Za co se modlí papež?

Za co se papež modlí? Co je náplní jeho modlitby?
Předmětem modlitby papeže je radost a naděje, smutek a úzkost dnešních lidí (těmito slovy začíná poslední dokument II. vatikánského koncilu, pastorální konstituce o církvi v současném světě Gaudium et spes). (4O)

Evangelium je radostná zvěst a každá radostná zvěst je výzva k radosti. Co je to evangelium? Je to velké potvrzení světa a člověka, protože je to zjevení pravdy o Bohu. Bůh je pro člověka prvořadým zdrojem radosti a naděje. Právě takový Bůh, jakého nám zjevil Kristus. Bůh, který je Stvořitel a Otec, Bůh, který "tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný člověk nezahynul, ale měl život věčný" (Jan 3,16). (4O-41)

Evangelium je především radost ze stvoření. ...
Tvorstvo nebylo člověku darováno a svěřeno proto,aby pro něj bylo zdrojem utrpení, ale základem tvůrčí existence ve světě. ...(41)

Tato bytostná radost ze stvoření je korunována radostí ze spásy, z vykoupení. Evangelium je především velká radost ze spásy člověka. Stvořitel člověka je také jeho Vykupitelem. ... (41)

Dílo vykoupení pozvedá dílo stvoření na novou úroveň. Vše stvořené je posvěceno vykoupením, dokonce zbožštěním; je jakoby přitahováno za hranice božství, do vnitřního života Božího. ... (42)

Papež, Kristův svědek a služebník radostné zvěsti, je proto člověkem radosti a naděje, člověkem, který zastává toto zásadní tvrzení o hodnotě bytí, stvoření a o naději v budoucí život. Vůbec se tu nejedná o prostoduchou radost ani o marnou naději. Radost z vítězství nad zlem nezamlžuje realistické vědomí existence zla ve světě a v každém člověku. Naopak je zjasňuje. Evangelium nás učí nazývat dobro dobrem a zlo zlem, ale učí nás také, že můžeme a musíme přemáhat zlo dobrem (srv. Řím 12,21). ... (42)

Modlitba papeže však má jeden mimořádný rozměr. Povinnost pečovat o všechny církve papeži každodenně ukládá, aby se modlitbou, myšlenkami a srdcem vydával na pouť po celém světě. Tak vzniká jakási zeměpisná mapa papežovy modlitby. Je to zeměpisná mapa komunit, církví, společností a také problémů, které souží současný svět. V tomto smyslu je tedy papež povolán k univerzální modlitbě, v níž mu péče o všechny církve /2 Kor 11,28) dovoluje, aby předkládal Bohu všechny radostí a naděje, a zároveň i všechen zármutek a starosti, které církev sdílí se současným lidstvem. (43)

Mohli bychom mluvit také o modlitbě naší doby, o modlitbě XX. století. Rok dva tisíce představuje určitou výzvu. Je třeba, abychom viděli nesmírnou hojnost dobra, která pramení z tajemství Vtěleného Slova, a zároveň neopomíjeli tajemství hříchu, které se ustavičně šíří. Svatý Pavel píše, že "kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost" (Řím 5,2O).

Tato hluboká pravda stále znovu vyzývá k modlitbě. Ukazuje, jak svět a církev modlitbu potřebují, protože je konečně nejjednodušším způsobem zpřítomňujícím ve světě Boha a Jeho spásnou lásku. Bůh svěřil lidem jejich vlastní spásu. Každému člověku svěřil lidské bytosti jako jednotlivce i jako celek. Každému člověku svěřil všechny a všem svěřil každého člověka. Toto vědomí se musí neustále odrážet v modlitbě církve, a zvlášť v modlitbě papeže. (43) ...

Církev se modlí, aby se skrze Krista uskutečňovalo dílo spásy. Modlí se proto, aby sama mohla neustále žít pro poslání, které jí dal Bůh. Toto poslání v určitém smyslu rozhoduje o její podstatě, jak připomněl II. vatikánský koncil.

Církev a papež se tedy modlí za osoby, kterým má být toto poslání svěřeno, zvláštním způsobem; modlí se za povolání: nejen za povolání kněžská a řeholní, ale také za mnohá povolání ke svatosti uvnitř Božího lidu, mezi laiky. ...

Modlitba za trpící a s trpícímu je tedy zvláštní součástí tohoto mocného hlasu, který pozvedají církev a papež společně s Kristem. Je to volání po vítězství dobra i skrze zlo, utrpení, skrze všechny lidské křivdy a nespravedlnosti. (44)

(Jan Pavel II.: Překročit práh naděje, Tok, Praha 1995, 4O-44). Převzato se svolením.