Šabaka Petr | Sekce: Kázání
Období během roku (cyklus B)
15. neděle v mezidobí B / Petr Šabaka
Církev – společenství misionářů
Promluva 15. neděle Mezidobí B
„Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit“ (Mk 6,12; liturgický překlad).
Dokument II. vatikánského koncilu O apoštolátu laiků potvrzuje nauku, která byla v církvi již od samého počátku, která je zakořeněná v Kristu a bez které bychom se tu dnes nesešli: „Protože je laickému stavu vlastní žít uprostřed světa a světských záležitostí, jsou laici povoláni k tomu, aby rozehříváni křesťanským duchem působili apoštolsky ve světě jako kvas.“ (AA 2)
V prvním čtení jsme slyšeli slova proroka Ámose, který byl povolán Hospodinem. Nebyl prorok ex offo, ale zemědělec, jak sám říká: „Zabýval jsem se dobytkem a sykomorami“ (Am 7,14). Podobně i úkol hlásat evangelium se netýká pouze zasvěcených osob, ale i laiků – všech věřících.
Komu máme hlásat evangelium? Poslední dobou jsem se setkal s několika lidmi, kteří říkali: „Já jsem věřící. Katolík. Rodiče mne nechali pokřtít, byl jsem u prvního svatého přijímání. Modlím se snad každý den. A do kostela také občas jdu.“ Je to svědectví lidí, kteří jsou opravdu věřící. S Bohem ve svém životě počítají. Pouze jim zarostla cesta do kostela. A možná je to právě kvůli knězi, který je urazil, ponížil, nebo odmítl. Vždyť i o tom byla zmínka v prvním čtení: „Seber se, vidoucí, a prchej do judské země! Tam chleba jez a tam si prorokuj! A nikdy už neprorokuj v Bét-elu“ (Am 7,12-13). Tito lidé by třeba přišli, ale stydí se, neví, jsou nejistí našimi pronikavými až nenávistnými pohledy: „Co ten tu pohledává? Vstávat neumí. Modlit se taky ne. Nějaký až moc aktivní. Byl u přijímání, kdo ví, kdy byl u zpovědi.“ Také jsem slyšel o knězi, který na půlnoční, kdy do kostela přijde mnoho z těchto tzv. „jednoročáků“, staví do laťě, kritizuje a uráží. Nedivím se mnohým, že už do kostela napříště nepřijdou.
Máme se na tyto lidi zlobit? Vyčítat jim jejich víru? Brát jim to málo z víry, co žijí? Co s tím? Laskavost místo tvrdosti. Podaná ruka a nevtíravá pomoc než odvrácená hlava a nezájem. Slušné vychování a ochota místo povýšenosti. Velkorysost místo úzkoprsém lpění na malichernostech, z nich mnohé jsme povýšili na dogma.
Mnozí lidé čekají na naše osobní pozvání a doprovázení. Sami se pak přesvědčí, že i v kostele lze být svobodný, nenucený, radostný, pokud není naše společenství samo pokrouceno. My tyto lidi známe z našeho okolí. Mluvíme stejným jazykem. Oni nám rozumí. Zdálo by se, že jedinou překážkou je náš falešný stud. Ale za co bychom se měli stydět? Za víru? Za to, že se modlíme? Za svůj názor, který mohou znát, aniž bychom jim ho vnucovali?
Ve druhém čtení jsme naslouchali nádhernému chvalozpěvu apoštola Pavla, který v originále prý tvoří pouze jedna věta, jedno nadechnutí. Mezi tímto vodopádem chvály jsme mohli slyšet: „Dal nám poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.“ (Ef 1,9-10)
Dovolím si z této věty vytvořit otázku: „Dal nám poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu?“ Protože jestliže nám dal poznat tento záměr, pak bychom měli překypovat touhou rozdělit se o poznání tohoto tajemství s druhými lidmi. Jestliže poznáváme, že se v našem životě zatím nic nestalo, Bůh k nám nepromluvil, nepovolal nás, tak ho prosme, aby nás nadchl, zapálil, naplnil nejen pro nás samotné, ale pro druhé, aby i oni poznali, že je Bůh volá, aby se stali jeho syny a dcerami, nebo aby v nich znovu zahořela touha po Bohu.
Základ misiologie
Promluva 15. neděle mezidobí B
„Zavolal svých dvanáct, počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy“ (Mk 6,7).
Podle biblistů bylo prostředí, kde se zrodilo Markovo evangelium, velice živé – „misionářská komunita“. Ten, kdo uvěřil, svou víru upevnil, prohloubil, pročistil a také hlásal. K zdravé víře totiž patří její sdílení a hlásání.
Před několika lety jsem začal připravovat ke křtu jednu paní, matku z rodiny, kde všichni ostatní věřící jsou. Nemohl jsem pochopit a dodnes nerozumím například jejímu manželovi, který ač praktikující křesťan, svou manželku nikdy nedovedl do kostela, spolu se nemodlí, spolu nehovoří o vztahu s Bohem.
Rovněž čelím paradoxu, jak mám promlouvat o misijním poslání ve společenství, kterému to nic neřekne, které potřebuje ještě stále „krmit duchovním mlékem, protože stravu dospělých není schopno přijmout“ (srov. Žid 5,12). „Náš kostel je plný pátečníků a nedělníků,“ napsala mi jedna mladá žena, jejíž duchovní zrak pročišťuje utrpení.
Úplně na začátku úvah o hlásání své víry postačí přemýšlet, kým je pro mne Bůh. Zda je v mém životě živý, činný, zda je mou radostí, pokojem, důvodem ke smíření.
Bůh nás obdarovává. Ve druhém čtení jsme slyšeli, že jsme se stali Božími dětmi. Tím stanovuje, jak k nám bude přistupovat. Spolu s tímto darem všech darů nám uděluje i dary pro druhé. Uschopňuje nás pro druhé, posílá nás k nim.
„Ale já neumím druhým kázat, evangelizovat,“ slyšel jsem nejednou námitku. Kázání je třešnička na dortu, Bůh nás posílá, abychom s druhými a pro druhé žili, abychom jim přinášeli pokoj. To je základ celé vědy o evangelizaci.
Autor: Šabaka Petr
