papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
33. neděle v mezidobí - B / Angelus papež František (Zůstane jen láska)

Evangelijní úryvek dnešní liturgie začíná Ježíšovou větou, která nás nechává v úžasu: "Slunce se zatmí, měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe" (Mk 13,24-25). Ale co to? Dokonce i Pán začne dělat katastrofy? Ne, to rozhodně není jeho záměr. Chce, abychom pochopili, že všechno na tomto světě dříve či později pomine. Dokonce i slunce, měsíc a hvězdy, které tvoří "nebeskou klenbu" - slovo, které označuje "pevnost", "stabilitu" - jsou určeny k zániku.

Nakonec však Ježíš říká, co nepomine: "Nebe a země pominou," říká, "ale má slova nepominou" (v. 31). Pánova slova nepomíjejí. Rozlišuje věci předposlední, které pominou, a věci konečné, které zůstanou. Je to poselství pro nás, aby nás vedlo k důležitým životním rozhodnutím, aby nás vedlo k tomu, do čeho stojí za to investovat svůj život. Do toho, co je pomíjivé, nebo do slov Páně, která zůstávají navždy? Samozřejmě na nich. Není to však snadné. Ve skutečnosti nás přitahují věci, které spadají pod naše smysly a přinášejí nám okamžité uspokojení, zatímco Pánova slova, ačkoli jsou krásná, přesahují okamžitou stránku a vyžadují trpělivost. Jsme v pokušení lpět na tom, co vidíme, čeho se dotýkáme a co se nám zdá bezpečnější. Je to lidské, to je to pokušení. Je to však klam, protože "nebe a země pominou, ale má slova nepominou". Zde je tedy výzva: nestavte svůj život na písku. Když stavíte dům, musíte kopat hluboko a položit pevné základy. Jen blázen by řekl, že jsou to vyhozené peníze za něco, co není vidět. Věrný učedník je pro Ježíše ten, kdo zakládá svůj život na skále, kterou je jeho slovo, jež nepomíjí (srov. Mt 7,24-27), na pevnosti Ježíšova slova: to je základ života, který od nás Ježíš chce a který nepomine.

A nyní otázka - vždy, když čteme Boží slovo, klademe si otázky - ptejme se sami sebe: Co je středem, co je tepajícím srdcem Božího slova? Co zkrátka dává životu pevnost a nikdy neskončí? Svatý Pavel nám říká, že středem, přesněji řečeno tepajícím srdcem, tím, co dává pevnost, je láska. "Láska nikdy neskončí" (1 Kor 13,8), říká svatý Pavel, tedy láska. Kdo koná dobro, ten investuje na věčnost. Když vidíme člověka, který je štědrý a ochotný, tichý, trpělivý, který nezávidí, nepomlouvá, nevychloubá se, nepyšní se, nechybí mu úcta (srov. 1 Kor 13,4-7), je to člověk, který buduje nebe na zemi. Možná se nezviditelní, možná neudělá kariéru, možná se nedostane na titulní stránky novin, ale to, co dělá, se neztratí. Protože dobro se nikdy neztrácí, dobro zůstává navždy.

A my, bratři a sestry, se ptáme sami sebe: Do čeho investujeme svůj život? Na pomíjivé věci, jako jsou peníze, úspěch, vzhled, fyzická pohoda? Z těchto věcí si dál neponeseme nic. Jsme připoutáni k pozemským věcem, jako bychom tu měli žít navždy? Dokud jsme mladí, dokud jsme zdraví, je všechno v pořádku, ale až přijde čas, všechno opustíme. Boží slovo nás dnes varuje: scéna tohoto světa pomine. A zůstane jen láska. Založit svůj život na Božím slově tedy neznamená utéct z dějin, ale ponořit se do pozemských skutečností, aby se upevnily, aby se proměnily láskou a vtisklo se jim znamení věčnosti, znamení Boha. Zde je tedy několik rad pro důležitá rozhodnutí.  Než se rozhodneme, představme si, že stojíme před Ježíšem jako na konci života, před tím, který je láska. A s myšlenkou na sebe tam, v jeho přítomnosti, na prahu věčnosti, se rozhodujeme pro dnešek. Tak se musíme rozhodovat: vždy hledět na věčnost, hledět na Ježíše. Možná to nebude nejsnazší, možná to nebude nejbezprostřednější, ale bude to dobré, to je jisté (srov. sv. Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, 187).

Kéž nám Panna Maria pomůže, abychom se v životě rozhodovali stejně jako ona: podle lásky, podle Boha.