Advent (cyklus C)
03. neděle adventní C / Petr Šabaka - Hlásání radosti

Hlásání radosti

Promluva 3. neděle adventní C

Jeden z neomylných Murphyho zákonů o církvi tvrdí: „Máte-li doma maso v troubě, stoprocentně bude kázání dlouhé a ohlášky nekonečné.“ Pokusím se proto být věcný a stručný, protože k výše zmiňovanému zákonu se pojí ještě jiný, aktuálnější: „Kostelní lavice jsou většinou konstruovány tak, aby v nich nešlo pohodlně ani sedět ani klečet.“

„S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy“ (Iz 12,3).

V období nedávném za mnou přišli postupně dva žáci. Oba se mnou chtěli hovořit o škole. Jeden říkal, že bojuje s matematikou. Není schopen se dokopat k učení. Ví, že by měl a chtěl denně vypočítat pár příkladů, ale nebaví ho to a asi nikdy nebude. Druhý žák zápasí pro změnu s chemií. Protože mu však skutečně jde o dobrou známku, uzpůsobil si podmínky pro učení: klid, samotu a dostatek času. Pomohla mu v začátku i drobná zdravotní indispozice. Nepromarnil ji, stala se pro něj příležitostí, odrazovým můstkem. Začal, vytrval a po čase mi řekl: „Když jsem tu látku trochu pochopil a byl si v ní jistý, tak mne chemie začíná i bavit.“

„Vážit vodu“, vytahovat okov, vědro plné vody není vůbec snadné. Na počátku je žízeň, a čím je větší, tím roste odhodlání pro námahu. Lenost nepatří k vážení vody ani ke studiu. Vážit vodu nepřináší jen úmor a dřinu, ale i rostoucí naději na uhašení žízně. Dost možná je pouze na nás, na co upřeme pozornost, zda na lopotu vážení vody, nebo na stupňující se radost blížícího se občerstvujícího doušku vody z hlubiny země. Volme stále znovu námahu vedoucí k radosti z osvěžení, posilnění, uhašení žízně.

U každé studny na nás může čekat sám Ježíš a prosit nás o navážení vody, podobně jako tomu bylo Jákobovi studny v Samařsku (Jan 4,7): „Dej mi napít!“ Pokud svolíme a začneme se namáhat, role se obrátí a my budeme s touhou žadonit: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu“ (Jan 4,15). A Ježíš neukojí žízeň pouze našeho života, ale i druhých v našem okolí: „Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému“ (Jan 4,14). Důsledek setkání s Ježíšem, ochoty vážit vodu žíznivému, je hlásání radosti, nebo radost hlásání.

A jsme u konce, tedy skoro v závěru mé dnešní promluvy. Zbývá doplnit ještě jeden podnětný Murphyho zákon, tzv. Fidelův paradox: Čím méně podnětného obsahu, tím delší kázání. Vysvětlivka dr. Šamana, ředitele Společnosti pro rozvoj alternativní medicíny: Někteří kazatelé se zřejmě inspirují postupy známými z homeopatie: mnohonásobným ředěním Božího slova, kdy se jeho účinná přítomnost v promluvě blíží fakticky nule, docílí u přítomných věřících tzv. „placebo“ efektu. Důkazem je jejich více či méně hromadné zvolání: „Děkujeme za slovo Boží.“

A nezapomeňte na slova 2. žalmu: „Ten, jenž trůní v nebesích, se směje“ (Žl 2,4). Děkuji za pozornost.

Autor: Šabaka Petr

Témata: humor, vtip úsilí Radost snaha Život žízeň Ježíš kázání, homilie voda

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

25. 10. 2026, 18. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 45,1.4-6; Žalm Žl 96,1+3.4-5.7-8.9-10a+c; 1 Sol 1,1-5b
Mt 22,15-21

Může křesťan dělit svou věrnost mezi císaře a Boha, mezi pozemskou a Boží autoritu? Tak postavili otázku Ježíšovi protivníci a čekali, že Ježíše nachytají buď jako nevěrného věřícího, který není zcela věrný Bohu, nebo jako nevěrného občana, který není věrný císaři. Odpověď ale žádné dělení nezdůvodňuje, i když by to tak mohlo na první pohled vypadat. Každý věřící Izraelita (a právě takoví se Ježíše ptali) věděl, že Bohu náleží všechno: svět, císař, denár – ale hlavně člověk sám. Člověk, který v sobě nese obraz Boží, má Bohu patřit cele. Potom si může dovolit respektovat císaře, platit peníz daně, žít v tomto světě bez obav, že všechno pokazí. Ale patřit plně a cele z hloubi svého nitra Bohu, není nic snadného. Bůh nás v tom však nenechává samotné, když vkládá do našeho nitra Ducha, který sám volá: „Abba, Otče“!