Papež František a mariánská úcta

Budoucnost světa a církve

z knihy Papež František , vydal(o): Paulínky

Výborná teologická příprava v oboru mariologie se u papeže Františka pojí s hlubokou mariánskou úctou již od dětství, jak to prokazuje jeho neustálé odevzdávání se Panně Marii již od prvních momentů pontifikátu. Hned na druhý den po zvolení směřoval s kyticí květin do Paulínské kaple baziliky Santa Maria Maggiore, kde se modlil před zázračným obrazem Matky Boží Salus populi romani, a hned poté šel k oltáři nad jesličkami v téže bazilice, kde svatý Ignác z Loyoly na Vánoce roku 1538 slavil svou první mši svatou. V těchto chvílích jistě myslel na Naši Paní z Luján, patronku Argentiny, či na Morenitu, jak Pannu Marii Guadalupskou vzývá celá Latinská Amerika. Koneckonců, v jeho životě se často opakuje i spojitost s Fatimou v souvislosti s třináctým dnem každého měsíce. 13. prosince 1969 byl Jorge Mario Bergoglio vysvěcen na kněze. 13. května 1992 byl informován o jmenování biskupem, 13. března 2013 byl zvolen papežem. Na 13. října 2013 bylo plánováno slavení mariánského dne Roku víry a před sochou Panny Marie Fatimské opět svěřil církev do jejich rukou. V knize rozhovorů El jesuita na otázku, jak si představuje budoucnost katolické církve, kardinál Bergoglio odpověděl: „Církev musí doprovázet národy v jejich existenciálním, mravním i vůbec lidském rozvoji. Musí napomáhat rozvoji lidstva, neboť člověk je v posledku adresátem Božího zjevení a je Božím obrazem.

Jakožto křesťané nemůžeme toto pojetí popřít ani zaprodat. Koneckonců věřím, že 21. století bude nábožensky založené. Záleží však na tom jak. Religiozita se často pojí s jistým druhem vágního teismu, který splétá psychologii s parapsychologií a není vždy zaměřen na opravdové a hluboké osobní setkání s Bohem, jak jsme o něm přesvědčeni my křesťané.“ Pak uvedl tři klíčová kritéria, která definují osobní identitu člověka a jsou předpokladem setkání s druhými: transcendence, odlišnost a zaměřenost k cíli. „Vyjádříme-li tyto tři dimenze negativně, dospějeme k výslovnému odmítnutí ateismu jakožto absence transcendence, k odmítnutí nadvlády mocných, kteří se snaží o ideovou hegemonii, jež popírá různorodost, i k odmítnutí ahistorického úsilí o pokrok za každou cenu.“

Jak Mons. Bergoglio upřesnil v rozhovoru pro měsíčník 30Giorni v listopadu 2007, zároveň je nutné vyvarovat se toho nejhoršího, co by mohlo církev potkat, a sice „toho, co De Lubac nazývá »duchovní světáckostí«. To je nevětší nebezpečí pro církev, pro nás, kteří jsme v církvi. »Je to horší,« říká De Lubac, »katastrofálnější než hanebná lepra, která hyzdila tvář milované Nevěsty v dobách libertinských papežů.« Duchovní světáckost tkví v tom, že do centra stavíme sebe samé. To je to, co Ježíš shledává u farizeů: »Vy oslavujete sebe navzájem.«“ Nyní, když se stal papežem Františkem, jsou tato slova jasným vyjádřením jeho záměrů. Ústředním bodem sdělení nového pontifika v jeho prvních veřejných projevech je osobní setkání s Bohem. A dialog s druhými je možný jedině na základě jasné identity všech zúčastněných, jak to papež zdůraznil v homilii při mši Pro ecclesia 14. března 2013: „Můžeme budovat mnohé věci, ale nevyznáváme-li Ježíše, nefunguje to. Staneme se veřejně prospěšnou neziskovou organizací, ale ne církví, Pánovou nevěstou.“