Oto Mádr (1917 - 2011)- jeden z nejdéle vězněných kněží u nás...

23.2.2014, Oto Mádr

Oto Mádr (1917 - 2011)- jeden z nejdéle vězněných kněží u nás...
Foto: IMA

Výběr z knižního rozhovoru s Otou Mádrem:

Jak poznamenala vaše studia druhá světová válka a jak jste prožíval válečná léta?

Dne 15. března 1939 jsme jako bohoslovci pozorovali z oken semináře valící se vojska wehrmachtu a čekali jsme, co bude. To se poměrně brzy ukázalo. Nechali nás dodělat ročník, německé kolegy odstěhovali o prázdninách pryč a české přestěhovali do arcibiskupského zámečku v Dolních Břežanech.
Díky kolegovi Václavu Hovorkovi jsem začal v semináři od roku 1936 skautovat a přidělili mi mezinárodní oddíl skautů v Praze. Bylo to náročné a také studium mě vyčerpávalo, až jsem v semináři onemocněl; odmala jsem měl potíže s průduškami. Dva roky jsem spíš promarodil a poslední rok, kdy mi zbývalo k dokončení studia jen pár zkoušek, jsem musel ze semináře pryč a ocitl se doma, v Karlíně začouzeném továrními komíny. Myslel jsem, že těch pár měsíců už dohoním a zkoušky dodělám. Mezitím ale zemřel arcibiskup Kašpar a já šel na jeho pohřeb. Než dlouhý průvod po Hradčanském náměstí skončil, pořádně jsem prochladl. Musel jsem ulehnout, a propásl tím termín svěcení. Další rok se má situace ze zdravotních důvodů opakovala. V létě jsem se zotavil u kmotřičky v Jičíně a zašel jsem za kapitulním vikářem Opatrným s tím, že už jsem zdravotně v pořádku a schopen přijmout kněžské svěcení. Ten vyjádřil své obavy: kdybych nemohl kvůli zdraví kněžsky působit, mohl bych být diecézi na obtíž. Poslal mě proto na lékařskou prohlídku a doktor dal dobrozdání, že budu-li působit na venkově, bude vše v pořádku. Vysvěcen jsem byl 22. listopadu 1942.

Kam Vás tedy poslali?

Mojí první farností byla vesnička Liteň u Berouna, na jaře mě pak přesunuli do Zásmuk u Kolína. Tady jsem měl možnost docházet občas za spolubratry internovanými ve středisku pro kněze Říši nepohodlné. Setkal jsem se například s P. Josefem Zvěřinou či se svým profesorem z fakulty Merellem. Pro malou neopatrnost ho poslali ze Zásmuk do koncentráku. Viděl jsem ho krátce po osvobození – byl vyhublý a psychicky zlomený. Na svůj pobyt v Dachau vzpomínal jako na peklo. Byl citlivý a jemné psychické struktury, čehož pak využívali komunisté a tlačili jej ke kolaboraci, čemuž v podstatě odolával.
O prázdninách jsem zakotvil jako administrátor ve Stříbrné Skalici v Posázaví. Venkovský vzduch mi prospíval, farníci mě dobře živili. Jak skončila válka, hned jsem založil skautský oddíl; hoši z katolických i nekatolických rodin na to ještě po letech vzpomínají.

Osvobození jste prožil ve Skalici?

Zjara roku 1945 jsme ve Skalici pocítili, že se blíží konec války. Přistěhovalo se sem řada německých uprchlíků ze Slezska. Většinou to byli katolíci, takže zaplnili kostel. Před Rudou armádou pak utíkali dál.
V okolí našeho městečka se objevili partyzáni a dva mládenci od nás se k nim chtěli přidat. Sehnali si pušky, že půjdou do lesů, chytili je však němečtí vojáci. Intenzivně jsme se za kluky modlili. Nakonec je Němci jen vyslechli a propustili.
Od 5. května jsme poslouchali v rozhlase zprávy o osvobozování Prahy. 7. května jsem se vydal do hlavního města za rodiči. Jel jsem autem poháněným na dřevo, ale kupodivu jsme dojeli. Samozřejmě jsem slyšel střelbu, na Staroměstském náměstí stály tanky a zpod jednoho z nich čouhaly nohy mrtvého německého vojáka. Staroměstská radnice byla rozbombardovaná a hořela. Proběhl jsem tou hrůzou a dostal se k rodičům do Karlína.

Po osvobození jste zakotvil v Praze a začal s publicistickou činností…

Po válce jsem s nadšením sledoval vydávání časopisu Katolík jezuitou Adolfem Kajprem. Začal jsem ho odebírat a občas do něj přispěl i nějakým článkem. Mezitím se pak dostali dva o málo starší kolegové na Teologickou fakultu: jedním z nich byl Josef Zvěřina, který se stal asistentem profesora Cibulky v oboru křesťanské archeologie, a druhým Alexander Heidler, který přednášel pastorální teologii. Ten mi napsal, že profesor Kadlec hledá asistenta pro morální teologii. Zašel jsem za ním; postěžoval si mi, jak jej na fakultu zavolali od katechetování z Plzně až ve čtyřiceti letech a současně musel také pracovat na církevním soudu. Přímo mi řekl: „Pokud budete chtít dělat asistenta, pusťte se do teologie pořádně a nenechte se ničím svést,“ což mi znělo jako rajská hudba. A tak jsem se v roce 1947 dostal na Teologickou fakultu do Prahy.

Musel jste zahájit doktorská studia?

Ve studijním roce 1948/49 mě vyslali arcibiskup Beran a prof. Kadlec na roční studium do Říma na Lateránskou univerzitu, kde jsem začal psát svou disertační práci Malitia intrinseca in synthesi suareziana (Pojem vnitřní špatnosti morálně zlého činu u Suareze). V Římě mě na jedné straně fascinovala světovost církve, na druhé jsem ale pocítil na české koleji v Nepomucenu poněkud přehnaný konzervativismus, například rektor nechtěl pustit bohoslovce ani na poučný film.

Z Itálie jste se vrátil už do komunistického Československa…

Samozřejmě jsme věděli, jak se vyvíjí situace po únorovém převratu. Mohl jsem v Římě zůstat a studovat si dál, ale imponovala mi církev trpící a bojující. Proto jsem přes jednoho bohoslovce poslal zprávu arcibiskupu Beranovi, zda se mám vrátit domů, a nebo zůstat v Římě. Odpověď nepřišla, a proto když mi končil pobyt, sbalil jsem se v říjnu a odjel domů. Po návratu do Prahy jsem se dozvěděl, že arcibiskup poslal pokyn, abych zůstal. To mi ale nevadilo, důležité pro mne bylo sloužit Bohu kdekoli.
Změnu režimu jsem pocítil při návratu už na hranicích. Rýpavý celník poznamenal: „Vracíte se z Říma, tam nás komunisty nemají rádi, co?“ O perzekuci církve a věznění kněží jsme věděli z Vatikánského rozhlasu. Taky jsem v něm měl několik relací pro české vysílání.

Významným hnutím mládeže se po válce stala Katolické akce. Jaký byl k ní váš vztah?

Duší tohoto hnutí byl bývalý chorvatský jezuita prof. Kolakovič, který tehdy přesídlil z Bratislavy do Prahy. Organizoval se svými spolupracovníky – slovenskými studenty Vlado Juklem a Silvo Krčmérym – kroužky katolické mládeže a mladé inteligence, čítající tisíce lidí. Jejich smyslem bylo vytvořit aktivní jádro katolické mládeže a připravit je pro případnou práci v „podzemí“. S Kolakovičem předvídali pronásledování církve u nás. Kroužky byly dvojího druhu: jednak průkopnické pro organizátory a vedoucí, jednak volnější, jež organizovali už zaškolení studenti. Kroužky existovaly skoro na všech vysokých školách, zejména v prostředí mediků, studentů techniky či humanitních oborů, ale také na některých středních školách. Členové kroužků se setkávali jednou měsíčně, jejich vedoucí jednou týdně. Programem byla modlitba, meditace, duchovní témata i pastorace, občas exercicie. Studenti společně studovali z materiálů, které jsme opatřili. Chtěli jsme tak navázat na poválečné teologické vzdělávání laiků, jež vedli dominikáni v kurzech pro veřejnost a františkáni ve Studium catholicum pod vedením dr. Jana Evangelisty Urbana OFM, nyní už v neveřejné podobě. Přirozeným vůdcem kroužků se po odchodu prof. Kolakoviče stal Josef Zvěřina, který se věnoval speciálně katolickým intelektuálům a umělcům. Když ho v roce 1950 poslali na vojnu k PTP, přišli aktivisté z Katolické akce za mnou. Tak jsem se jich přes všechna rizika ujal. Katolické kroužky mezi dělnickou mládeží obstarával františkán Jan Baptista Bárta a středoškoláky si vzal na starost brněnský kněz Václav Razik. Postupně jsme se samozřejmě stáhli do „podzemí“.

Věděli studenti o nebezpečí členství v kroužcích?

Na jaře 1951 jsem byl pozván na celostátní setkání vedoucích kroužků Katolické akce z řad mediků. Zastupovali množství posluchačů ze všech lékařských fakult republiky. Před teologickým programem jsem je upozornil: „Doba je náročná, můžete být pro své názory a činnost v kroužcích zatčeni i vězněni. Uvědomte o tom své přátele. Kdo to přijme, díky Bohu, ať se drží. A kdo se necítí, ať z našeho hnutí raději odejde.“ Na to reagoval jeden slovenský medik: „Otče, to všechno jsme už prodiskutovali a přijali, pojďme k duchovnímu programu.“ V duchu jsem si řekl: „Hochu, ty se nějak cítíš.“ Uběhly dva tři roky a ve vězení jsem se o něm dověděl, že se za mřížemi choval výtečně, na cele v bratislavském vězení vytvářel dobrou atmosféru včetně duchovního programu.

Tehdy jste napsal apel k věřícím Slovo o této době…

Cítil odpovědnost za studentské hnutí, za aktivní mladé křesťany a vůbec za celou církev, protože biskupové byli všichni vyřazeni, internováni nebo uvězněni. Cítil jsem potřebu dát určité shrnující stanovisko, reagovat na vládnoucí komunistickou moc, povzbudit věřící, dát jim orientaci a naději.
Text vznikl víceméně v rychlíku z Olomouce do Prahy. Vracel jsem se tehdy z celostátního setkání mediků. Určitou dobu jsem to nosil v hlavě, a tak jsem vytáhl tužku a na okenním skle začal psát. Po chvíli mě ze psaní vyrušila mladá aktivistka, pozdější vězenkyně a nakonec řádová sestra Nina Schwarzová, která můj záměr schválila. Mezitím se Státní bezpečnost podle určitých náznaků začala zajímat o dění v hradčanském kostele, mimo jiné proto, že se P. Soukupovi podařilo tajně odejít na Západ a do misií. Cítil jsem hrozbu zatčení, a proto jsem se rozhodl ukrývat. Těsně předtím, než mě zatkli, jsem text dokončil. Rukopis jsem pak předal matce představené boromejek sestře Langrové. Víc jsem se o něm nedověděl. Až v době, kdy mě převáděli z vyšetřovací vazby do věznice, jsem na Pankráci uslyšel od jednoho spoluvězně, že mezi věřícími koluje Slovo o této době. Moc si ho pochvaloval a dušoval se, že jej určitě sepsali biskupové. Nechal jsem ho při tom. Pak to na mě prasklo a text byl jedním z důvodů mého odsouzení.

Dalším bylo „odesílání špionážních zpráv do Vatikánu“…

Uvědomovali jsme si informační bariéru mezi komunistickým Československem a ostatním světem a chtěli jsme dát vědět o stavu církve u nás. Naše kontakty vždy zprostředkovala univerzitní profesorka Růžena Vacková, statečná odbojářka už za nacistů. Měla dobré kontakty na italském velvyslanectví, jichž jsme bohatě využívali. Zprávy pak vysílal Vatikánský rozhlas a my jsme věděli, co se podařilo propašovat. Hlavními dodavateli zpráv byli provinciál jezuitů František Šilhan a představený dominikánů Ambrož Svatoš.

Kdy jste se rozhodl odejít do ilegality a co vás k tomu vedlo?

V evangeliu je psáno: „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, odejděte do druhého.“ Není tedy morální nasazovat zbytečně krk, nýbrž žít, působit, bojovat a třeba i jít na popraviště, když je třeba. Po odvezení kapucínů do soustřeďovacích táborů jsem byl pověřen duchovní správou na Hradčanech. Sžil jsem se se zdejším duchovním společenstvím, ale brzy sem začali docházet i podivní lidé. Kolem mě se začala stahovat smyčka, a proto jsem se rozhodl odejít za hranice. Věděl jsem, že tam našich emigrantů přibývá a že se pro ně má vydávat časopis. Asi tři týdny jsem se skrýval u sester boromejek v nemocnici pod Petřínem. Jejich generální představenou M. Bohumilu Langrovou jsem dobře znal, protože činnost našich katolických kroužků štědře podporovala. Matka představená měla kontakt na převáděče – lodníka jezdícího s lodí po Labi do Hamburku, který jim spolehlivě převezl i jiné věci. Teď měl tajně přepravit mne. Přítel mě dovezl do Mělníka a jednal s tímto mužem. Ten však překvapivě odmítl a museli jsme se vrátit. Cestou zpět mi bylo jasné, že vše je v režii Státní bezpečnosti. O půlnoci nám zahradilo cestu auto a příslušníci StB mě zatkli. Do péče mne převzala Boží režie.

Jaké bylo vyšetřování?

Po zatčení mě převezli do Bartolomějské ulice v Praze, do proslulé vyšetřovací vazby. Nedostali ze mne, co potřebovali, a proto mě převezli do Ruzyně. Zde už byli zatčení v oddělených celách: P. Václav Razik z Brna, představená boromejek Žofie Langrová a představená těšitelek z Rajhradu Marie Wintrová. Panoval zde přísný režim. Trochu jídla, trochu vzduchu, přísné kontroly, buzení v noci a celý rok bez jediné vycházky. Vyšetřovali nás brněnští příslušníci Státní bezpečnosti. Kupodivu nás nemlátili, spíš zastrašovali. Jednu medičku, zatčenou v souvislosti s katolickými kroužky, ale nechutně ponižovali. Na mne zkoušeli různé metody – dvakrát jsem byl v korekci den a noc. Když mě pustili, ptal se mě referent: „Jak se vám tam líbilo ve tmě a o hladu?“ Odpověděl jsem mu: „Násilí někoho zlomí a někoho utvrdí.“ Tento můj postoj mě pravděpodobně zachránil před bitím v Bartolomějské i v Ruzyni; kromě toho počítali s veřejným procesem.
Vyšetřovatel mi dával k podpisu mé „autentické“ výpovědi, které sepsal; jen se hemžily formulacemi o velezrádných a špionážních akcích. Několikrát jsem je odmítl a dal mu najevo, že by takovým prohlášením nikdo nevěřil. Přiznal jsem aktivity s mládeží, jež jsem považoval za svou povinnost, ale proti ostatnímu jsem se vzepřel. Referent pak do protokolu doplnil ideologickou „omáčku“. Podepsal jsem to s vědomím, že u soudu svobodně řeknu své. Měl jsem přitom před očima tragické vystoupení maďarského kardinála Mindszentyho, který při veřejném soudu vystupoval trapně a byl jako loutka nadrogovaný.

Jaký trest jste očekával?

Počítal jsem i s trestem smrti. Prokurátor k mému případu řekl, že činnost obžalovaného Mádra byla tak závažná, že by si zasluhovala absolutní trest, ale vzhledem k dvěma spolusouzeným vrahům – odsouzeným na smrt – na tomto trestu netrvá. Když jsem tedy dostal „jen“ doživotí, poděkoval jsem Pánu Bohu za život a slíbil mu sloužit dále naplno. Spoluodsouzení bratři a setry dostali také vysoké tresty: asistent na přírodovědecké fakultě v Bratislavě Vlado Jukl 25 let, generální představená boromejek M. Bohumila Langrová 20 let, profesorka Růžena Vacková 22 let, P. Václav Razik 18 let a představená kláštera těšitelek v Rajhradu Marie Wintrová 17 let. Ti dva nešťastní studenti medicíny z Brna, Vlastimil Železný a Alois Pokorný, kteří v obraně zabili mladíka nasazeného estébáky, dostali trest smrti a byli popraveni. Jejich dva komplicové dostali 15 a 14 let.

Kam vás po rozsudku odvezli?

Ještě půl roku mě za trest kvůli mému vystupování u soudu nechali na samotkách v Ruzyni a pak mě teprve eskortovali na Mírov. Byla tam primitivní práce, ale mnoho zajímavých setkání se spolubratry a jinými statečnými osobnostmi. Sblížil jsem se s náměstkem komunistického ministerstva. Chtěli na něm získat informace o jeho šéfovi, a tak jej při vyšetřování týrali; v důsledku tohoto se z něho stal invalida. Při práci na stejné dílně si u mě udělal životní zpověď a stal se praktikujícím katolíkem.

Bylo možné provádět ve vězeňských podmínkách pastoraci?

Jako kněží jsme se na Mírově snažili o tajnou pastoraci – sloužení mší, zpovídání, někdy i křty. Samozřejmě jsme podporovali i skupinky věřících laiků na celách. Posílali jsme jim lístečky s duchovními tématy. Josef Zvěřina něco z dějin umění a jiní z teologie či filosofie.
Jednou týdně nás na celu chodíval holit mladík odsouzený za vraždu. Byl věřící, ale ke zločinu ho svedli špatní kamarádi. Jednou mi tento „pucifous“ řekl: „My víme, že tady máte Bibli, misál a takové ty věci. Proč nám nepošlete aspoň na neděli epištolu, evangelium a nějaký komentář k tomu?“ Ťuknul jsem se do čela a na příští neděli jsem mu dal lístek s očekávaným obsahem, který se dal dobře pronést. Brzy měli zájem i na dalších celách. Nejprve jsem to dával dohromady já, další roky pak františkán P. Jan Bárta a P. Jindřich Jenáček. Vytvořili jsme si „tiskárnu“. Spoluvězňové opisovali naše texty, celkem asi v deseti exemplářích. Občas jsme k tomu přidávali i sešitky, například o filosofii nebo Václav Vaško pár informací o SSSR ze sovětských novin, které jsme měli ve věznici k dispozici.

Všechna setkání ve vězení asi nebyla jen světlá…

Byli tu i kněží, naštěstí jen výjimky, kteří nebyli věznění pro náboženskou činnost, ale třeba pro finanční machinace. Jeden takový kolaborující kněz a tristní postava dělal chodbaře. Obsluhoval nás, nosil nám jídlo. Měl zvláštní privilegia, mohl se pohybovat po jednotlivých odděleních. Choval se k nám panovačně a donášel na nás. Stal se jejich otrokem. Jiný, jehož udělali komunisté za povolnost generálním vikářem v Českých Budějovicích, byl uvězněn za pokus o útěk za hranice. Nebyl nijak výrazný, ale neškodil nám.
Musím říct, že také chování dozorců bylo různé. Jeden z nich – bezpečák, který měl na svědomí několik vězňů zastřelených při pokusu o útěk – byl původně velmi snaživý. Po událostech v Maďarsku 1956, kde estébáky věšeli na lucerny, měli i naši dozorci nahnáno. Starý tvrdý režim se na Mírov už nevrátil.

V roce 1960 Vás eskortovali do Valdic…

Patřil jsem k menšině politických vězňů, jichž se velká amnestie v květnu 1960 netýkala. Většina šla domů, ale nás „nebezpečné“ kněze poslali do Kartouz. Františkána Jana Evangelistu Urbana a mne asi jako „zvlášť ohrožující“ umístili hned na samotky, do izolace. Seděli jsme tu s vrahy a násilníky. Teprve po dvou letech mě pustili mezi ostatní vězně na celu. Pracoval jsem na brusírně spolu s dalšími spolubratry, u jednoho brusu s Josefem Zvěřinou.

Setkal jste se ve vězení se smrtí?

Ano, zemřel tu jeden můj blízký přítel – P.Václav Říha – skutečný mučedník. Pocházel z Prahy a pak sloužil v budějovické diecézi. Když biskupové vydali v roce 1949 pastýřský list o situaci církve v Československu, podílel se na jeho rozšiřování, za což ho zavřeli. Ve vyšetřovací vazbě mlčel a nechtěl vyzradit další, tak ho krutě mučili – topili ho ve vodě. Snažil jsem se mu být oporou. Měl velké potíže se srdcem. Ve vězení se choval statečně, pomáhal nám opisovat texty a schovával různé materiály u sebe ve slamníku. V době maďarských událostí udělali jednou večer velký „filcunk“ a prohlíželi všechny cely. Stál jsem na chodbě vedle Václava, viděl jsem, jak bledne a cítil jeho úzkost. Doufal jsem, že se z toho vyspí, ale v noci kolem třetí hodiny mě probudilo chrčení na druhém konci cely. Václav vstal, sesul se na postel a chroptěl. Hned jsme zavolali dozorce a do deseti minut přišel kupodivu i lékař. Dal mu injekci, ale bylo už pozdě. Než zemřel, udělil jsem mu do ucha rozhřešení.

Patřil jste k nejdéle vězněným kněžím u nás…

Většinou jsme se snažili dát věznitelům najevo, že i v těchto podmínkách umíme žít a působit. Mne minuly v šedesátých letech všechny tři amnestie. Teprve tehdy, když už skoro všichni „služebně starší“ byli na svobodě, jsme si podali s Josefem Zvěřinou žádost o propuštění. Několikrát mě volali k výslechu a vyptávali se na moje názory, co chci dál dělat atd. Říkal jsem jim pravdu a oni tvrdili, že s takovým přesvědčením mě propustit nemohou. Napsal jsem jim třeba do dotazníku v roce 1960 na otázku: Jak se díváte dnes na svou trestnou činnost? Jsem na ni hrdý. Kromě toho jsem obsáhle popsal svůj případ a přes dobrého prokurátora poslal do parlamentu. Nakonec mě propustili 24. června 1966 „na podmínku“, Josef šel o půl roku dřív.
Z Valdic jsem si to vykračoval do Jičína krásnou lipovou alejí. Jelo kolem auto a zastavili mi, že mě svezou. Byl jsem nerad a zároveň vděčný za projev sympatií.

Co přineslo církvi mučednické období 50. a 60. let?

Velmi mnoho. Tato utrpení i obdarování nejsou vyčíslitelná. Ve vězeních a pracovních táborech byly křty, konverze, zpovědi a duchovní rozhovory. Mohli jsme mírnit utrpení. I my kněží jsme tu dozrávali. Poznávali jsme vlastní chyby a omezenosti a mohli se přiblížit k obyčejným lidem. Nádherný byl ve věznicích tehdy ještě neobvyklý ekumenismus. Díky za ten tvrdý čas milosti.

V sedmdesátých a osmdesátých letech jste se podílel také na organizování tajných teologických seminářů a přednášek…

S formou bytových seminářů jsem se seznámil u prof. Milana Machovce. Na mé pozvání pak přijížděli mnozí vynikající zahraniční teologové a filosofové a nebáli se přednášet před tajným okruhem zanícených posluchačů a vést diskuse. V počátku normalizace přijeli přednášet pro různé okruhy kněží i laiků, včetně přednášky pro evangelíky, významný teolog Karl Rahner, dále Norbert Greinacher z Tübingen a morální teolog Bernhard Häring. Během 80. let zavítali na bytové semináře do Prahy Günter Virt, Walter Kasper, nyní kardinál v Římě, Hans Waldenfels aj.

Stal jste se jedním z nejbližších spolupracovníků kardinála Františka Tomáška…

Brzy po propuštění z vězení jsem se díky Václavu Vaško dostal do blízkosti biskupa Tomáška. Měli jsme obavy, jakým pastýřem bude. Vždyť to byl jediný hodnostář uznaný před pražským jarem komunistickým vedením. Václav ho hodnotil slovy: „Nesnaží se zbytečně provokovat, nemíchá se do politiky, ale pomalu rozvíjí pastoraci. Kdokoliv může k němu přijít, je otevřený a stojí o dobré návrhy.“ Doporučil mi, abych Tomáška navštívil. Přivítal mě citátem liturgického hymnu „Salvete flores martyrum“ a od té doby jsem měl dveře k němu otevřené. Brzy mě pak začal vyzývat k psaní textů, např. duchovního slova do oběžníků pro kněžstvo. Během pražského jara jsme spolu s dr. Josefem Zvěřinou, P. Vladimírem Rudolfem, Václavem Vaško, Jiřím Němcem a dalšími kněžími, řeholníky a katolickými aktivisty vytvořili poradní sbor – pastorační radu – pana biskupa. Řešili jsme například změnu pedagogického sboru Teologické fakulty, otázku kolaborujících kněží atd. Snažili jsme se s ním alespoň jednou týdně pravidelně scházet a probírat aktuality, vytvářet koncepce církevní politiky ve vztahu ke komunistickému vedení.

Co považujete po tak bohatých životních zkušenostech za smysl života?

Říkat Bohu vždycky ANO!
 
Výběr z knížky rozhovorů „Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel“,
autor: Vojtěch Vlk, vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Publikováno se svolením.
Redakčně upraveno
 
********
 

Mons. ThDr. Oto Mádr
 
Narodil se v Praze 15.2.1917, studoval na Arcibiskupském gymnáziu a pak na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. 22. listopadu 1942 byl vysvěcen na kněze. Poté působil v duchovní správě na venkově. Po válce se věnoval skautingu a zahájil svou publikační činnost. V roce 1947 byl přijat na Teologickou fakultu UK jako asistent. V letech 1948-49 studoval morální teologii na Gregoriánské univerzitě v Římě, po návratu byl znovu navržen vedením Teologické fakulty na místo asistenta, ale odmítnut komunistickými úřady. V roce 1950 dosáhl doktorátu teologie. Po zrušení TFUK odmítl přijmout místo pedagoga na „obrozené“, komunisty kontrolované Cyrilometodějské teologické fakultě, a ujal se vedení kroužků katolické mládeže „v podzemí“. Pro činnost v katolickém hnutí vysokoškolských studentů byl v červnu 1950 zatčen, dva roky vyšetřován a ve veřejném procesu (11.-13.června 1952) odsouzen u Státního soudu v Brně za velezradu a špionáž na doživotí. Ve výkonu trestu strávil přes 15 let ve věznicích Mírov a Valdice. Po podmínečném propuštění (24. června 1966) se vrátil do Prahy a pracoval nejprve jako sanitář v nemocnici, později jako skladník a správce muzejního depozitáře.

V období Pražského jara se od roku 1968 aktivně angažoval v církevních záležitostech: vedl mj. teologicko-pastorační kurz pro kněze a lidovou univerzitu pro laickou veřejnost „Živá teologie", publikoval, pracoval v tiskové komisi nakladatelství Charita a v redakci časopisu Via. Účastnil se přípravy a aktivit Díla koncilové obnovy. V letech 1969-1970 přednášel morální teologii na reorganizované Cyrilometodějské fakultě v Litoměřicích. V roce 1969 byl plně soudně rehabilitován.

S nastupující normalizací byl počátkem 70. let z rozhodnutí státních orgánů opět z fakulty propuštěn a musel nastoupit do duchovní správy – nejprve do farnosti v Praze Modřanech a po zásahu Státní bezpečnosti v roce 1975 do Dolního Žandova u Chebu. V témž roce byla také zrušena jeho soudní rehabilitace a původní rozsudek potvrzen se sníženým trestem. V 70. letech pracoval na českém překladu dokumentů 2. vatikánského koncilu, jež byly oficiálně vydány roku 1995.

Po odchodu do důchodu (1978) mu byl odebrán „státní souhlas k výkonu duchovenské služby". Poté až do roku 1989 byl významným organizátorem katolického samizdatu. Vedl tajné teologické přednášky v Čechách a na Moravě, teologicko-filozofický seminář, zajišťoval bytové přednášky zahraničních teologů a filosofů, spolupracoval s Chartou 77, vedl tajné poradní grémium tehdejšího pražského arcibiskupa kardinála Františka Tomáška. V 80. letech byl nadále šikanován Státní bezpečností.

Od roku 1990 byl Oto Mádr šéfredaktorem Teologických textů a členem rady České biskupské konference pro sdělovací prostředky. Stál u zrodu České křesťanské akademie v Praze a byl členem kuratoria Evropské společnosti pro katolickou teologii. V roce 1991 mu byl udělen čestný doktorát Katolickou teologickou fakultou v Bonnu a titul čestného papežského preláta papežem Janem Pavlem II. Roku 1992 byl plně soudně rehabilitován. V roce 1999 se stal čestným kanovníkem Vyšehradské kapituly. V roce 1997 mu propůjčil prezident Václav Havel řád T.G. Masaryka III. třídy. V letech 2002-2004 vedl semináře na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy.
 
Zemřel 27.2.2011

 

Autor: Oto Mádr   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: biografie  |  skaut, skauting  |  pronásledování  |  Osobnosti, světci, svatí  |  Kněžství, kněz  |  Církev  |  kněz, kněží  |  2. Vatikánský koncil  |  církve; hnutí; ekumenismus  |  ekumenismus  |  Jednota, ekumena, ekumenismus  |  Komunismus a socialismus  |  STB, komunistická tajná policie  |  vězení  |  vše napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha  |  1989  |  1968-1989 normalizace  |  1968  |  1950  |  1948 - 1960 - padesátá léta  |  1948  |  1945 - 1948  |  1945  |  1939 - 1945 (2. sv. válka)  |  1938  |  1989 - dodnes

 

Související texty k tématu:

Ekumenismus, jednota, Týden modliteb za jednotu křesťanů
Nečekejme s ekumenismem na teology (papež František) 
Ekumenismus není ani pohlcení, ani splynutí, ale setkání 
Nebojme se ekumenismu (Jan Pavel II.)
Modlitba je duší ekumenického hnutí (Jan Pavel II.)
Jednotu nevytváří podobnost…
Ekumenismus: zklamání, rezignace, pesimismus?
Ideál jednoty v lásce nemůže hasit jiné názory (Kateřina Lachmanová) 
Falešná jednota křesťanů (Vojtěch Kodet)
Týden modliteb za jednotu křesťanů
Historie Týdne modliteb za jednotu křesťanů

Kněží - životní osudy
Bože, že já blbec nejsem normální člověk!
Facka za rozhodnutí ke kněžství
Josef Toufar
Proti totalitám lze bojovat i jinak než mečem
Mé kněžské začátky na Šumavě za komunistů 
Kněz ve vřavě bitvy muže proti muži 
Na kněžství mě lákala světovost církve 
Kaplan NY hasičů, který zahynul při teroristickém útoku 
Čtyři kaplani - ve víru války
- Další texty o životě různých kněží

O kněžství obecně
- Jak chápat význam (Ježíšova) kněžství
Kněz nesmí být funkcionářem či provozovatelem
Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze 
Tři druhy únavy kněze
Co s novoknězem ve farnosti?
Co věřící očekávají od kněží
Kněz je nejprve bratrem ve víře
Kněžství, kněz (soubor textů)
Křížová cesta k Roku kněží
Muž s probodeným srdcem
Na kněze lpící na majetku je smutný pohled
- Další texty o kněžství

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz

Praktické odkazy

 

 

Náhodný tip

Wellness Jesus?
Odpor člověka proti Bohu prostupuje celými dějinami. Ježíš se prokazuje jako pravé...





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz