Zasvěcený život vyjadřuje vzájemné hledání Boha a člověka (Benedikt XVI.)

Drazí bratři a sestry,
O svátku Uvedení Páně do chrámu slavíme tajemství Kristova života, které se pojí k předpisu mojžíšského zákona, jenž přikazoval rodičům vydat se čtyřicet dní po narození prvorozeného dítěte do Jeruzalémského chrámu, aby nabídli svého syna Pánu a kvůli rituální očistě matky (srov. Ex 13,1-2.11-16; Lv 12,1-8). Také Maria a Josef vykonali tento obřad a ? podle zákona ? nabídli pár hrdliček nebo holoubat. Hledíme-li na tuto událost hlouběji, zjistíme, že to byl Bůh sám, který prezentoval svého Jednorozeného Syna lidem prostřednictvím slov starce Simeona a prorokyně Anny. Simeon totiž prohlásil Ježíše za ?spásu? lidstva, za ?světlo? všech národů a ?znamení, kterému se bude odporovat?, ?aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí? (srov. Lk 2,29-35). Na Východě byl tento svátek nazýván Hypapante, svátek setkání: Simeon a Anna se totiž setkali v chrámu s Ježíšem, v němž rozpoznali tolik očekávaného Mesiáše, a reprezentují tak lidstvo, které potkává svého Pána v církvi. Později se tento svátek rozšíří také na Západě a rozvine především symboliku světla a procesí se svícemi, s čímž souvisí vznik pojmu ?Hromnice?. Tímto viditelným znamením se chce říci, že církev ve víře potkává Toho, kdo je ?světlem národů?, a přijímá jej plnou silou své víry, aby nesla toto ?světlo? národům.

Ctihodný Jan Pavel II. roku 1997 rozhodl, aby se v tento liturgický svátek v celé církvi slavil zvláštní Den zasvěceného života. Zasvěcení Božího Syna, symbolizované jeho uvedením do chrámu, je totiž vzorem pro každého muže a ženu, kteří celý svůj život zasvěcují Pánu. Smysl tohoto dne je trojí: v první řádě chválit Pána a děkovat Mu za dar zasvěceného života; za druhé prosazovat v celém Božím lidu jeho povědomí a vážnost; a nakonec vyzvat všechny, kdo plně darovali svůj život evangeliu, ke slavení divů, které s nimi učinil Pán. Spolu s poděkováním za to, že jste v tento den, který je vám věnován, přišli v tak hojném počtu, chci obzvláště srdečně pozdravit každého z vás: řeholníky, řeholnice a zasvěcené osoby, vyjádřit vám srdečnou blízkost a vřele ocenit dobro, které uskutečňujete ve službách Božího lidu.

Krátké čtení vzaté z listu Židům, které jsme před chvílí vyslechli, dobře shrnuje motivy, které stojí na počátku této významné a krásné příležitosti a nabízí nám několik podnětů k reflexi. Tento text ? jde o dva, ale velmi obsažné verše ? zahajuje druhou část listu Židům a uvádí ústřední téma Krista velekněze. Snad je opravdu třeba vzít v úvahu také předcházející verš: ?Máme tedy vynikajícího velekněze, který prošel až do (nejvyššího) nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme (svého) vyznání? (Žid 4,14). Tento verš ukazuje Ježíše, který vystupuje k Otci; ten následující jej představuje, jak sestupuje k lidem. Kristus je prezentován jako Prostředník: je pravý Bůh a pravý člověk a proto patří skutečně k božskému i lidskému světu.

Právě a jedině na základě této víry, tohoto vyznání víry v Ježíše Krista, jediného a definitivního Prostředníka, má smysl zasvěcený život v církvi, život zasvěcený Bohu prostřednictvím Krista. Má smysl jedině tehdy, pokud On je doopravdy prostředníkem mezi Bohem a námi. Jinak by šlo jenom o jakousi formu vytržení nebo útěku. Pokud by Kristus nebyl opravdu Bohem a současně plně člověkem, zmizel by základ každého křesťanského zasvěcení muže i ženy. Zasvěcený život totiž dosvědčuje a ?mocným? způsobem vyjadřuje právě ono vzájemné hledání Boha a člověka, lásku, která je přitahuje. Zasvěcená osoba je již samotným faktem svojí existence pro všechny, kteří ji potkají, ?mostem? k Bohu, odkazem, ukazatelem. A toto vše na základě prostřednictví Ježíše Krista, Zasvěceného Otci. Základem je On! On, který sdílel naši křehkost, abychom mohli mít účast na jeho božské přirozenosti.

Kromě víry klade zmíněný text důraz spíše na ?důvěru?, se kterou můžeme přistoupit k ?trůnu milosti?, poněvadž sám náš nejvyšší velekněz ?byl vyzkoušen ve všem možném jako my?. Můžeme ?dosáhnout milosrdenství?, ?nalézt milost, kdykoli potřebujeme pomoc?. Mám za to, že tato slova obsahují velkou pravdu a zároveň velkou útěchu pro nás, kteří jsme dostali dar a závazek zvláštního zasvěcení v církvi. Myslím zejména na vás, drazí bratři a sestry. Vy jste přistoupili s naprostou důvěrou k ?trůnu milosti?, kterým je Kristus, k jeho kříži, k jeho božské přítomnosti v eucharistii. Každý z vás přistoupil k Němu jako ke zdroji čisté a věrné Lásky, tak velké a krásné Lásky, že zasluhuje všechno, ba dokonce více než naše všechno, protože jeden celý život nestačí oplatit to, čím Kristus je a co pro nás učinil. Vy však jste přistoupili a každý den přistupujete k Němu také proto, abyste nalezli pomoc v příhodném čase a v hodině zkoušky.

Zasvěcené osoby jsou především povolány být svědky milosrdenství Pánova, ve kterém člověk nachází svou spásu; uchovávají naživu zkušenost Božího odpuštění, protože si uvědomují, že jsou osoby spasené a velké, uznávají-li, že jsou nepatrné, a cítí se obnoveny a přijaty svatostí Boží, uznávají-li vlastní hřích. Proto i pro dnešního člověka zasvěcený život zůstává privilegovanou školou ?zkroušenosti srdce?, pokorného uznání vlastní ubohosti, ale zároveň zůstává školou důvěry v Boží milosrdenství, v jeho lásku, která nikdy neopouští. Čím blíže Bohu, čím blíže k Němu, tím prospěšnější druhým. Zasvěcené osoby zakoušejí milost, milosrdenství a odpuštění Boha nejenom samy pro sebe, ale také pro bratry, a jsou povolány nést v srdci a v modlitbě úzkosti a očekávání lidí, zejména těch, kteří jsou od Boha daleko. Zvláště komunity, které žijí v klauzuře a mají specifický závazek věrnosti ?přebývání s Pánem?, ?setrvávání pod křížem?, plní v hojnosti tuto zástupnou roli; spojeny s Kristovým Utrpením berou na sebe utrpení a zkoušky druhých a s radostí nabízejí všechno pro spásu světa.

Drazí přátelé, nakonec chceme pozvednout k Pánu hymnus díkůvzdání a chval za samotný zasvěcený život. Kdyby neexistoval, o kolik by jen byl svět chudší! Kromě povrchních soudů o jeho funkčnosti je zasvěcený život důležitý právě proto, že je znamením nezištnosti a lásky, a to tím více ve společnosti, které hrozí, že se zadusí ve víru pomíjivosti a užitečnosti (srov. Vita consecrata, 105). Zasvěcený život však dosvědčuje přemíru lásky, která nutí ?ztratit? vlastní život jako odpověď na přemíru lásky Pána, který jako první ?ztratil? svůj život pro nás. Myslím v této chvíli na zasvěcené osoby, které zakoušejí tíži každodenní námahy, zbavené lidského potěšení, myslím na starší řeholníky a řeholnice, nemocné a na ty, kteří ve svém apoštolátu pociťují těžkosti? Nikdo z nich není neužitečný, protože Pán je přidružuje k ?trůnu milosti?. Jsou naopak drahocenným darem pro církev a pro svět, žíznící po Bohu a jeho Slovu.

Plni důvěry a uznání obnovme tedy také my gesto naprosté odevzdanosti nás samotných vstupem do chrámu. Kněžský rok je pro řeholní kněze další příležitostí, aby zintensivnili cestu posvěcování a pro všechny zasvěcené osoby je podnětem doprovázet a podporovat jejich kněžskou službu vroucí modlitbou. Tento milostivý rok vyvrcholí v Římě během června na mezinárodním setkání kněží, na které zvu všechny, kteří plní kněžskou službu. Přistupujeme k Bohu třikrát svatému, abychom mu darovali svůj život a své osobní a komunitní poslání mužů a žen, zasvěcených Božímu království. Vykonejme toto vnitřní gesto v důvěrném duchovním společenství s Pannou Marií. Kontemplujme Ji, když uvádí Dítě Ježíše do chrámu, a uctívejme Ji jako první a dokonalou zasvěcenou osobu, kterou nese Bůh, jehož nese v náruči. Chudá a poslušná Panno, jsi cele oddána nám, protože jsi cele oddaná Bohu. V její škole a s její mateřskou pomocí obnovme své ?tady jsem? a svoje ?fiat?. Amen.

Homilie Benedikta XVI. z nešpor, bazilika sv. Petra

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

2.2.2010

Se svolením převzato z webu českého vysílání Radia Vatikán