papež František | Sekce: Kázání

Slavnosti a svátky s jednotným čtením
Uvedení Páně do chrámu - Hromnice 2.2. / Angelus - papež František (Prosme o důvěryplnou trpělivost)

Simeon – jak píše sv. Lukáš – „očekával potěšení Izraele“ (Lk 2,25). Vystupuje do chrámu ve chvíli, kdy Maria a Josef přinášejí Ježíše a bere do náručí Mesiáše. Tím, kdo rozpoznává v Dítěti světlo, jež přišlo k osvícení pohanů, je muž již starý, který s trpělivostí očekával naplnění Hospodinových příslibů.

Simeonova trpělivost. Podívejme se z blízka na Simeonovu trpělivost. Po celý život přebýval v očekávání a uplatňoval trpělivost srdce. V modlitbě se naučil, že Bůh nepřichází v mimořádných událostech, nýbrž uskutečňuje své dílo ve zdánlivé monotónnosti našich dní, v někdy únavném rytmu našich činností, v malých věcech, které s houževnatostí a pokorou vykonáváme ve snaze následovat jeho vůli. Na své trpělivé cestě Simeon neošuntěl ubíháním času. Třebaže je již letitým mužem, plamen jeho srdce stále hoří, ve svém dlouhém životě snad byl někdy zraněn a zklamán, a přece neztratil naději; s trpělivostí střeží příslib, nedovolí, aby jej stravovala hořkost z uplynulého času nebo rezignovaná melancholie, která se někdy dostavuje, když dospíváme  k soumraku života. Naděje očekávání se v něm proměnila v každodenní trpělivost toho, kdo navzdory všemu zůstal bdělý, až do chvíle, kdy konečně „jeho oči uviděly spásu“ (srov. Lk 2,30)

Kde se Simeon naučil této trpělivosti? Obdržel ji z modlitby a života svého lidu, který v Hospodinu vždy rozpoznával Boha, který je „plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný“ (Ex 34,6);  Otce, který „má trpělivost po dlouhá léta“ (srov. Ne 9,30); aby stále znovu nabízel možnost obrácení.

Simeonova trpělivost je tedy zrcadlem trpělivosti Boží. Z modlitby a dějin svého národa se Simeon naučil, že Bůh je trpělivý. Ve své trpělivosti – říká sv. Pavel – nás chce „přivést k pokání“ (Řm 2,4). Rád bych připomněl Romana Guardiniho, který říkal: trpělivost je způsob, jakým Bůh odpovídá na naši slabost, aby nám nabídl čas ke změně (srov. Glaubenserkenntnis, Würzburg 1949, s. 28). A především Mesiáš, Ježíš, kterého Simeon svírá v náručí, nám odhaluje trpělivost Boha, Otce, který k nám je milosrdný a povolává nás až do poslední hodiny, který nevyžaduje dokonalost, ale napřaženost srdce, které se otevírá novým možnostem tam, kde se všechno zdálo ztracené, který se snaží vlomit do nás také tehdy, když je naše srdce uzavřené, který nechává růst dobré zrno aniž by vytrhával koukol. To je důvod naší naděje: Bůh nás očekává a nikdy v tom nepolevuje. Když se vzdalujeme, vychází nás hledat, když padáme na zem, pozvedá nás, když se k Němu vracíme, poté, co jsme zabloudili, očekává nás s otevřenou náručí. Jeho láska se nepoměřuje vahami našich lidských kalkulů, nýbrž vlévá nám vždy znovu odvahu k novému začátku.

Naše trpělivost. Pohleďme na význam Boží a Simeonovy trpělivosti pro náš zasvěcený život. A ptejme se: Co je to trpělivost? Není to pouhé tolerování těžkostí nebo fatalistické snášení protivenství. Trpělivost není znamením slabosti, je silou ducha, která nás uschopňuje „nést tíži“ osobních a komunitních problémů, pomáhá přijmout jinakost druhého, dovoluje nám vytrvat v dobrém také tehdy, když se všechno jeví zbytečné, když se o nás pokouší nuda a zahálčivost.

Chtěl bych poukázat na tři „místa“, v nichž se trpělivost stává konkrétní.

Prvním je náš osobní život. Jednoho dne jsme odpověděli na Pánovo volání a s nadšením a velkorysostí jsme se Jemu nabídli. Na cestě se nám spolu s útěchami dostalo také zklamání a frustrací. Entusiasmu naší práce někdy neodpovídá kýžený výsledek, jakoby naše setba nepřinášela příhodné ovoce, horlivost modlitby oslabuje a ztrácíme odolnost proti duchovní vyprahlosti. V našem zasvěceném životě se může stát, že zklamaná očekávání odřou naši naději. Musíme mít trpělivost sami se sebou a s důvěrou očekávat Boží čas a způsoby: On je svým slibům věrný. Když si to připomeneme, dokážeme znovu promyslet své cesty a posílit své sny, aniž bychom upadali do vnitřního smutku a nedůvěry.

Druhým místem, v němž se konkretizuje trpělivost, je komunitní život. Lidské vztahy, zejména pokud jde o sdílení životního projektu a apoštolské činnosti, nejsou vždy samozřejmé. Někdy v nich vznikají konflikty a nelze si nárokovat okamžité řešení, ani unáhleně odsuzovat člověka nebo situaci. Je zapotřebí umět poodstoupit a získat správný nadhled, snažit se, abychom neztráceli pokoj, čekat na lepší čas, abychom se vzájemně pochopili v lásce a v pravdě. V našich komunitách je zapotřebí této vzájemné trpělivosti: snášet, totiž nést na svých ramenou život bratra nebo sestry, také v jejich slabostech a nedostatcích. Pamatujme si toto: Pán nás nevolá, abychom byli sólisté, ale abychom byli součástí sboru, který snad někdy neladí, ale neustále se musí pokoušet o společný zpěv.

A konečně třetím „místem“ je trpělivost ve vztahu ke světu. Simeon a Anna uchovávají v srdci naději ohlašovanou proroky, i když její uskutečnění prodlévá a roste jen pomalu uprostřed nevěrností a běsnění světa. Nepovzlykávají nad tím, jak se věci nedaří, nýbrž s trpělivostí očekávají světlo v temnotě dějin. Potřebujeme tuto trpělivost, abychom se nestali vězni lamentování: „Svět nás už neposlouchá“, „už nemáme povolání“, „žijeme v těžkých časech“… Stává se někdy, že se protivíme trpělivosti, s níž Bůh obdělává půdu dějin a našeho srdce, s netrpělivostí toho, kdo ihned všechno soudí. A takto přicházíme o naději.

Naděje nám pomáhá hledět na sebe sama, na naše komunity a na svět s milosrdenstvím. Můžeme se ptát: přijímáme trpělivost Ducha ve svém životě? Neseme se ve svých komunitách navzájem a dáváme najevo radost z bratrského života? Vykonáváme svou službu ve vztahu ke světu s trpělivostí nebo s hořkostí posuzujeme? Před těmito výzvami náš zasvěcený život stojí. Nemůžeme zůstat uvězněni v nostalgii minulosti nebo se omezit na opakování stále stejných věcí. Potřebujeme kráčet s odvážnou trpělivostí,  prozkoumávat nové cesty, hledat, co nám napovídá Ducha svatý.

Rozjímejme nad Boží trpělivostí a prosme o důvěryplnou trpělivost Simeonovu, aby také naše oči mohly uvidět světlo spásy a přinášet je celému světu.