papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
14. neděle v mezidobí - C / Angelus - papež František (Bez ochoty k bratrství a spolupráci hlásání evangelia nepokročí)

V evangeliu dnešní nedělní liturgie čteme o tom, že „Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků) a poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít“ (Lk 10,1). Učedníci nebyli vysláni jednotlivě, ale po dvou. Jít na misii ve dvou se z praktického hlediska jeví spíše jako nevýhoda než prospěch. Hrozí, že se oni dva lidé neshodnou, půjdou odlišným krokem, jeden se cestou unaví a onemocní, čímž přinutí i druhého k zastávce. Když jde naopak člověk sám, zdá se, že postupuje rychleji a bez klopýtání. Ježíš ale tak nesmýšlí: nevysílá před sebou samotáře, ale učedníky jdoucí po dvou. Ptejme se však, jaké důvody ho vedou k této volbě?

Úkolem učedníků je obcházet vesnice a připravovat lidi na Ježíšovo přijetí. Pokyny, které jim k tomu Ježíš dává, se příliš netýkají toho, co mají hlásat, jako spíše toho, jak mají vystupovat. Nejde tedy o scénář, který mají odříkat, ale o životní svědectví – svědectví, které je nutno vydat, spíše než slova, která mají zaznít. Ježíš je nazývá dělníky – jsou totiž povoláni k dílu, k hlásání evangelia skrze své chování. A první konkrétní čin, jímž učedníci vykonávají svou misii, je právě tato chůze ve dvou. Nejsou to stopeři, kazatelé, kteří nedokáží přenechat slovo druhému. Především sám život učedníků totiž hlásá evangelium: jejich umění přebývat spolu, navzájem se respektovat, netoužit po dokazování větších schopností než druhý, svorně odkazovat k jedinému Mistru.

Můžeme vypracovat dokonalé pastorační plány, uvést do pohybu dobře promyšlené projekty, proorganizovat se do nejzazších podrobností, můžeme svolávat zástupy a mít množství nástrojů, ale pokud nejsme ochotni k bratrství, hlásání evangelia nepostupuje. Nebudeme-li ochotni k bratrství a spolupráci, hlásání evangelia nepokročí. Jeden misionář kdysi vyprávěl, že se vydal do Afriky společně s jedním spolubratrem. Po nějaké době se od něj oddělil, usadil se v jedné vesnici a tam uskutečnil řadu úspěšných stavebních aktivit ku prospěchu tamního společenství. Vše zdárně probíhalo, až se jednoho dne zachvěl, protože si povšiml, že žije jako schopný podnikatel mezi staveništi a účetnictvím. Ale...a ono „ale“ přetrvávalo. Přenechal tedy správu všeho jiným – laikům – a vyhledal svého spolubratra. Pochopil tak, proč Pán vyslal učedníky po dvou: evangelizační poslání se nezakládá na osobním aktivismu, tedy na „činnosti“, nýbrž na testimonio, svědectví o bratrské lásce i skrze obtíže, které společné soužití obnáší.  

Můžeme se tedy ptát sami sebe: Jak druhým lidem přinášíme dobrou zvěst evangelia? Činíme tak v bratrském duchu a stylu, anebo světským způsobem, který se vyznačuje protagonismem, soutěživostí a výkonností? Dotazujme se, zda jsme schopni spolupracovat, podstupovat společná rozhodnutí, upřímně ctít člověka, jehož máme po boku, a mít na zřeteli jeho úhel pohledu, jestliže nejednáme za sebe, ale ve společenství. Především takto učedník vyjevuje Mistra a skutečně ho hlásá druhým lidem.

Kéž nás Panna Maria, Matka církve, učí, jak připravovat stezky Pánu skrze svědectví bratrské lásky.