Lev XIV. papež | Sekce: Kázání

Slavnosti a svátky s jednotným čtením
Zjevení Páně / Angelus - papež Lev XIV. („Bůh zachraňuje“ – nemá jiné jméno ani úmysly)

V tomto období jsme prožili řadu svátečních dnů a samotná slavnost Zjevení Páně nám naznačuje, proč se můžeme radovat i v těžkých časech. Jak víte, slovo „epifanie“ znamená „zjevení“ a naše radost pramení z Tajemství, které již není skryté. Zjevil se Boží život: mnohokrát a mnoha způsoby, ale s definitivní zřejmostí v Ježíši, takže nyní víme, že i uprostřed mnoha zkoušek můžeme doufat. „Bůh zachraňuje“: nemá jiné úmysly, nemá jiné jméno. Od Boha pochází a Jeho zjevením je pouze to, co osvobozuje a zachraňuje.

Pokleknout jako tři mudrci před Betlémským Dítětem znamená i pro nás vyznání, že jsme našli pravé lidství, v němž září Boží sláva. V Ježíši se zjevil skutečný život, člověk živý, totiž ono nebýt sám pro sebe, ale v otevřenosti a společenství, což nás vede k vyslovení: „jako v nebi tak i na zemi“ (Mt 6, 10). Ano, Boží život je v našem dosahu, zjevil se, aby nás zahrnul do své osvobozující dynamiky, která rozptyluje obavy a umožňuje nám setkat se v pokoji. Je to možnost, pozvání: Společenství nemůže být vynucené, ale co víc si můžeme přát?

V evangelním vyprávění i v našich betlémech mudrcové přinášejí Dítěti Ježíši vzácné dary: zlato, kadidlo a myrhu (srov. Mt 2, 11). Nezdá se, že by byly dítěti užitečné, ale vyjadřují záměr, který nás na konci Svatého roku vede k hluboké reflexi. Mnoho dává, kdo dává všechno. Vzpomeňme si na chudou vdovu, které si povšiml Ježíš, když do chrámové pokladnice vhodila své poslední mince, všechno, co měla (srov. Lk 21, 1-4). Nevíme nic o majetku mudrců, kteří přišli z Východu, ale jejich výprava, riziko, které podstoupili, i jejich dary nám naznačují, že všechno, opravdu všechno, čím jsme a co máme, je třeba předložit Ježíši – který je sám nezměrným pokladem. A Svatý rok nás upamatoval na tuto spravedlnost založenou na nezištnosti: obsahuje v sobě dávnou výzvu k novému uspořádání lidského soužití, k přerozdělení půdy a zdrojů, k navrácení „toho, co máme“ a „toho, kým jsme“ Božím snům, které jsou větší než naše.

Drazí, naděje, kterou hlásáme, musí být zakotvena v realitě: pochází z nebe, ale proto, aby zde, na zemi, vytvářela nové dějství. V darech tří králů tedy vidíme to, co každý z nás může dát k dispozici společenství, co již nemůže držet pro sebe, ale může se o to podělit, aby Ježíš mohl růst mezi námi. Kéž roste Jeho království, kéž se v nás naplňují Jeho slova, kéž se cizinci a protivníci stanou bratry a sestrami, kéž místo nerovnosti zavládne spravedlivá rovnost a místo válečného průmyslu převládnou řemesla míru. Jako tvůrci naděje se vydejme do budoucnosti – jinou cestou (srov. Mt 2, 12).