Sekce: Knihovna
Všeobecné povolání křesťanů ke svatosti
Člověk je Bohu přivlastněn křtemz knihy Duch svatý v dokumentech 2. vatikánského koncilu
2.1. Duch a svatost
Pán Ježíš, božský učitel a vzor každé dokonalosti, hlásal svým učedníkům, každého stavu - všem i každému jednotlivě - svatost života, jejímž původcem a dovršitelem je on sám: "Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec" (Mt 5,48). Všem totiž seslal Ducha svatého, aby je v nitru vedl k milování Boha z celého srdce, z celé duše, z celé mysli a ze všech sil. (srov. Mk 12,30) (LG 40)
Jeden z velkých činů koncilu byl jasný důraz na povolání ke svatosti všech, kdo patří do Božího lidu. Koncil sice nijak neodvolal učení o řeholním životě, ve kterém se cestou zachovávání evangelních rad jde radikální cestou k dokonalosti, ale nevyhradil svatost jen řeholníkům. Podobně řekl řadu závažných požadavků na adresu svěcených služebníků (jáhnů, kněží, biskupů), ale ani z nich neudělal privilegované nositele úkolu být svatými. Jestliže jsou všichni křesťané příjemci Ducha svatého, který vede k plné a úplné lásce k Bohu, není nikoho, kdo by se úkolu dovršit tuto cestu, tedy stát se svatým, mohl vyhnout. Křtem je člověk Bohu přivlastněn, jeho ontologická svatost (tedy to, že Bohu náleží od křtu, že je učiněn Božím) se má realizovat ve svatosti aktuální, morální. Posvěcení Duchem se má v životě křesťana skutečně prosadit:
Kristovi následovníci, povoláni od Boha ne na základě svých skutků, ale z jeho rozhodnutí a milosti, a ospravedlnění v Pánu Ježíši, se stali při křtu víry opravdu Božími dětmi a účastníky Boží přirozenosti, a proto skutečně svatými. Mají tedy svým životem toto přijaté posvěcení s Boží pomocí uchovávat a zdokonalovat. (LG 40)
2.2. Povaha této svatosti
V různých způsobech života a povoláních uskutečňují jedinou svatost všichni lidé, kteří jsou vedeni Božím Duchem, jsou poslušni Otcovu hlasu, klanějí se Bohu Otci v duchu a v pravdě a následují Krista chudého, pokorného a nesoucího kříž, aby si zasloužili účast na jeho slávě. (LG 41)
Tak, jako je jeden Duch, který dává různé dary, je také jen jedna svatost, totiž jeden výsledek působení tohoto Ducha, která má ale různé formy podle různosti povolání a obdarování křesťanů. V žádném případě ale nejsou v církvi "svatosti vyšší" a "svatosti nižší". Každá skutečná svatost vyrůstá z poslušnosti Otci a z následování Krista. Jinak řečeno: stávat se svatým znamená připodobňovat se Kristu. A to je možné v nejrůznějších stavech (kněz, matka v domácnosti, řeholnice, politik, učitel, člověk upoutaný na lůžko, sportovec) a v nejrůznějších okolnostech života. Koncil potom výslovně zmiňuje laiky jako lidi, oživované Kristových Duchem, a tedy povolané ke svatosti. Není tedy hlásána žádná výlučná svatost pro "duchovní specialisty".
Protože nejvyšší a věčný velekněz Ježíš Kristus chce pokračovat ve svém svědectví a ve své službě i prostřednictvím laiků, oživuje je svým Duchem a neustále povzbuzuje ke každému dobrému a dokonalému dílu. (LG 34)
2.3. Kněžská služba laiků
Obecné kněžství (laiků) bylo jedním z velkých a velmi živých témat jak koncilových jednání, tak pokoncilové teologické diskuse. Mnoho bylo řečeno a napsáno o poměru obecného kněžství (vyplývajícího ze křtu) a kněžství služebného (vyplývajícího ze svěcení). Řada těchto diskusí je v podstatě diskusemi o podílu na moci, o významu v církvi a o nutnosti nebo zbytnosti služebného (hierarchického) kněžství. Nejsou zdaleka vždy užitečné. Myšlenky koncilu jdou ale v níže uvedených úryvcích poněkud jiným směrem. Život křesťana (laika, ale kněze právě tak) je ukazován jako pneumatická skutečnost, jako život z Ducha (srov. Řím 8,1-17). A právě tímto posvěcením Duchem, spojením života s Duchem, dostávají o obyčejné nebo nepříjemné a neefektní polohy života křesťana vrcholný, totiž bohoslužebný rozměr. Koncil na rozdíl od jisté "lidové teologie" (mírně řečeno) neříká, že jen to, co je nepříjemné, bolavé a ztrátové je obětí, a tedy bohoslužbou. Říká, že rozměr Bohu přiměřené bohoslužby má všechno konání, které se děje v Duchu svatém, a to vznešené a všední, konané knězem či laikem. Vrcholný význam eucharistie ovšem není těmito vývody dotčen, protože "svatá oběť života" laiků není ani alternativou vůči eucharistii, ani její náhradou, ale je jak její součástí, tak jejím vyústěním do života a předpokladem pravdivé účasti na jejím slavení.
Těm totiž, které spojuje těsně se svým životem a posláním, uděluje také podíl na svém kněžském úřadu, aby vykonávali duchovní bohoslužbu k oslavě Boha a ke spáse lidí. Z toho důvodu laici zasvěceni Kristu a posvěcení Duchem svatým jsou podivuhodně povoláni a vybaveni, aby se v nich rodily vždy hojnější plody Ducha. Všechny jejich skutky, modlitby a apoštolská činnost, manželský a rodinný život, každodenní práce, odpočinek duševní a tělesný, jsou-li konány v Duchu, ba i těžkosti života, jsou-li snášeny trpělivě, stávají se duchovními oběťmi Bohu milými skrze Ježíše Krista (srov. 1 Petr 2,5). Jsou zbožně přinášeny Otci zároveň s obětí Páně při slavení eucharistie. (LG 34)
Svět tedy není Bohu zasvěcován jen sakrální činností svěcených služebníků ani jen výslovnými úkony zasvěcení rodin, diecézí nebo národů. Je zasvěcován životem ve světě těch, kdo žijí z Ducha Božího. Dá se říci, že učení koncilu nauku o svatosti i o posvěcování silně "demokratizuje", respektive rozšiřuje ji bez výhrad na celek církve. Odpovídá to ovšem také koncilovému chápání církve jako mystického těla Kristova, do něhož je člověk vpojen křtem a v němž je každý úd důležitý, každý je plnohodnotný a každý má svůj vlastní úkol.
Takto i laici zasvěcují Bohu svět, když všude jednají svatě jako ctitelé Boha. (LG 34)
