Neexistují překážky,  které by láska našeho Spasitele nedokázala překonat. - archív citátů

papež František | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus C)
3. neděle velikonoční - C / papež František (Bůh překvapuje, protože miluje)

Epizoda, kterou evangelia podávají v závěru a kterou jsme vyslechli, nám umožňuje pohroužit se do této radosti, k jejímuž šíření nás vybízí Pán, a připomenout si tři krásné skutečnosti, jimiž se vyznačuje život nás, učedníků: Bůh volá, Bůh překvapuje a Bůh miluje.

Bůh volá. Všechno se událo na březích Galilejského jezera, kde Ježíš povolal Petra. Vyzval jej, aby opustil rybářské řemeslo a stal se rybářem lidí (srov. Lk 5,4-11). Nyní po ušlé cestě, poté co zažil Mistrovu smrt a navzdory zvěsti o Jeho vzkříšení, se Petr vrací k předchozímu životu: „»Půjdu lovit ryby,« říká. A ostatní učedníci nezůstanou pozadu: »I my půjdeme s tebou« (Jan 21,3). Zdá se, že činí krok zpět. Petr bere znovu do rukou sítě, kterých se zřekl kvůli Ježíši. Tíha utrpení, zklamání, ba dokonce zrady se staly kamenem, který se ze srdce učedníků těžko odvaluje. Byli raněni tíhou bolesti a viny, a dobrá zvěst Vzkříšení v jejich srdci dosud nezapustila kořeny. Pán ví, jak silné je pro nás pokušení vracet se k tomu, co bylo. Petrovy sítě, stejně jako egyptské cibule, jsou v Bibli symbolem pokušení nostalgie po minulosti, chtění vzít si zpět něco z toho, co bylo opuštěno. Tváří v tvář zkušenosti selhání, bolesti, ba dokonce toho, že se věci nejeví tak, jak se doufalo, vynořuje se vždycky subtilní a nebezpečné pokušení klesat na mysli a svěšovat ruce. To je záhrobní psychologie, která všechno líčí rezignovaně, upíná se k nasládlému smutku, který jako mol nahlodává veškerou naději. Tak vzniká to největší nebezpečí, které může v lůně komunity zakořenit, totiž šedý pragmatismus života, ve kterém je zdánlivě všechno normální, zatímco víra je ve skutečnosti podrývána a  degeneruje na zbytečnost (srov. Evangelii gaudium, 83).

Avšak právě tam, do Petrova selhání přichází Ježíš, začíná nanovo a trpělivě mu jde v ústrety oslovením »Šimone« (v. 15). Tímto jménem byl osloven poprvé. Pán neočekává ideální situace či nálady; tvoří je. Nečeká, že potká lidi bez problémů, bez zklamání, hříchů či omezení. On sám čelil hříchu a zklamání, aby vyšel každé živé bytosti vstříc a vybídl k cestě. Bratři, Pán povolává neúnavně. Síla Lásky převrátila každou předpověď a umí znovu začínat. V Ježíši se Bůh snaží vždycky dávat možnost. Činí tak i s námi. Denně nás volá, abychom oživili svůj příběh lásky s Ním a znovu stanuli na základě novosti, kterou je On. Každé ráno nás hledá tam, kde jsme, a zve nás, abychom se zvedli, vstali na Jeho Slovo, pohlédli vzhůru a uvěřili, že jsme stvořeni pro Nebe, nikoli pro zemi; pro výšiny života, nikoli pro nízkost smrti; zve nás, abychom nehledali »živého mezi mrtvými«. Když Jej přijmeme, vystoupíme výš a obejmeme svoji krásnější budoucnost nikoli jako možnost, ale jako skutečnost. Pokud je život usměrňován Ježíšovým voláním, srdce mládne.

Bůh překvapuje. Pán úžasu nás vybízí, abychom byli nejenom překvapeni, ale abychom konali překvapivé skutky. Pán volá a při setkání s učedníky, kteří mají prázdné sítě, vybízí k něčemu neobvyklému, totiž lovit ve dne, což je na jezeře trochu divné. Opět jim vrací důvěru, dává je do pohybu a znovu podněcuje, aby riskovali a nepovažovali nic a hlavně nikoho za ztraceného. Pán úžasu rozbíjí ochromující uzavřenost, vrací smělost schopnou překonat podezření, nedůvěru a bázeň,  skrývající se za oním „vždycky to tak bylo“. Bůh vzbuzuje úžas, když volá a vybízí, abychom na širém moři dějin odložili nejenom sítě, ale i sebe, a dívali se na život, na druhé i na sebe Jeho očima, které spatřují »ve hříchu děti k pozvednutí, ve smrti bratry ke vzkříšení a ve zklamání srdce k utěšení. Nebojte se tedy: Pán má tento tvůj život rád, i když máš strach jej uvidět a vzít do rukou«.

Přicházíme tak ke třetí jistotě dneška. Bůh volá, Bůh překvapuje, protože Bůh miluje. Jeho řečí je láska. Proto vyzývá Petra i nás, abychom se naladili na stejnou řeč: »Miluješ mne?«. Petr tuto výzvu přijímá a po tak dlouhé době prožité s Ježíšem chápe, že milovat znamená odstoupit ze středu. Nyní už nezačíná od sebe, nýbrž od Ježíše: »Ty víš všechno« (Jan 21,18), odpovídá. Uznává svoji slabost, chápe, že nemůže jít vpřed jenom vlastními silami. A staví na Pánu, na síle Jeho lásky, až do konce. Toto je naše síla, kterou jsme denně vybízeni obnovovat, že totiž Pán miluje nás. Být křesťanem je povolání k důvěře, že Boží Láska je větší než každé omezení či hřích. Jedna z velkých bolestí a překážek, které dnes zakoušíme, nevzniká ani tak v porozumění, že Bůh je láska, nýbrž ve způsobu, kterým Jej hlásáme a dosvědčujeme a který pro mnohé není Jeho jménem. Bůh je láska, která miluje, rozdává, volá a překvapuje.

Ano, Boží zázrak činí z našich životů umělecká díla, necháme-li se vést Jeho láskou. Mnozí svědkové Velikonoc v této požehnané zemi zrealizovali velkolepá mistrovská díla inspirovaná jednoduchou vírou a obrovskou láskou. Obětování života bylo živým znamením Pána, kterým dovedli odvážně překonat apatii a podat křesťanskou odpověď na nesnáze, před nimiž stanuli (srov. Christus vivit, 174). Dnes jsme vybízeni spatřit a objevit to, co Pán učinil v minulosti, abychom se s Ním vrhli do budoucnosti, vědomi si toho, že On se v úspěchu či pochybení vždycky vrátí, aby nás vybídl rozhodit sítě. To co jsem řekl mladým lidem v exhortaci, kterou jsem nedávno napsal, bych rád řekl také vám. Mladá církev, mladý člověk – nikoli věkem, leč mocí Ducha – nás vybízí, abychom dosvědčovali Kristovu lásku, naléhá a vede nás k připravenosti zápasit o obecné dobro jako služebníci chudých, protagonisté revoluce lásky a služby, schopní odolávat patologiím konzumistického a mělkého individualismu. Být zamilováni v Krista, být živými svědky evangelia v každém zákoutí společnosti (srov. tamt. 174-175). Nemějte strach být svatými, kterých má tato země zapotřebí. Svatost vám neodejme sílu, život nebo radost; právě naopak, protože vy i vaši krajané tak budete tím, co si Otec přál, když vás stvořil (srov. Gaudete et exsultate, 32).

Povoláni, překvapeni a poslání z lásky!

Homilie papeže při mši sv. 5. května 2019, Sofie - Bulharsko

Se svolením převzato
webu České sekce Radio Vaticana
Redakčně upraveno

Čtení z dnešního dne: Pátek 9. 12.

1. čtení - Iz 48,17-19; Evangelium - Mt 11,16-19

Komentář k Iz 48,17-19: Je i na nás, abychom se poučili ze zkušenosti minulých generací. Hospodinovo slovo je totiž příslibem pro jednotlivce, ale i pro uzdravení celé společnosti.


Zdroj: Nedělní liturgie

Jak Bůh ohlašoval Vánoce ve Starém Zákoně

Jak Bůh ohlašoval Vánoce ve Starém Zákoně
(8. 12. 2022) Dávno předtím, než se odehrál vánoční zázrak, zjevil Bůh jeho důležité momenty několika svým prorokům. Patří…

Ježíš se rodí na svět i skrze nás

Ježíš se rodí na svět i skrze nás
(6. 12. 2022) Obrácení znamená začít žít jako Maria. Je tak uchvácena a  přemožena životem, který roste v jejím těle, že si…

Polarizace není katolická, snažme se o harmonii

(1. 12. 2022) Polarizace není katolická. Katolík nemůže myslet „buď-nebo“ a vše redukovat na polarizaci. 

Mikuláš (6.12.)

Mikuláš (6.12.)
(1. 12. 2022) Mikulášova velikost byla v jeho každodenní dobrotě a laskavosti. (Benedikt XVI.)

Odolal nabídce ´trafiky´ a šel na smrt - Svatý Edmund Kampián - svátek 1.12.

(29. 11. 2022) Svatý Edmund Kampián byl anglický kněz a jezuita, který pobýval i v Brně a Praze. Před popravou byl vyzván, aby se zřekl…

Co jsou roráty?

Co jsou roráty?
(28. 11. 2022) Prastaré adventní zpěvy, které se zpívají v brzkých ranních hodinách jen za svitu svící…