Vysvobozen z pekla drogové závislosti

Podle čeho se pozná statečnost?
Podle toho, jak se staví proti nebezpečí a jak vytrvale snáší trápení.
__________________________________

Nicky Cruz vedl v šedesátých letech domov pro drogově závislou mládež v New Yorku. Vypráví o Sonnym, chlapci, který tento domov vyhledal v naprosto zoufalém stavu: Odvykání heroinu je jeden z nejhrůznějších zážitků, jaký si jen můžeme představit. Ve třetím poschodí našeho domu jsem Sonnymu připravil pokoj. Protože jsem věděl, že je nutný neustálý dozor, řekl jsem své ženě, že strávím příští tři noci u Sonnyho.

Pevně jsem se rozhodl, že se od jeho postele nehnu, dokud se nevybouří.

První den byl neklidný, nepřetržitě chodil sem a tam a neustále mluvil. Večer se začal třást. Potom jsem u něho seděl celou noc, zatímco jím zmítala třesavka, až mu cvakaly zuby. Znovu a znovu se mi vytrhoval a utíkal ke dveřím. Ty jsem však zamkl, takže nemohl ven.

Za svítání druhého dne třes poněkud ustal. Odvedl jsem ho dolů, aby se trochu nasnídal. Pak jsem navrhl, že se projdeme okolo bloku. Sotva jsme vyšli na ulici, zkroutil se bolestí a musel zvracet. Zvedl jsem ho, ale on se vytrhl a vyletěl do ulice, kde se zhroutil. Odvlekl jsem ho zpátky na chodník a držel mu hlavu, dokud záchvat neodezněl. Vrátili jsme se do jeho pokoje ve třetím patře.

K večeru začal křičet: „Nicky, nedokážu to! Nezvládnu to!“
„Ne, Sonny, dokážeme to spolu. Bůh ti dá potřebnou sílu.“

„Nechci žádnou sílu! Chci stříkačku! Musím ji mít! Prosím, prosím, Nicky! Nech mě jít! Proboha, nech mě jít!“
„Ne, Sonny, nenechám tě odejít. Jsi pro Boha velmi vzácný. Nechám tě tady, dokud se neuzdravíš!“

Koupal se v potu a stále znovu se dávil, až jsem měl obavy, že vyzvrací žaludek.
Dával jsem mu na čelo studené obklady a pomáhal mu, jak jsem uměl.
Následující den jsem se už stěží držel na nohou. Znovu jsem se pokoušel do něj něco vpravit, ale nic v sobě neudržel.

Večer upadl do neklidného spánku. Sténal a převaloval se sem a tam. Dvakrát vstal a pokoušel se dostat ke dveřím. Podruhé jsem ho musel dopravit do postele násilím. Už jsem nespal 42 hodin a téměř už jsem nedokázal udržet oči otevřené. Ale kdybych teď usnul, mohl by Sonny zmizet navždy. Vítězství už bylo na dosah, ale už jsem nebyl s to bojovat. Brada mi klesala na prsa a já si pomyslel: „Kdybych tak mohl aspoň na okamžik zavřít oči...“

Polekaně jsem se probral. Do holé místnosti pronikalo bledé světlo pouliční svítilny. Myslel jsem si, že jsem zavřel oči jen na několik vteřin, ale něco mi říkalo, že to muselo být déle. Sonnyho postel byla prázdná.

Vyskočil jsem a běžel jsem ke dveřím. A tu jsem ho uviděl u okna. Zalila mě vlna ulehčení. Venku padal sníh. Ulice a chodník splývaly v jeden bílý koberec. Větve stromů před okny zářily pod bílými vločkami.

Sonny řekl: „Je to nádherné! Neuvěřitelné! Ještě nikdy jsem neviděl něco tak krásného! A ty?“ Zadíval jsem se na něho. Oči měl jasné a už nezadrhával.

Usmál se. „Bůh je dobrý, Nicky. Je podivuhodný! Dnes v noci mě vysvobodil z pekla. Jsem svobodný!“

Pozoroval jsem ten krásný výhled, který se nám naskýtal, a zašeptal jsem: „Děkuji ti, Bože. Já ti děkuji!“ A vedle mě šeptal Sonny: „Děkuji tobě!“

Se svolením zpracováno podle knihy: Pierre Lefevre, Příběhy psané životem,
kterou vydalo nakladatelství Portál. Redakčně upraveno.