Otče náš ve vězení - příběh Thierryho

Tento velmi neobvyklý dopis napsal dvacetiletý mladík Thierry:

„Před sedmnácti měsíci jsem se dostal do vězení v Bois ď Arcy. Důvody mého uvěznění byly opravdu velmi vážné. Všechno bylo výsledkem mého více než neuspořádaného života.

Když jsem byl na svobodě, stále jsem si na něco stěžoval. Neměl jsem rád svůj život. Bral jsem drogy, hašiš, heroin atd. A co jsem vypil alkoholu! Dobře jsem se cítil, jen když jsem byl v náladě. Byl jsem ubohý blázen! Žil jsem jen dneškem, co bude zítra mě nezajímalo. Co je to skutečné štěstí, o tom jsem neměl ani potuchy.

Společně s kamarády jsme hlásali chaos a nenávist, tvrdili jsme, že v budoucnosti nás už nic nečeká, že je třeba užívat si za každou cenu teď, hned. Naším heslem bylo: Oko za oko, zub za zub. Zkrátka a dobře, byl to nenormální život.

Nevěděl jsem, že štěstí spočívá v něčem úplně jiném, než co jsem si myslel já. Člověk že je šťastný, když se mu daří, když je v jeho životě krása, láska a porozumění. Nic z toho jsem nechápal. Můj život, to byly jen rozmary, výstřelky, drogy...

Slabost a nedostatek pevné vůle byly jako velký černý vír, který mě přitáhl až na okraj propasti. V něm jsem se točil stále rychleji a rychleji a pomalu, ale nezadržitelně jsem klesal hloub a hloub! Byla to hrůza. Už jsem se skoro ocitl v pařátech smrti! Pod vlivem heroinu jsem žil v transu třeba i několik dní. Snil jsem ty nejsmutnější sny spolu s dalšími ztroskotanci až do dne, kdy jsem byl tělesně a duševně úplně na dně.

Spal jsem ve městě mezi odpadky nebo ve sklepích. Tu trochu peněz, které jsem „našel“, jsem utratil za drogy a alkohol. Postupně se ze mne stala úplná troska! Kdo by se chtěl stýkat s člověkem, který dopadl tak jako já? A tak mě opustili přátelé, a rodina se ke mně přestala znát. Dostal jsem se na šikmou plochu, začal jsem páchat zločiny a nakonec jsem se dostal, s želízky na rukou, na policejní komisařství, před soud, k prokurátorovi a nakonec do vězení.

Jakmile mě přivedli na celu, mou první myšlenkou bylo, jak se dostat ven. Byl jsem plný nenávisti. Okolo mne byly jen zdi, ostnaté dráty, mříže. Ano, žil jsem, jistě, ale v té nejčernější tmě! Hned jsem začal pomýšlet na sebevraždu, ta myšlenka mě pořád pronásledovala. Zanevřel jsem na celý svět.

Asi měsíc po tom, co jsem byl uvržen do toho strašlivého vězení, to jsem byl ještě plný nenávisti, se ke mně nějak dostala modlitba Otčenáš. Byl to pro mě ale jen kus papíru popsaný slovy. Nic víc. Přesto jsem si ji přečetl, asi tak, jako se čtou básně, potom jsem ji odložil a rychle na ni zapomněl.

Uběhl jistý čas a jednou, když na mě dolehl hrozný pocit opuštěnosti, byl to ten druh stesku, který vězně dohání k sebevraždě, jsem v touze trochu se potěšit vzal balíček dopisů, které jsem dostal od rodiny a některých přátel. A jak jsem vzal ten štůsek dopisů, vypadl z něho papírek s Otčenášem.

Sebral jsem ho a znovu jsem si modlitbu celkem lhostejně přečetl. Potom jsem si ji, sám nevím proč, pročetl ještě jednou a pak znovu, ale to už jsem si dával pozor na to, co čtu. A pak se něco stalo. Něco příjemného, co oblažilo naráz moje tělo i duši, jako když se člověk dozví najednou něco úžasného. Naráz se mi ulevilo, uvolnil jsem se a vydechl si. Svalil jsem se na slamník, a s pocitem, který jsem nikdy předtím nepoznal, jsem tak zůstal až do večera.

V příštích dnech jsem tu modlitbu četl znovu a znovu. Cítil jsem potřebu promluvit si s někým o tom všem, co ve mně vzbuzovala, a tak jsem vás, otče, požádal, abyste přišel. A pak jste mi obstaral Bibli. Začal jsem číst, každý den trochu, a začal jsem se modlit. Celou svou duší. Cítil jsem to jako velkou očistu, jak se všechno ve mně dává do pořádku, jako by tam někde uvnitř mne začínal vládnout nový řád, měl jsem pocit bezpečí, a má víra den ze dne rostla.“

Na konci dopisu píše o svém obrácení, o tom, jak ho ráno vzbudilo kokrhání kohouta, jeho, který byl předtím stále vyčerpaný a celé dny proležel v posteli. O tom, jak se každé ráno modlí a zpívá ranní chvalozpěvy. Svůj dopis končí touto výstižnou větou:  „Jaký je teď ten život krásný!“

Se svolením zpracováno podle knihy:
Pierre Lefévre, Bruno Perrinet: Nevšední příběhy,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
www.kna.cz, www.ikarmel.cz
Redakčně upraveno