Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty D Duchovní životÚvod do duchovního života / P. Tomáš Roule 04. Být člověkem

04. Být člověkem

(KVFC, P. Tomáš Roule, Úvod do duchovního života, 4. přednáška)

Každé náboženství, i to co věří nejprimitivnější divoši, má základ v postoji člověka ke smrti.(Berďajev)





VLASTNÍ SMRTELNOST A VĚČNÝ ŽIVOT

Kniha knih nám líčí v příběhu o tvoření světa také lidskou vzpouru proti Lásce, odvrácení od Boha. Ať už se tehdy stalo, co se stalo, člověk se prostě rozhodl jednak jinak, než je Boží představa. To je podstatou hříchu. Tuto pečeť, člověčinu, si nese od té doby každý člověk. Teologicky říkáme této skutečnosti, určité porušenosti (funguje to, ale není to úplně ono), dědičný hřích. Jedním z jeho důsledků je podle knihy Genesis: "Prach jsi a v prach se navrátíš". Jinými slovy přichází na scénu smrt a vše s ní související, stáří, nemoc, bolest, ochabování těla i mysli atd. Vyrovnání se s vlastní smrtelností a s vlastní smrtí je zásadním tématem duchovního života (nejen) křesťana.

Život křesťana je podstatně určen perspektivou smrti: jednou zemřu a nic z toho, co mne obklopuje, si do hrobu nevezmu. Jedná se o tzv. poslední věci člověka. Řecky se poslední řekne eschatos, odtud také název disciplíny eschatologie. Náš vztah ke smrti, ten skutečný, nikoli vyčtený z knih také vypovídá o tom, co jsou naše osobní hodnoty. Všichni lidé v určité míře zakoušejí strach ze smrti. Ten, kdo lpí na svém majetku (i třeba duševním), má např. hrůzu, že ztratí vše, co nashromáždil, že se jeho časné zabezpečení promění ve věčnou nejistotu. Franz Werfel napsal: "Skeptik nevěří v nic většího než smrt, věřící člověk nevěří v nic menšího.





STRACH ZE SMRTI

Naši předkové byli se smrtí ve velmi blízkém kontaktu, lidé umírali v kruhu svých blízkých. Smrt byla přirozenou součástí jejich života. Dnes je tomu jinak. Smrt a také utrpení jsou "uklizeny" z našeho dohledu. Někdejší biskup Rochesteru ve státě New York (USA), Fulton Sheen, hovoří o tom, že dnešní člověk před realitou smrti zavírá oči:

Moderní člověk chce na smrt úplně zapomenout, nebo, pokud se mu to nedaří, zakrýt ji tak, aby nerušila, maskovat ji. Je mu trapně v přítomnosti smrti, neví jak potěšit a co říci. (Jistě také následkem toho v naší zemi v současné době 50 % pohřbů zemřelých proběhne bez jakéhokoli obřadu rozloučení. 20 uren ze 100 si v Praze nikdo nepřijde vyzvednout.) Všechno v jeho chování odporuje křesťanskému naučení: "Pamatuj na svůj konec." Každý rozhovor o smrti považuje za morbidní; přitom se směje veselohře, kde je zabit nějaký tucet lidí, a vydrží dlouho do půlnoci nad detektivkou o vraždě. To je také smrt a vzrušuje ho, ale on se zajímá o okolnosti, které smrt způsobují, a ne o věčné následky smrti, které jsou jedině důležité. Taková moderní necitlivost k smrti je necitlivostí k osobnosti, k mravnímu řádu, k osudu…(H)rozí-li modernímu člověku jeho vlastní smrt, neodváží se jí podívat do tváře. Lékaři již dávno neupozorňují nemocné na nebezpečí smrti; chovají se, jako by nebylo třeba připravit se na věčnost…Kult věčného mládí přispívá k ponurému předstírání, že se smrt člověku vyhne…za každý život bude jednou s neúprosnou spravedlností předložen účet…Velký Soudce se obrátí k svědomí, k záznamu našich dobrých i špatných skutků.Je určeno všem lide, že jednou zemřou a pak jim nastane soud… Křesťanství vybízí aby se (lidé) sami sebe tázali: Proč žiješ dnes? Je to pro to, nač zítra zemřeš. Také nám říká. Kam strom padne, tam leží…Náš strach ze smrti vychází z mravního přesvědčení, že bychom zemřít neměli. Bojíme se smrti, protože nebyl součástí prvotního plánu nám určeného. A bojíme se jí také proto, že jsem tak uboze využili let svého života. (Fulton J. Sheen, Pokoj v duši, Křesťanská akademie Řím 1969, s. 215-232.)





SMRT A DUCHOVNÍ ŽIVOT

Vše, co nám říká víra, není živit zvědavost. Nejde jí o zábavu. Posmrtný život se otevírá jen natolik, aby sloužil k orientaci v tomto světě, říká kardinál Joseph Ratzinger. (Joseph kardinál Ratzinger, Eschatologie - smrt a věčný život, Barrister a Principál, Brno 1996, s. 97.)
Církev úmyslně doporučuje skutečnost vlastí smrtelnosti věřícím k zamyšlení minimálně dvakrát ročně: na Dušičky (Všech věrných zemřelých) a na Popeleční středu (Pomni, že jsi prach v prach se obrátíš). Myšlenka na smrt patří docela přirozeně k večerním modlitbám, k exerciciím, k pobožnosti na konci roku apod. Církev doporučuje, abychom se modlili za to, aby nás Bůh vysvobodil od náhlé a nenadálé smrti. Lidé rádi vzývají o přímluvu sv. Josefa jako patrona dobré smrti, má se totiž za to, že v jeho posledních chvílích u něj stál jak Ježíš tak Panna Maria. Na modlitbě za ukrácení našich nesnází a utrpení není nic špatného, vysvětluje Tomáš Špidlík, ale připomíná jednu modlitbu sv. Martina: "Pane, jsem-li tu na zemi ještě potřebný tvému lidu, neodříkám se práce".





BOLEST, NEMOC

"Nemoc je poloviční smrt", říká se. Jak jsme si již řekli, bolest a nemoc jsou průvodci smrti, takovými ohlašovateli naší smrtelnosti. Podobně jako smrt, i ony jsou trestem za hřích, rozuměj dědičný. Jejich prostřednictvím si uvědomujeme, že nejsme Bůh, že jsme velmi limitovaní svými možnostmi. Jsou věci, které nejsme schopni mnoho ovlivnit, i když mnoho chorob dokážeme vyléčit nebo aspoň zmírnit.

Nemoc je zvlášť absurdní v případě dítěte. Očekávali bychom, že mladý život bude bez bolesti, postižení nebo strachu. Nemocné dítě zasáhne všechny v jeho blízkosti. Atmosféra doma, v rodině, mezi přáteli a sousedy, nebo i ve škole je často změněna. Tato nemoc totiž vzbuzuje otázky po životě a jeho smyslu. Může vést k našemu dotazování a dokonce i zpochybňování Boha, našeho přesvědčení a našich dosavadních hodnot. O tomto těžkém tématu zpívá ve své písní Tears in Heaven Eric Clapton: Would you know my name if I saw you in heaven? Věděl, bys jak se jmenuji, kdybych tě v nebi potkal? Píseň byla inspirována otřesným zážitkem smrti zpěvákova malého dítěte. Autor jedné pastorační příručky pro doby zvláštní tísně upozorňuje: "když vezmete za ruku dítě, možná si o sobě myslíte, že jste ten ochránce, ale můžete také být tím, kdo přijímá, protože, když se zadíváte do očí dítěte žijícího s nemocí, nevidíte vevnitř jen jejich krásu, ale také záblesk toho, na čem v životě opravdu záleží - důvěru, bezpečí, lásku, víru a naději. (Circle of Care, kap. Learn through children´s eyes, vydal Pat O´Donohue, Veritas, Dublin 2000, 20-23.)

Známe asi i z vlastního života, že nemoc, která vnáší uvědomění si vlastní konečnosti, může přinést také silný duchovní impuls. Ovšem není proti Boží prozřetelnosti, zavolat lékaře, vysvětluje kardinál Tomáš Špidlík. Morálka člověku velí, aby se o své tělo staral, jak je to rozumné a podle okolností možné. Být zdravý je velký dar, který nám umožňuje pro Boha pracovat, proto se máme za zdraví duše i těla modlit. (Tomáš Špidlík, Prameny světla - Příručka křesťanské dokonalosti, Refugium Velehrad, 2000,s. 126-138.) Nesmírnou cenu má doprovázení umírajících, aby se jim smrt "povedla". Šířící se hospicové hnutí, které doprovází umírající, zažívá velké divy smíření, když se proces umírání neurychluje, nýbrž se vydrží a spoluprožije.





NESMRTELNOST DUŠE

Zatímco naše tělo nikoli, naše duše je nesmrtelná. Jejich vlastnosti jsou do určité míry protichůdné. Sv. Řehoř Naziánský poznamenává, že bychom nikdy nevěřili, že je možná taková "smíšenina dvou prvků". Spojení dvojích vlastností v jednoho člověka je jednoznačně Božím zázrakem. Kristus sám velmi často pro svou vlastní smrt i pro smrt obecně užíval podobenství pšeničného zrna, které musí zemřít, aby došlo naplnění svého cíle. Něco, co vypadá jako úplný zmar a konec, je nutnou podmínkou ke klíčení nového, kvalitou nesrovnatelného života: "Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují". K tomu ještě přistupuje příslib vzkříšení našeho těla, jak ho předvedl sám Kristus. (Ale někdo snad řekne: "Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?" Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře. A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny.Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! /1 Korintským 15,35-37.42.53/) Katechismus dodává, že ono "jak" se to stane konkrétně, přesahuje možnosti naší představivosti a rozumu, je přístupné jen víře. (Katechismus katolické církve, ZVON Praha 1995, čl. 1000, s. 260.)





POCHYBNOST/ZLO VE SVĚTĚ

Není pochybnost jako pochybnost. Sv. Terezie z Lisieux na smrtelném lůžku vyznala: "Týrají mne nejhorší myšlenky ateistů". Čerstvě blahořečená Matka Tereza se údajně ve své korespondenci přiznává ke svým pochybnostem a temným chvílím ve své víře. Člověk se učí vnímat očima víry, což není snadné. V Janově evangeliu se o Tomášovi, snad nejslavnějším pochybovači hovoří jako o "nevěřícím". Jeho problém ale nebyl v to, že by se nechtěl odevzdat Kristu. To by byla pochybnost nesprávná. V J 11,16 je zaznamenáno jeho odhodlání s Ježíšem v Jeruzalémě i zemřít. Navíc Ježíš vyprávění o velikonočním setkání zakončil větou: "Blahoslavení, kteří uvěřili. (J 20,29)." Přesvědčení, kterého Tomáš dochází poté, co sám sobě a Ježíšovi připustil svou vplatní pochybnost, je velmi silné. Ne každý tehdy byl schopen říct: "Můj Pán a můj Bůh". (Zvěstování víry, holandský katechismus, Síť Praha 1998, s. 163.)





"DOTKNI SE RAN"

Svatému Tomášovi, patronu pochybujících zasvětil jednu z kapitol své nové knihy Co je bez chvění není pevné /Labyrintem světa s vírou a pochybností/ Tomáš Halík. Dotýká se pochybností řady lidí, zda je Bůh, které pramení ze závažného problému: zla ve světě. V kapitole "Dotkni se ran, vydrž pochybnosti" hovoří o tom, že mnoho lidí má někdy chuť z tohoto zlého světa utéci, "vrátit vstupenku" do světa, v němž trpí děti:

Důvěrně známý text z Janova evangelia pro mne dostal úplně nový smysl. Nemohu věřit, dokud se nebudu dotýkat ran, utrpení světa - neboť všechny bídy světa a lidstva jsou rány Kristovy.. Nemám právo vyznávat Boha, pokud nevezmu vážně bolest svých bližních…Tomáš byl odhodlaný následovat svého Mistra až k hořké smrti…Bere vážně kříž - zpráva o zmrtvýchvstání se u mohl jevit jak příliš levný happyend pašijového příběhu, jehož smysl možná chápal hlouběji než ostatní apoštolové… Možná i toto chtěl říct Ježíš Tomášovi, když vzkřísil jeho víru dotykem ran: tam - a možná jenom tam, kde se dotkneš lidského utrpení, tam poznáš, že jsem živ… Víra nespočívá jen v překonávání a odstraňování pochybností, nýbrž i ve schopnosti je snášet a vydržet. Ježíšovo slovo k Tomášovi, který se dotkl jeho ran, "nebuď nevěřící, nýbrž věřící se obvykle čtou: odlož pochybnosti a uvěř…mne však napadl jiný smysl těch slov: Vezmi na sebe kříž svých pochybností a s ním mne následuj. Místo, kde se se mnou - přes všechny své pochybnosti - setkáš, nebude ráj jistot, nýbrž rány světa, protože to jsou moje rány. (Tomáš Halík, Co je bez chvění není pevné, Nakladatelsví lidové noviny, Praha 2002, s. 35-49.)





SMRT JE VZDÁT SE VŠEHO

Ještě na okamžik se vraťme k tématu smrti. Umírání (dokonec i Ježíšovo) je zápasem - vzdáváním se svého života a vydáváním se do rukou Božích. Umírat znamená odevzdat to, na čem ze všeho nejvíc lpím, vlastní život a přijmout smrt, kterou jsem si možná nepředstavoval, odevzdat tedy i svou představu o smrti, odevzdat nejen svůj život ale i svou smrt, říká Anselm Grün ve své knize o smrti. Nakonec se budeme muset vzdát nejen svého života ale i své smrti.





MEMENTO MORI /Pamatuj na smrt/

Výrazným duchovním impulsem pro člověka může být zamyšlení: Co bych dělal, kdybych měl žít třeba již jen rok, měsíc nebo týden? Lidé se většinou shodují v to, že by žili svůj život uvědoměleji, odpovědněji, intenzivněji, říká Anselm Grün ve své knize o smrti. Představovat si vlastní smrt, pohřeb, naše mrtvé ležící tělo doporučoval sv. Benedikt jako každodenní duchovní cvičení. Mít před očima vlastní smrt znamená žít lidsky. Mám-li před očima vlastní smrt, už se tolik nezabývám míněním druhých lidí o mně, smrt upravuje měřítka pro náš život. Ukazuje mi, z čeho se dá žít. Zanechat za sebou podobně jako Ježíš stopy lásky, ze kterých se dá žít. Milovat podle G. Marcela znamená říct druhému: "Ty nezemřeš". S tím souvisí doporučované cvičení napsat cvičný dopis někomu milému o tom, čeho jsem v životě chtěl dosáhnout. Myšlenka na smrt nás nutí zamyslet se nad tím, o co nám opravdu jde, abychom žili svůj jedinečný obraz, který si o nás vytvořil Bůh. Tak A. Grün shrnuje cíl duchovního života. (Anselm Grün, Smrt v životě člověka, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1997, s. 7-18.)





SMRT

Smrt, to nic není,
jen jsem proklouzl do vedlejší místnosti,
já jsem já a ty jsi ty;
čímkoli jsme pro sebe byli, tím jsme i nadále.

Říkej mi tak, jakos´ mi říkal dřív,
mluv na mne stejně klidně jako dřív.
Nic neměň na svém obvyklém tónu;
netvař se nuceně, slavnostně či smutně.
Směj se jako jsme se vždy smávali
našim oblíbeným vtipům.
Hraj si, směj se, mysli na mně, modli se za mne.
A mé jméno ať doma zní i nadále, jak vždycky znělo.
Říkejte ho tak, aby na něm nebyl žádný stín.
Život je tím, čím vždy byl.

Je stejný jako byl vždycky;
Nic se nepřerušilo.

Smrt je jen zanedbatelná událost;
proč bych měl sejít z mysli, když jsem sešel z očí?
Jen na tebe po nějakou dobu čekám,
někde velmi blízko,
jen za rohem.
Všechno je v pořádku.

Kanovník Henry Scott-Holland
Přeložil T.R.





Modlitba za šťastnou smrt

Bože náš Otče, Ježíš, tvůj Syn, nám řekl, že ti, kdo vedou opravdový křesťanský život, po smrti nejsou sami, ale v jeho osobní přítomnosti. Také slibuješ, že se k nám v budoucnosti opět připojí, plně živí tělem i duší.
Prosíme tě tedy, aby teď zvláště pečoval o ty (…), kteří jsou blízko smrti. Pomoz jim pochopit, že, že přijmou odměnu za svou dobrotu a lásku a zakusí naplnění každé naděje, radost, pokoj a lásku bez hranic v nebi. Dodej jim jistotu, že jsi přítomen v jejich posledních hodinách, aby snadno, pokojně a s důvěrou přešli z tohoto života k tobě.

Prosíme tě také, abys povzbuzoval a utěšoval všechny, kdo pro ně pláčí. Rozjasni temnotu a vyplň prázdnotu, kterou zakoušejí svým pokojem a uzdravující láskou. Prosíme o to skrze Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Přeložil T.R.


Související texty k tématu:

Smrt, umírání
Když dohasíná lidský život v nejlepších letech 
Naděje, kterou přináší křesťanství, zcela mění pohled na život i na smrt 
O křesťanském umírání
Pán nám vrátí všechny drahé, kteří od nás odešli (Papež František) 
Den smrti není koncem (Benedikt XVI.)
Sestra smrt (Raniero Cantalamessa) 
Smrt je silná, láska silnější 
Smrt už není dělící čára. Ztratila moc nad těmi, kteří patří Bohu
Zamyšlení o smrti od kaplana newyorských hasičů M. Judgeho, který zahynul 11.9.2001
- Téma smrt, umírání na webu vira.cz 


Velikonoce - oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista

Velikonoce
 - samostatná velikonoční stránka 
Velikonoce (jen) na webu pastorace.cz zde

Nemoc
Pohled na nemoc z hlediska víry
Bolest, nemoc a tíže stáří jsou předstupně smrti...
Nemoc člověku připomíná, že život není v jeho moci
Nemoc dosvědčuje, že pravý život není tady (Benedikt XVI.)
Nemoc nás posvěcuje
Má nemoc a utrpení nějaký smysl? Nemá!
Již řadu let mě trápí časté bolesti vnitřností… (Řehoř Veliký)
Ležel jsem několik dní v nemocnici
Nebojte se nemocných! Potřebují vás!
Co potřebuje nemocný?
Pastorační péče o nemocné
Péče o existenciální a spirituální potřeby pacienta
Ježíš se k nemocným nikdy nechová jako k pasivním objektům
Církev má modlitbu a obřad s prosbou za uzdravení nemocných
Karmelitka, která kvůli nemoci pomýšlela na sebevraždu
Světový den nemocných (11.2.)

Čtení z dnešního dne: Pátek 24.11.

1 Mak 4,36-37.52-59; Lk 19,45-48

Komentář k 1 Mak 4,36-37.52-59: Radost a obnova národa začala obnovou chrámu. Jsou ovšem národy, které při svém vzniku chrámy boří.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...