Každý ať Krista následuje podle své životní situace a tomu odpovídající formou. - archív citátů

Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
13. neděle v mezidobí / Drahá investice

1. čtení 2 Král 4,8-11.14-16a

8Jednoho dne Elizeus procházel přes Šunem. Žila tam zámožná žena a ta ho pozvala k jídlu. Kdykoli tam procházel, zašel se tam najíst. 9A ona řekla svému muži: "Vím, že je to svatý muž Boží, který k nám vždy přichází. 10Upravíme mu v poschodí malou světničku a dáme mu tam lůžko, stůl, sedadlo a svícen, a kdykoli k nám přijde, může se tam uchýlit." 11Když tam zase (jednou Elizeus) přišel, vstoupil do světničky a odpočinul si tam. 14Řekl (svému služebníku) Gechazimu: "Co by se dalo pro ni udělat?" On odpověděl: "Nemá přece syna a její muž je už starý." 15Elizeus mu řekl: "Zavolej ji!" Zavolal ji a ona zůstala stát u vchodu. 16On pravil: "Za rok v tento čas budeš mít v náručí syna."


Celá čtvrtá kapitola druhé knihy Královské líčí mimořádné Elizeovy skutky, přinášející Boží požehnání v různých existenciálních těžkostech. Jeden z těchto příběhů je obsažen v prvním čtení.

Elizeus procházel často vesnicí Šunem, na rovině Izreel v severoizraelském království. Tato vesnice se totiž nacházela v blízkosti Karmelu, kde se odehrála velká část prorokovy činnosti. Cestou se prorok zastavoval u bohaté ženy, která se o něj pečlivě starala: to je zřetelné z toho, jak mu starostlivě upravila světničku (svícnem nemáme rozumět sedmiramenný svícen, používaný v liturgii pozdního židovství, ale zcela jednoduchou misku s protáhlým krčkem, ve kterém byl knot).

Tento příběh dokazuje, jak pohostinnost poskytovaná spravedlivému přináší požehnání. Šunemanka přijímá Elizea, protože v něm rozpoznává svatého Božího muže (tj. člověka zasvěceného Hospodinu). A Hospodin ji požehná tím, že se prokáže jako dárce života (srv. 1 Kr 17,17n. o tom, jak Eliáš vzkřísil syna chudé vdovy, nebo také Gen 18,1-10, jak tři tajemní poslové Abrahámovi ohlásili narození syna).





Mezizpěv Žl 88

Navěky chci zpívat o Hospodinových milostech.

Navěky chci zpívat o Hospodinových milostech, - po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost. - Řekl jsi totiž: "Na věky je založena milost." - Na nebi jsi upevnil svou věrnost. *

Šťastný je lid, který dovede oslavovat, - chodí, Hospodine, v záři tvé záře. - Ve tvém jménu jásají ustavičně - a honosí se tvou spravedlností. *

Neboť ty jsi leskem jejich moci - a tvou přízní roste naše síla. - Vždyť náš vladař náleží Hospodinu, - náš král Svatému Izraele. *





2. čtení Řím 6,3-4.8-11

Bratři! 3My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. 4Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem. 8Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. 9Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. 10Když umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. 11Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.


Pro lepší pochopení liturgického textu je třeba si připomenout, že v páté kapitole (předcházející našemu úryvku) Pavel důrazně poukázal na sílu Kristovy milosti, hojně se přelévající právě tam, kde se rozmnožil hřích. Aby se předešlo nedorozuměním, že je dobré setrvat v hříchu, aby se zakoušela Boží milost, apoštol nyní dokazuje, že nemáme hřešit. Jakým způsobem Pavel ukáže, že křesťan nemá zůstat v hříchu? Poukáže na zákazy obsažené v Zákonu? Šestá kapitola prozrazuje jinou "logiku" Pavlova uvažování: křestní spojení se Vzkříšeným je důvodem nového životního stylu, "vzkříšeného života". Toto spojení s Kristem je zároveň oddělením od hříchu (negativní aspekt) a přilnutím k spravedlnosti (tj. k životu podle Božích měřítek - pozitivní aspekt). Tento nový život nezačne teprve při vzkříšení v poslední den, vždyť začal už křtem: sestoupit do vody (jak to bylo tehdy běžné při křtu) totiž znamená sestoupit do hrobu spolu s Kristem, kdežto vystoupit znamená vstát k novému životu.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý; rozhlašujte, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu. Aleluja.



Evangelium Mt 10,37-42

Ježíš řekl svým apoštolům: 37"Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. 38A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. 39Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho. 40Kdo přijímá vás, přijímá mne, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal. 41Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je to spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; 42kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu."


Poslední část řeči k vyslaným apoštolům se dotýká bolestné skutečnosti rozdělení v rodině kvůli evangeliu. Ne všichni totiž přijmou Krista, a proto se v mezilidských vztazích vyskytnou napětí, ba dokonce i nepřátelství (viz předcházející verše 34-36). Samozřejmě je v takových situacích "jednodušší" couvnout a postavit na vedlejší kolej evangelium, aby se odstranily příčiny napětí. A před tím Kristus varuje: kdo takto jedná a upřednostňuje falešný pokoj ve vztazích, není pravým učedníkem (toto varování je adresováno všem učedníkům, nejenom poslaným misionářům - to nám napovídá uvozovací "kdo", resp. "kdokoliv" na začátku každého verše).

Rozdělení a nevraživost nejbližších nesmí dopustit, aby se věřící odklonil od Krista. Rodinné vztahy, tak důležité ve všech kulturách (a v Izraeli důležitější než v našich zeměpisných šířkách) nemají být přednější než vztah ke Kristu. Láska k příbuzným nemá být silnější než láska ke Kristu: láskou se nemíní "cit", ale oddanost, rozhodnutí vůle, které se projevuje rozhodnutím v určité situaci. Kdo si v takové chvíli cení více svých nejbližších, ukazuje, že nestojí tolik o Krista, tj. že ho není hoden. Rozhodnout se pro Krista může být někdy skutečně "křížem": slovo kříž symbolizuje odumírání sobě, výhodám, ale někdy i přirozeným vztahům. Kříž byl v římském světě (do kterého patřil v té době i Izrael) výmluvným symbolem smrti, ba dokonce smrti potupné a velmi bolestné. Slavný řečník Cicero řekl, že už samotné slovo "kříž" má být daleko od rtů římských občanů. Právě symbol kříže velmi příhodně vypovídá o tom, jak bolestné může být "odumírat sobě a nejbližším" při střetu kvůli evangeliu. Učedník musí někdy zakusit pohrdání a výsměch - a i toto vyznívá ve slově "kříž" (vzít kříž tedy v žádném případě neznamená přijmout "běžné problémy", vlastní slabosti, či nemoc - v tomto významu se to používá dnes, ale ne v biblické mluvě!). A že se jedná o "kříž" smrti a potupy kvůli Kristu (a ne o kříž "každodenních starostí"), to nám potvrzují i slova "…a nenásleduje mě" (navazují na větu "kdo nebere svůj kříž"! - v. 38): tato "potupná smrt kříže" jde ruku v ruce s následováním Krista, s věrností jeho učení a příkladu. A další potvrzení, že kříž znamená odumírání kvůli věrnosti Kristu (a ne "přijetí problémů"), máme ve verši 39: "kdo ztratí svůj život pro mě…". Odmítnout nepříjemnosti kvůli evangeliu (tj. odmítnout kříž) znamená najít život, čili výhody, falešný klid. Takové výhody však nemají trvání, kdežto "nevýhody" kvůli Kristu se promění v plný život.

Od těchto výroků, vztahujících se ke všem křesťanům bez rozdílu, se evangelista vrací k specifickému poslání misionářů (v. 40-42). V této krátké závěrečné části se pozornost soustřeďuje na přijetí těchto hlasatelů. Takové přijetí nezůstane bez odměny: jestliže se slibuje odměna za pohostinství poskytované těmto misionářům, pak se tím nepřímo sděluje, jak důležité je jejich poslání. Hned verš 40 odhaluje vztah mezi učedníky a Ježíšem na jedné straně, a Ježíšem a Otcem na straně druhé. Přijímat zde neznamená jen poskytnout určité zázemí, ale zároveň uznat samotné poslání, ba i poselství hlasatele (proto se připojuje odůvodnění: "kdo přijímá … protože je to prorok, spravedlivý, můj učedník"). Tím poselstvím je evangelium, proto neudivuje, že přijetí hlasatele je zároveň přijetím Krista. Můžeme však nacházet i další důvod, proč přijímání zvěstovatele je i přijetím Krista: rabíni měli známou zásadu "poslaný je jako samotný posílající". Ten, kdo je poslaný, představuje a zastupuje samotného posílajícího (proto i Kristus "zastupuje" Otce), protože je jakousi prodlouženou rukou posílajícího.

A jaké konkrétní důsledky přináší přijetí poslaného dokládají verše 41-42: přijetí proroka (spravedlivého, učedníka) se neobejde bez odměny. Proroci v prvotní církvi vykonávali velmi důležité poslání, protože v moci Ducha hlásali Boží slovo, které se někdy týkalo i budoucnosti (proroci byli považováni za autentické hlasatele Božího slova, něco jako v dnešní době biskupové). Slovem spravedliví jsou míněni ti, kdo žijí podle "nové spravedlnosti" zjevené v evangeliu (jinými slovy: spravedliví jsou ti, kdo žijí podle Kristových slova; u Matouše slovo "spravedlnost" označuje skoro vždycky evangelium).

Trochu nejasný je smysl vět: "dostane odměnu proroka" (resp. spravedlivého). Jedná se o podíl na odměně, kterou obdrží prorok či spravedlivý v "poslední den"? (Tento výklad je odzrcadlen v liturgickém překladu: "dostane odměnu jako prorok, jako spravedlivý") Nebo se jedná o odměnu od proroka, či spravedlivého? (Tou odměnou je ta samotná zvěst, kterou hlasatel obdaří dobrodince).

Odmítnout Kristova vyslance pak znamená odmítnout Krista, a následky toho se projeví "v poslední den" (10,14-15: "A když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach svých nohou. Amen, pravím vám, lehčeji bude zemi sodomské a gomorské v den soudu, než tomu městu."). Učedník - hlasatel je také nazýván "maličký, nepatrný" (v. 42), protože se podřizuje Kristu a jeho slovu (označení "maličký" je běžné v evangeliích, srv. Mt 18,6; Lk 17,2). I pouhý pohár vody je dostatečným znamením přijetí: toto znamení je ještě výmluvnější v suchém palestinském klimatu, kde je nedostatek vody. Slavnostní "amen, pravím vám" je stvrzující pečetí, že odměna je určitě zajištěna a "nemine". Z těchto slavnostních příslibů je zřejmé, že přijetí hlasatele je dokonce podílem na misijním poslání (jak dosvědčuje i 3 Jan 1,8: "Proto jsme povinni takových (misionářů) se ujímat, abychom měli podíl na práci pro pravdu.").

Souvislost evangelia s prvním čtením je zřejmá: přijetí proroka (Elizea), protože je to prorok ("vždyť je to svatý muž Boží", říká Šunemanka) se neobejde bez odměny (přislíbení syna).





K úvaze

"Kdo miluje matku nebo otce více než mě, není mě hoden". Nesmíme zapomenout, že tato slova jsou zarámována slovy o střetu s nejbližšími kvůli Kristu: tyto střety jsou "hodinou pravdy", zda se přiklonit ke Kristu … či k člověku. Pro dnešního člověka není tak neslýchané postavit se proti rodičům ("hájit vlastní názor"), avšak slova z evangelia vyzněla jinak v tehdejší židovské společnosti, která víc než ta naše ctila vztah a poslušnost vůči rodičům: Kristův nárok vyzněl jako revoluční. Někdy může být náročné zachovat věrnost evangeliu i za cenu nepochopení rodičů, avšak je často těžší jít proti proudu v okruhu nejbližších přátel a kamarádů, kteří mohou pro nás znamenat víc než rodiče. Kdybychom dávali najevo, že bereme vážně evangelium, nepřišli bychom o jejich přízeň? Nesmáli by se nám? Nepřestali by s námi komunikovat? A nepociťujeme třeba stejnou potíž ve vztahu k nevěřícímu partneru, kterému se snažíme ve všem vyhovět (a třeba zapomenout na evangelium), jen abychom nepřišli o jeho náklonnost? Přiznat své barvy a nepřistoupit na kompromisy by neznamenalo "konec vztahu"?

Kdybychom v současné době chtěli aktualizovat Kristova slova, tak bychom museli trochu poupravit dnešní evangelium: kdo miluje svoje rodiče, přátele, známé, ba i partnera víc než mě, není hoden. Upřednostnit druhé lidi před Kristem může znamenat najít "životní naplnění": dobré společenské postavení, citové naplnění, lidské zázemí. A postavit Krista na první místo může někdy znamenat přijít o takové výhody, "ztratit život". A to není atraktivní. Avšak toto je jen první "polovina příběhu". Druhá polovina obsahuje "happy end", resp. "tragický konec": dočasná ztráta se promění v zisk, zisk ve ztrátu. Dočasná seberealizace bez Krista se promění v prázdnotu a frustraci. A naopak. Není totiž žádný skutečný život bez Krista. Následovat Krista bezesporu něco "stojí": nezapomeňme však, že "vydanost" Kristu neznamená jen "výdaje", ale i "příjmy". Pravda, tato vydanost je někdy "nákladnou záležitostí" - ale v běžném životě nejsme ochotni velkoryse investovat tam, kde o něco opravdu stojíme (partner, kariéra, dům …)? A Kristus nám za to nestojí?





K reflexi

1. Nemáme v okolí "Božího služebníka", kterému můžeme poskytnout cennou pomoc?
2. Křest je skutečně radikálním obratem od smrti k životu, od života bez Boha a proti Bohu (=hřích) k životu pro Boha. Setrvej nějakou chvíli nad Pavlovým textem a nově objev "poklad křtu".
3. Sepiš pravdivě na kus papíru svůj "žebřík vztahů": které vztahy jsou pro tebe nejdůležitější? Na jakém místě je vztah ke Kristu?

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ex 17,8-13; Žalm 121; 2 Tim 3,14 – 4,2
Lk 18,1-8

Ježíš velmi okatým způsobem ukazuje, že Bohu na člověku záleží. Když už i nespravedlivý soudce se nechá pohnout ke zjednání spravedlnosti, oč více Bůh. Snad každý přitaká logickému důsledku vyprávěného podobenství. Ale Ježíš míří jinam. Svatý Lukáš na začátku poznamenal: „Ježíš vypravoval… podobenství, že je třeba stále se mod-lit a neochabovat.“ Neochabovat, být mdlého ducha či ztratit odvahu jsou docela běžné nemoci křesťanů. Po čase nadšení se modlitbě a rozhovoru s Bohem vzdalujeme. Proto na konci úryvku Ježíš poznamenává, zda nalezne víru, až přijde. Ochablost je protikladem vytrvalosti, kterou naznačilo první čtení. Jsou tací, kteří by podle Ježíšova podobenství nedošli ani ke dveřím soudce, natož aby zabušili. Ježíš je povzbuzuje k odvaze. Pak jsou ale ti, kteří vědí jak „zabušit“ na dveře. Ale po prvním pokusu to vzdají. Bůh však čeká, že ho oslovíme a budeme ho zvát do událostí svého života. Jestliže jsme ochabli, pak právě dnes můžeme povstat a znovu se o modlitbu opřít.

Zdroj: Nedělní liturgie

Blahoslavený Karel Habsburský (21.10.)

(20. 10. 2019) Poslední císař rakouský, král český a uherský. Světlo ke všem důležitým rozhodnutím hledal v modlitbě... (odkaz na web…

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"
(18. 10. 2019) V říjnu 2019 zve papež František všechny pokřtěné křesťany ke slavení Mimořádného misijního měsíce. Více o našem…

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem
(17. 10. 2019) 8.–9. listopadu 2019 rekolekce na téma Eucharistie – zdroj lásky, odvahy a radosti života pořádá Pastorační…

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)
(17. 10. 2019) V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli…

Doporučujeme ke zhlédnutí animovaný film o papeži Janu Pavlu II. na DVD

(16. 10. 2019) Při příležitosti zvolení Jana Pavla II. papežem (16.10.1978) doporučujeme animovaný film: Karol, Odvaha otce Karola

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2019) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2019) Opravdová svatost s sebou nese radost.

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný
(10. 10. 2019) Vyvarovat se je třeba dvou extrémů: vědomé lehkomyslnosti a přehnané ustaranosti. Hrozby a problémy nemusí znamenat…

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)

(7. 10. 2019) dne 9.10.1045 zemřel v šumavských lesích za přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Severia (Šebíře). Následně byl…