papež František | Sekce: Kázání

Slavnosti a svátky s jednotným čtením
Zjevení Páně / Angelus - papež František (Skutečné bohatství mudrců spočívá v tom, že se považují za lidi, kteří potřebují spásu)

Dnes, na slavnost Zjevení Páně, se zamýšlíme nad příběhem Tří králů (srov. Mt 2,1-12). Podnikají dlouhou a namáhavou cestu, aby se šli poklonit "židovskému králi" (v. 2). Jsou vedeni zázračným znamením hvězdy, a když konečně dorazí na místo určení, místo něčeho velkolepého spatří dítě s matkou. Mohli protestovat: "Celou tu cestu a všechny ty oběti, abychom se postavili před ubohé dítě?". A neprotestovali. Nejsou pohoršeni, nejsou zklamáni. Nestěžují si: co dělají? Pokloní se. „Když vešli do domu," říká evangelium, "uviděli dítě s Marií, jeho matkou, a poklonili se mu" (v. 11).

Pomysleme na tyto mudrce, kteří přišli z daleka, bohaté, vzdělané a všem známé, kteří se klanějí, to znamená, že se klanějí až k zemi, aby se poklonili dítěti! To se zdá být v rozporu. Takové skromné gesto tak významných mužů je překvapivé. Poklonit se autoritě, která se prezentovala znaky moci a slávy, bylo v té době obvyklé. A ani dnes by to nebylo divné. Ale před betlémským dítětem to není snadné. Není snadné uctívat tohoto Boha, jehož božství zůstává skryto a neprojevuje se triumfálně. Znamená to přijmout Boží velikost, která se projevuje v malosti: to je poselství. Mudrci se skloní před nevídanou Boží logikou, vítají Pána ne takového, jakého si ho představovali - velkého, jako je tento -, ale takového, jaký je, Pána malého a chudého. Jejich poklona je znamením těch, kteří odložili své vlastní představy a uvolnili místo Bohu. K tomu je zapotřebí pokory...

Evangelium na tom trvá: neříká jen, že se mudrci klaněli, ale zdůrazňuje, že padli na tvář a klaněli se. Pochopme tento údaj: adorace jde ruku v ruce s prostrací. Tímto gestem dávají mudrci najevo, že s pokorou vítají Toho, který se představuje v pokoře. A tak se otevírají klanění Bohu. Schránky, které otevírají, jsou obrazem jejich otevřeného srdce: jejich pravé bohatství nespočívá ve slávě ani v úspěchu, ale v pokoře, v tom, že se považují za lidi, kteří potřebují spásu. A to je příklad, který nám dnes dávají Mudrci.

Drazí bratři a sestry, pokud budeme vždy v centru všeho se svými vlastními představami a budeme se chtít před Bohem něčím chlubit, nikdy se s ním plně nesetkáme, nepřijdeme se mu poklonit. Pokud neupustíme od svých nároků, pokud neupustíme od své marnivosti, ješitnosti, snahy vyniknout, můžeme v životě někoho nebo něco uctívat, ale Pán to nebude! Na druhou stranu, pokud se vzdáme předstírané soběstačnosti, pokud se vnitřně zmenšíme, pak znovu objevíme zázrak adorace Ježíše. Protože klanění prochází pokorou srdce: kdo má nutkání předbíhat, neuvědomuje si Pánovu přítomnost. Ježíš prochází kolem a je ignorován, jak se to v té době stávalo mnohým, ale ne mudrcům.

Bratři a sestry, když se na ně díváme, ptáme se dnes sami sebe: Jaká je moje pokora? Jsem přesvědčen, že pýcha brání mému duchovnímu pokroku? Ta pýcha, ať už zjevná nebo skrytá, ale ta pýcha, která vždy zakrývá impuls k Bohu? Pracuji na své poddajnosti, abych byl k dispozici Bohu a druhým, nebo se stále soustředím na sebe a na své požadavky, na skrytý egoismus, kterým je pýcha? Umím odložit svůj vlastní pohled na věc a přijmout pohled Boha a druhých? A konečně: modlím se a klaním se, jen když něco potřebuji, nebo to dělám trvale, protože věřím, že Ježíše potřebuji vždy? Mudrci se vydali na cestu, když se podívali na hvězdu a našli Ježíše. Ušli dlouhou cestu. Dnes se můžeme řídit touto radou: podívej se na hvězdu a jdi. Nikdy nepřestávejte chodit, ale nikdy se nepřestávejte dívat na hvězdu. To je dnešní tak mocná rada: podívej se na hvězdu a jdi, podívej se na hvězdu a jdi.

Kéž nás Panna Maria, služebnice Páně, naučí znovu objevit životně důležitou potřebu pokory a živé chuti klanění. Kéž nás naučí dívat se na hvězdu a kráčet.