Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
08. neděle v mezidobí B / Svatební půst

1. čtení Oz 2,16b.17b.21-22

Toto praví Hospodin:
16"(Přemluvím svůj lid, nevěrnou nevěstu,)
zavedu ji na poušť,
budu mluvit k jejímu srdci.
17Bude poslušná jak ve dnech své mladosti,
jako když vycházela z egyptské země.
21Zasnoubím se s tebou navěky,
zasnoubím se s tebou a dám ti věnem spravedlnost, právo,
lásku a slitování,
22zasnoubím se s tebou a dám ti věnem věrnost.
Pak poznáš Hospodina."


Ozeáš působil v severním království za Jeroboáma II. (mezi 750 a 732). Byla to doba ekonomického rozkvětu, ale zároveň odpadnutí od Hospodina. Izrael si libuje ve vnějším obřadnictví, podléhá fascinaci bohatstvím a vojenskou silou. Základní prohřešek však bylo odpadnutí od Hospodina a uctívání kananejských bohů plodnosti (baalů - baal znamená "pán"). Těmto bohům, a ne Hospodinu, se přisuzovala zásluha za ekonomickou prosperitu.

Izraelské náboženské praktiky, odsouzené Ozeášem, mají dvě podoby: čistý kult baalům (a úplný odklon od Hospodina), anebo (a to spíš) smíšení kultu Hospodinova s baalismem (synkretismus). V tomto druhém případě byl Hospodin považovaný za boha stejného ranku jako baalové. Taková bohoslužba pak měla stejné rysy jako baalský kult (např. kultická prostituce). Není divu, že Ozeáš označuje toto náboženství jako "smilstvo", nevěrnost vůči pravému bohu, Hospodinu. Izrael zapomněl na svého pravého snoubence a oddává se falešným bohům. Avšak Hospodin je ten pravý, jediný bůh a dárce života: On to byl, kdo zachránil z egyptského otroctví, nikdo jiný.

Ozeáš představuje Hospodina jako snoubence, který vytrvale hledá svoji nevěrnou snoubenku oddanou baalům. Aby ji opět přitáhl k sobě, nezbývá než ji zavést na poušť - tím se míní konkrétní politická událost (invaze) a vyhoštění ze země (2,11.13-14: "Proto vezmu své obilí zpět v jeho době, i mošt v příhodný čas; strhnu z ní svou vlnu i svůj len, jež měly přikrývat její nahotu. Všemu jejímu veselí učiním přítrž, jejím svátkům, novoluním i dnům odpočinku, všem jejím slavnostem. Zpustoším její révu i fíkovník … proměním je v divočinu, bude je požírat polní zvěř."). Poušť, ideální místo pro hledání Hospodina, je zde obrazem "vyvedení ze zajetých kolejí" a obrácení k Hospodinu (člověk je, tak jako na poušti, vytržený ze svého prostředí a ponechaný sám před Hospodinem).

Po nalezení "snoubenky" se vztah mezi Izraelem a Hospodinem obnoví skrze smlouvu manželskou (obraz blízký Ozeášovi, viz kap. 1), přesněji snoubeneckou (není to totéž, co míníme v dnešní době "zasnoubením" - v Izraeli zasnoubení bylo již "vstupem do manželství", které mělo po určité době vrcholit slavnostní svatbou). Součástí zasnoubení bylo odevzdání věna. I zde Hospodin dává věno, své dary (ne nároky!): ujištění o věrném plnění smlouvy. Pojmy "spravedlnost" a "právo" vystihují "věrnost závazkům". Třetí pojem, chesed (lit. překlad "láska" - v. 21), je převzatý z právnické terminologie a označuje věrnou oddanost smlouvě. Není to však pouhá vnější věrnost ("něco za něco"), ale i vnitřní oddanost, jak vyzdvihuje následující slovo, rachamím ("slitování" - v. 21). Překlad "slitování" není zcela přesný a je zavádějící. Neznamená to soucítit s druhým, k druhému se snížit. Spíš vyjadřuje lásku, oddanost druhému, konkretizovanou ochotnou pomocí a ochranou ("solidarita v praxi"). Pojem rachamím původně znamená "mateřské lůno", odtud přeneseně mateřský postoj lásky (podobný postoji matky k dítěti). Každý pojem vystihuje určitý aspekt Hospodinovy snoubenecké věrnosti. Kdybychom chtěli vyjádřit Ozeášova slova dnešním jazykem, pak bychom použili manželský slib: "Odevzdávám se tobě a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku a věrnost ("spravedlnost", "právo", "věrnost") … že ponesu s tebou dobré i zlé a že tě nikdy neopustím" (láska a slitování konkretizované účinnou solidaritou).

Díky tomu, že se Hospodin odevzdá jako první, i Izrael bude uschopněný k odevzdanosti svému Snoubenci. To je vyjádřeno slovem "poznáš Hospodina", což označuje důvěrné spojení (a nejen "rozumové poznání"!). Stojí za zmínku, že Izrael, odvrácený od Hospodina, není na prvním místě vybízen, aby se obrátil k Hospodinu (neklade se na něj nárok). Hospodin jako první se přiklání k němu, aby se tak Izrael mohl přimknout ke svému pravému Snoubenci.





Mezizpěv Žl 102

Hospodin je milosrdný a milostivý.

Veleb, duše má, Hospodina, - vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! - Veleb, duše má, Hospodina, - a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní! *

On odpouští všechny tvé viny, - on léčí všechny tvé neduhy. - On vykupuje tvůj život ze záhuby, - on tě věnčí láskou a slitováním. *

Hospodin je milosrdný a milostivý, - shovívavý a nadmíru dobrotivý. - Nejedná s námi podle našich hříchů - ani podle našich vin nám neodplácí. *

Jako je vzdálen východ od západu, - tak vzdaluje od nás naše nepravosti. - Jako se smilovává otec nad syny, - tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. *





2. čtení 2 Kor 3,1b-6

Bratři! 1Potřebujeme snad - jako jistí lidé - doporučující listy na vás nebo od vás? 2Naším listem jste vy! Máme ho vepsaný do srdce, všichni lidé ho znají a mohou číst. 3Je to očividné, že jste Kristovým listem, který jsme my vyhotovili. Není však napsán inkoustem, ale Duchem živého Boha, ne na deskách kamenných, ale na jiných deskách: v lidském srdci.

4Takovou důvěru máme k Bohu skrze Krista, 5ne že bychom sami sobě mohli něco přičítat, jako by to pocházelo od nás, ale když na něco stačíme, je to od Boha. 6On nám také dal schopnost sloužit nové smlouvě, která nespočívá v liteře, ale v duchu. Neboť litera zabíjí, ale duch oživuje.


Pavel opět obhajuje svůj apoštolát, dotvrzený ne z vnějšku "doporučujícím listem", ale zevnitř - "listem v srdci" Korinťanů. Listem sepsaným Duchem - tím Duchem, který působí skrze Pavlova slova, který proniká a proměňuje srdce.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Otec rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. Aleluja.



Evangelium Mk 2,18-22

18Janovi učedníci a farizeové se (právě) postili. Lidé přišli k Ježíšovi s otázkou: "Janovi učedníci a učedníci farizeů se postí - proč se tvoji učedníci nepostí?" 19Ježíš jim odpověděl: "Mohou se postit hosté na svatbě, dokud je ženich s nimi? Dokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. 20Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom v ten den se budou postit.

21Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na staré šaty, jinak se ten nový přišitý kus ze staré látky vytrhne a díra se jen ještě zvětší. 22A nikdo nenalévá mladé víno do starých měchů, jinak víno měchy roztrhne a přijde nazmar víno i měchy. Mladé víno do nových měchů!"


Ježíš přináší "něco tak závratně nového", že v jeho přítomnosti není možné žít stejný duchovní život jako předtím - stejně jako není možné přišít kus nové látky na staré šaty. A tak i praxe postu získává novou podobu a dimenzi: v přítomnosti ženicha je půst "zakázán", ale má svoje místo v době jeho nepřítomnosti.


K hlubšímu porozumění textu

Kontroverze (v. 18-20) je zobecněna (násl. v. 21-22) formou dvou "parabolických výroků" (zhuštěných a zjednodušených podobenství).

18 Půst měl v židovství dva základní významy: a) truchlení nad smrtí blízkého člověka (příp. nad národním neštěstím, 1 Sam 31,13; 2 Sam 1,12); b) výraz obrácení a lítosti.

Asketický život Jana Křitele a jeho žáků byl nepochybně výrazem obrácení "tváří v tvář přicházejícímu Mesiáši". Ježíšův životní styl, oproti tomu, byl charakterizovaný "slavením" (slavnostními hostinami - Mt 11,19: "jí a pije") a stolováním s hříšníky (viz předcházející perikopu 2,13-17). Farizeové sdíleli s Janovými učedníky praxi postu. Kromě tří velkých svátků (Den smíření, Nový rok a národní půst "za dřívější kalamity") a dní "podle vlastního rozhodnutí", aspoň někteří farizeové se postili dva dny v týdnu (v pondělí a ve čtvrtek).

Potíže činí výklad výrazu "učedníci farizeů". Farizeové totiž neměli učedníky, a tak příslušný výraz bychom měli chápat volněji ve smyslu "přívrženci farizejské strany" (možná "nováčci", noví stoupenci).

Neudivuje, že se lidé ptají, proč se Ježíš a jeho učedníci nepostí. Jestliže Ježíš nevedl své učedníky k postu, bylo to nápadné! Což neměli vydávat svědectví o vážnosti doby, jak to činili Janovi učedníci? Což neměli takto vyjádřit své upřímné obrácení?

19 Ježíš odpovídá rabínským způsobem, kladením protiotázky (s následnou odpovědí). Tato otázka vychází z analogie svatby. Zde se nehovoří o hostech na svatbě, ale spíš o přátelích ženicha (obojí je možné, ale text nás navádí spíš k druhému významu). Očividně oním Ženichem je samotný Kristus, "přátelé" jsou učedníci. Ačkoli chybí jasné důkazy, že v židovství byl Mesiáš představovaný také jako Ženich, nemáme málo SZ odkazů na symboliku svatebního veselí jako znamení eschatologické doby. Opět tedy máme jasné christologické vyznání: Ježíš je Ženich, přišlo naplnění, čas radosti a "hostiny". Je tedy nesmyslné se postit v jeho přítomnosti, protože stejně tak nesmyslný by byl půst na svatbě! Markantněji se kontrast mezi "starým" a "novým" (v. 21-22), mezi dobou čekání a dobou naplnění, nedal vyjádřit.

20 V protikladu k době svatebního slavení přichází "čas truchlení". Překvapující je to, že ze slavení najednou odchází Ženich - běžně se totiž stával opak, že nejprve odcházeli hosté. A za druhé je zarážející použité sloveso, "bude vzat", který naznačuje použití síly a násilí a může být ozvěnou podobného slovesa u Iz 53,8, kde se mluví o smrti Služebníka (v křesťanském chápání Kristus). A motiv Kristovy smrti dobře zapadá do kontextu (srv. 3,6). Smrt a truchlení představují ostrý kontrast k svatbě a radosti. Až bude vzat Ženich, tehdy se budou postit. Nemyslí se zde pouze na jeden den (Velký pátek), ale na určité období: po Ježíšově smrti, po skončení jeho fyzické přítomnosti mezi učedníky. Tento verš je patrně míněn proti těm, kteří v prvotní církvi špatně pochopili v. 19 jako úplné odstranění postní praxe. Nepřesvědčuje návrh pochopit "půst" jako metaforu "truchlení", protože kontext (a jádro sporu) napovídá spíš význam doslovný.

21 První parabolický výrok je výrazem lidové moudrosti, je převzatý z každodenní zkušenosti. Nevyslovuje se žádné hodnocení (zda je lepší "staré" či "nové"), jen se vyjadřuje radikální kontrast mezi starým a novým (v textu je důraz na slově "nový").

22 Druhý parabolický výrok je podobný prvnímu, byť mírně rozšířený. Opět se klade důraz na slovo "nový". Přívlastek nový připomíná "nové učení" (Mk 1,27).

Jaký význam nabývají tyto dva výroky v našem kontextu? Očividně vyjadřují nesourodost věcí starých a nových, starého a nového období: není možné "žít po staru" (postit se jako Janovi učedníci), protože je zde cosi nového, Ženich! Postit se v přítomnosti Ženicha by znamenalo "přišít" novou látku na staré šaty, nalít nové víno do starých měchů! Časy se změnily! Tyto dva výroky se tedy vztahují k v. 19a, ne k 19b-20: jinými slovy nemluví o protikladu (či rozdílné motivaci) židovského a křesťanského postu.


Společné rysy prvního čtení a evangelia

Motiv zasnoubení (manželství): příslib (první čtení), naplnění (evangelium).





K úvaze

"K tomu, abych byl nevěřící, mi stačí poslechnout si vaše písně", pronesl známý filozof Nietzsche na adresu křesťanů. Nevyslovil něco takového snad proto, že ty písně byly "starou záplatou" (obsahem či provedením) na nových šatech Ženicha? Starým měchem pro nové víno Ježíšova slova? A přece je to tak jednoduché - nové víno evangelia do nových měchů! Nové učení, nová píseň, nová modlitba - nová, "evangelní zbožnost".

Bohužel to není tak jednoduché. Naše pozice je totiž těžší než pozice Ježíšových učedníků. Ti jasně věděli, jak má vypadat jejich "evangelní zbožnost": není čas k postu, protože konečně přišel Ženich. Ale my? Máme, nebo nemáme Ženicha? Máme se postit, anebo ne? Odpověď zní: máme a nemáme. Ženich je s námi, ale prozatím skrytě a zahaleně. Už teď se účastníme svatby, kde je vše připraveno (stoly se prohýbají), ale zatím svatební veselí není v plném proudu. Už teď (aspoň občas!) zakoušíme radostné záchvěvy, že Kristus je tu s námi. Záchvěvy doprovázené jistotou, že "nejsme sami" a že nejsme ponecháni sami sobě a svým problémům - vždyť náš věrný partner už je blízko nás! A přece - je to radost protkaná smutkem a prázdnotou, že nezakoušíš, jak Ženich podepírá tvé rámě, kráčí po tvém boku, dívá se na tebe a ty se mu můžeš dívat do očí.

Radost i bolest, naplnění a prázdnota, jistota a úzkost, svatba a půst - to vše prostupuje náš život. Avšak nic z toho není stejné jako "před Kristem". I když prožíváme bolest a prázdnotu, úzkost a půst, je to něco jiného než předtím. Není to jen "obyčejné trápení", ale sténání, že Ženich se skryl, že svatba nemůže vrcholit … a že musíme čekat. Proto voláme: "Přijď, Pane Ježíši". Proto se postíme - nepřišel ještě Ženich!

Zároveň však - paradoxně - je Ženich již zde! Prožíváme tak radostnou bolest, prázdnou naplněnost, svatební půst! Tento paradox zaznívá v našich písních i modlitbách (nemusíme se modlit s "křečovitou" snahou vytáhnout Krista z nebe, donutit ho k jednání - vždyť je tu s námi, On jako první má o nás starost a jedná!). Stejný paradox prostupuje i náš půst - poznali jsme radost z Ježíšovy blízkosti a o to víc teď prožíváme prázdnotu, že tu není s námi! Není to tedy obyčejná prázdnota a bolest - ale prázdnota po odchodu Ženicha (či spíše jeho skrytí).

A co když stesk po Ženichově blízkosti nezakouším? Pokud mě tato moje "nevnímavost" a nedostatek touhy po Kristu nenechá lhostejným, pak už to znamená, že se mě Kristus dotkl. A to může pro mě být podnětem, abych se modlil … a postil, protože hledám (a chci hledat) Ježíšovu tvář.





K aplikaci

1. Přečti si nejbližší kontext lit. úryvku, tj. celou druhou kapitolu. Lépe tak pochopíš souvislosti a pozadí prvního čtení. Ještě lepší by bylo rozložit si strhující četbu proroka Ozeáše na celý týden.

2. Lit. úryvek zůstává často nesrozumitelný, pokud je vytrháván ze svého kontextu. Toto platí tím spíše pro pasáže z Pavlových dopisů. Najdi smysl věty "litera zabíjí, ale Duch dává život" (3,6) s pomocí kontextu, následujícího úryvku 3,7-18.

3. V jakém základním postoji prožíváš svůj duchovní život? (Osobní modlitba, půst, slavení liturgie, setkání společenství …). Při hledání odpovědi se nemusíš vměstnat do určitého "správného modelu". V duch. životě převažuje někdy radost ("svatba" - Ježíšova blízkost, prožívaná třeba v "pouhé víře" bez citů), jindy bolest ("půst" - prázdnota, vědomí Ježíšovy nepřítomnosti). Je dobré vyvážit tyto dva momenty, nenechat se strhnout příliš na jednu, ani na druhou stranu: zároveň však "nepotlačit" radost, nebo "nářek".
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Sobota

Komentář k :

Zdroj: Nedělní liturgie

Velikonoce

Velikonoce
(6. 4. 2020) Květná neděle, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota; velikonoční noc (vigilie), příběh Velikonoc.

Kdo mi pokřtí miminko v době pandemie?

(1. 4. 2020) Křest dětí lze snadno odložit. Lze však dobře pochopit strach maminky o život právě narozeného dítěte a její touhu po…

Jak žít všední život v karanténě?

(1. 4. 2020) Jak bychom měli toto období karantény nejlépe prožívat? Poraďte prosím.

Jak si udržet svou víru, když se s ostatními nevidím?

(1. 4. 2020) Jak žít svou víru, když si s ostatními věřícími nemůžu být nablízku? Vždyť na společném slavení liturgie stojí identita…

Je současná pandemie výzvou?!

(1. 4. 2020) Mnohdy slyšíme, že nynější koronakrize je i výzva. Jakou výzvou by mohla být pro nás křesťany? 

Náhražky eucharistie a zpovědi?

(1. 4. 2020) Nemůžu nyní v karanténě přistupovat ke svátostem. Musím se vzdát mše svaté – eucharistie, ale i zpovědi. Lze…

Květná neděle

Květná neděle
(1. 4. 2020) Květná (nebo též Pašijová) neděle je označení pro poslední postní neděli před Velikonocemi. Název svátku je odvozen od…

2.4.2005 zemřel papež Jan Pavel II.

2.4.2005 zemřel papež Jan Pavel II.
(1. 4. 2020) V předvečer slavnosti Božího milosrdenství se Jan Pavel II. vrátil do Otcova domu

Text modlitby papeže Františka v období pandemie

Text modlitby papeže Františka v období pandemie
(31. 3. 2020) Přinášíme vám text modlitby, která proběhla v pátek 27. 3. 2020 při příležitosti mimořádného požehnání Urbi et…

Varování před sektou Shincheonji

Jde o nové náboženské hnutí z Jižní Koreje. Církve po celém světě proti němu varují.

Důvodem je sektářská povaha, manipulativní praktiky, snahu o utajování, zásadní odklon od křesťanského učení apod.

Její členové zpravidla postupně opouštějí rodiny a omezují veškeré kontakty s vnějším světem.

Více informací:

www.scjinfo.cz