitánské nakladatelství

Několik kapitol z knihy naleznete zde (na www.vira.cz)