Patřil mezi spolupracovníky ilegální sítě Obrany národa. Jeho hlavní zbraní však byla neohrožená kázání, např. na svátek sv. Cyrila a Metoděje 5. července 1941. Odbojář P. Benedikt Hronek †1945.
Kázající odbojář
P. Benedikt Hronek (†1945) se aktivně zapojil do odboje proti okupantům a patřil mezi spolupracovníky ilegální sítě Obrany národa Uherskobrodsku. Jeho hlavní zbraní byla však kázání, jejichž biblicky jasná a neohrožená slova zcela jistě vzbuzovala pozornost německé tajné policie. Typickým příkladem je kázání, přednesené o svátku sv. Cyrila a Metoděje 5. července 1941 u kaple Nanebevzetí Panny Marie v Rastorách (tehdy části obce Olešná), kdy svým krajanům mj. řekl:
Každá lidská stavba se rozpadne. Jen nikdy ne budova naší víry, která sahá od země až do nebes. Protože je to dílo Boží, protože ji stavěl nejlepší stavitel Ježíš Kristus. Protože je vystavěná na skále a její kameny jsou spojeny drahocennou maltou, krví Ježíše Krista a krví milionů svatých mučedníků. A proto také ti, kdo se do ní utíkají, najdou v ní bezpečný útulek a klidně mohou odpovědět na malicherné rány nepřátel, kteří rozbíjejí o ni stále svá čela: marné vaše proti nám jsou vzteky! Nezhyne rod, jenž věřit neustane!
Kázal i v kostele Panny Marie před Týnem v Praze
Na jaře 1944 byl P. Benedikt Hronek z uherskobrodského kláštera pozván do Prahy, aby v době od 1. do 31. května kázal v kostele Panny Marie před Týnem. Jeho protiněmecké výroky během těchto májových kázání, kdy mj. přirovnal český národ k biblickému Jobovi, ode všech opuštěnému a krvácejícímu z mnoha ran, nejspíše připoutaly i pozornost gestapa. Okolnosti Benediktova zatčení zachytil jeho mladší bratr Bohumil, který v té době žil a pracoval v Praze jako účetní a byl s ním v každodenním styku. V dokumentu, který Bohumil Hronek jménem své matky po válce sepsal a přiložil k žádosti o udělení vyznamenání in memoriam, uvádí, že P. Benedikta nejspíše udal ruský emigrant, jakýsi Vasil Ravigiděwič, zřejmě tehdejší kostelník řeckokatolického kostela sv. Klimenta v Praze na Starém Městě. Ten totiž 10. května vyslechl rozhovor obou bratrů, během něhož se Benedikt zmínil, že chce v kostele Panny Marie před Týnem nechat vymalovat mariánský obraz a opatřit jej veršem s prosbou, aby Panna Maria nedala zahynout českému národu. A k tomu dodal, že Rusko brzy český národ vysvobodí. Hned 11. května otce Benedikta vyzval telefonicky úředník gestapa, aby se následujícího dne dostavil k výslechu. Bratr Bohumil na něho naléhal, aby uprchl z Prahy a ukryl se, což ale Benedikt odmítl s tím, že žádný generál z boje neutíká – leda zbabělec.
Zatčen a deportován do Terezína
Dne 12. května 1944 byl P. Benedikt Hronek na gestapu zatčen komisařem Oberhauserem z oddělení IV 4a pro církve, sekty, jasnovidce atd. za „zlehčování státní policie a projevy nepřátelské Říši“. Po výsleších v Petschkově paláci a věznění na Pankráci byl 23. června poprvé deportován do Terezína. V dopisech, jež se mu odsud podařilo tajně odeslat, se zmínil mj. o tom, že mu trýznitelé kladou za vinu, že z kazatelny schvaloval atentát na R. Heydricha. Jeho první pobyt v Terezíně trval do 19. září. Zpět na Pankrác se dostal patrně kvůli tomu, že dozorci objevili zápisník, který si Benedikt v terezínském vězení psal. Podruhé byl do Terezína transportován 10. října 1944 a během svého pobytu zde vystřídal několik cel, až se nakonec dostal na neblaze proslulý IV. dvůr.
Bohumil Hronek v žádosti o vyznamenání popsal i průběh bratrova pobytu ve vězení, ale tato část obsahuje některé nepřesnosti, protože v té době měl o jeho osudech jen kusé a zprostředkované zprávy. Zásadní informace o postojích a chování otce Benedikta v Terezíně i o jeho smrti poskytuje především svědectví jeho spoluvězně, jezuity Martina Noska, který je sepsal těsně po skončení války v srpnu 1945. P. Nosek se s Benediktem poprvé setkal na chodbě v přízemí pankrácké věznice 10. října 1944 před transportem do Terezína a od té doby se z nich stali přátelé doslova na život a na smrt. Kromě svědectví z roku 1945 se dochovaly také Noskovy vzpomínky, které vyslechla, sepsala a zpracovala Marie Křížková při jeho návštěvě v Terezíně v červenci 1968 a v říjnu 1970.
„Proč bychom se skrývali chválou a oslavou Boží?“
Podle Noskových slov byl P. Benedikt Hronek duchovně velmi silný člověk, který i přes obrovské tělesné utrpení stále dodával všem okolo naději, poskytoval jim duchovní útěchu a v největší bídě se dovedl rozdělit o poslední kousek chleba. Vyzdvihl jeho hlubokou víru, vyjadřovanou zdánlivě prostými slovy, věrnost svému povolání a statečnost a nebojácnost, s jakou navzdory posměchu a hrozbě potrestání projevoval své náboženské přesvědčení před svými trýzniteli. Většinu, byť i jiného náboženského smýšlení, si získal svým milým zjevem. (…) Ve svých sobotních a nedělních promluvách dotkl se často i bolestných bodů, což však bylo od něho s povděkem přijato, alespoň od většiny. Zvláště pak se snažil pozvednout mladé duše. (…) Charakteristická byla jeho nebojácnost ve věcech náboženského života. (…)
S modlitbou hlasitou a vkleče se nikterak neskrýval, říkával: druzí se vnucují svými žvásty a nesmyslnými názory a jednáním, proč bychom se my skrývali chválou a oslavou Boží? A nebál se ani před bachařem udělat kříž neb smeknout čepici před kostelem. Kolikrát mne prosil, když jsme šli spolu cestou do práce, abychom se hlasitě modlili chvalozpěvy nebo Te Deum. (…) A toto jeho jednání vycházelo z vnitřního přesvědčení, mělo kořeny v hlubokém náboženském zanícení. To pocítili zvláště jeho nepřátelé sami, když ho nazývali přímo náboženským fanatikem. (…) Význačný byl jeho klid a veselost, dobrotivost. Nepřítel užil třeba toho nejhoršího urážlivého výrazu a P. Hronek mu odpověděl laskavým a soucitným pohledem. (…) Stihlo-li jej nějaké neštěstí, vždy konečné jeho slovo bylo, když jsme se setkali: Bohu dík, Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal. Však On nás neopustí. Dovedl si též pohovořit o dobrech časných, ale vždy končil: Hledejme nejprve království Boží…
Zemřel v Terezíně na svátek Panny Marie lurdské 11. února 1945
Dne 6. ledna 1945 spolu s jinými vězni zametal P. Benedikt silnici v pevnosti. Byla mu zima, a tak se šel bez dovolení ohřát do konírny. Zde jej nalezli bachaři, kteří navíc u něho při tělesné prohlídce objevili tajně doručený dopis, patrně od matky. Po surovém zbití byl za trest uvržen do tzv. dunkelu – malé cely bez světla a topení. Navíc v mrazivém lednovém počasí byl zbaven teplého šatstva a deky. V těchto krutých podmínkách byl vězněn více než měsíc, až zde na následky týrání a celkového prochladnutí na svátek zjevení Panny Marie v Lurdech 11. února 1945 o šesté hodině ranní zemřel. Bylo mu pouhých 38 let a jeho tělo bylo spáleno v terezínském krematoriu. V některých pramenech se jako datum úmrtí mylně uvádí 18. únor, což je však v rozporu nejen se svědectvím Noskovým, ale především s údajem v terezínském úmrtním listu.
Prezident Edvard Beneš jen vyznamenal in memoriam.
Prezident republiky dr. Edvard Beneš vyznamenal 16. února 1946 P. Benedikta Hronka Československým válečným křížem 1939 in memoriam. Toto vyznamenání bylo předáno jeho matce Anně Hronkové 30. května 1946 při slavnosti v jeho domovské obci Olešná. V Uherském Brodě je jméno P. Benedikta Hronka uvedeno mezi 109 obyvateli města na pomníku obětem druhé světové války. V Olešné byla v roce 2016 u paty pomníku padlým v první světové válce odhalena pamětní deska P. Benediktu Hronkovi jako významnému občanu obce.
P. František Benedikt HRONEK OP
kněz – dominikán, Uherský Brod
* 12. února 1907, Kluky u Písku
† 11. února 1945, Terezín
