Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
23. neděle v mezidobí C / Dělat věci napůl…

1. čtení Mdr 9,13-18

13Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán? 14Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. 15Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí. 16S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? 17Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha? 18A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili.



Tyto verše tvoří závěr hluboké teologické modlitby o moudrost. Vypovídá se zde, že člověk bez Boží pomoci nedokáže pochopit Boží záměry: proto „musí“ prosit o dar moudrosti.





Mezizpěv Žl 89

Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení!

Rozkazem vracíš, Bože, člověka v prach - a pravíš: „Vraťte se, smrtelníci!“ - Neboť tisíc let je v tvých očích - jako včerejší den, který minul, - a jako noční hlídka. *
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, - podobají se pučící trávě: - Zrána kvete a bují, - večer je skosena a vadne. *
Nauč nás počítat naše dny, - ať dojdeme k moudrosti srdce. - Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? - Slituj se nad svými služebníky! *
Nasyť nás brzy svou slitovností, - ať jásáme a radujeme se po celý život! - Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, - dej zdar práci našich rukou, - dej zdar práci našich rukou!*





2. čtení Flm 9b-10.12-17

9Mluví to Pavel, stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. 10Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život tady v žaláři, Onezima. 12Posílám ti ho nazpátek, (přijmi ho,) jako by to bylo moje vlastní srdce. 13Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil místo tebe tady ve vězení, které snáším pro hlásání evangelia. 14Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž jako dobrovolný. 15Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, 16ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra. Když i mně je tolik milý, jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan. 17Jsi-li však přesvědčen, že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám.



Snad nejosobnější text od Pavla: nepromlouvá apoštol, ale člověk s hlubokými a citlivými projevy. Pavel pokřtil uprchlého otroka Onezima a nyní prosí o jeho přijetí a odpuštění u Filemona, jeho dosavadního majitele.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Jasnou tvář ukaž svému služebníku a nauč mě svým příkazům! Aleluja.



Evangelium Lk 14,25-33

25Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: 26„Když někdo přichází ke mně a svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe - neklade až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. 27Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. 28Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? 29Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by ho viděli, a říkali by: 30'Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.' 31Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáky utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? 32Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru. 33Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“



Ježíš směřuje do Jeruzaléma (Lk 13,22), kde ho čeká utrpení a smrt (Lk 9,22). Na pozadí tohoto Ježíšova údělu je třeba chápat i jeho výzvu k „sebezapření“ a přijetí kříže: pokud chce učedník následovat Mistra až do Jeruzaléma, má se připravit k přijetí stejného údělu. Dvě následující podobenství nechtějí povzbudit k rozvážnému přemýšlení, zda „máme na to“, abychom následovali Krista (taková myšlenka se vůbec v NZ nevyskytuje!). Spojnici musíme tedy hledat jinde: tou je „uschopnění se“, připravenost k dokončení úkolu.





K hlubšímu porozumění textu

25-27 Ježíš směřuje do Jeruzaléma (Lk 13,22), kde ho čeká utrpení a smrt (Lk 9,22). Na pozadí tohoto Ježíšova údělu je třeba chápat i jeho výzvu k „sebezapření“ a přijetí kříže: pokud chce učedník následovat Mistra až do Jeruzaléma, má se připravit k přijetí stejného údělu. Tím „křížem“ učedníka přitom můžeme chápat utrpení a pronásledování kvůli Kristu, nebo sebezapření a „relativizování“ všech vztahů kvůli Kristu („nést kříž“ totiž následuje po výzvě, aby učedník kladl na druhé místo všechny vztahy a věci, proto se to může chápat jako konkrétní projev „kříže“, tj. zapření a odumírání něčemu).
Klást své nejbližší na druhé místo koresponduje částečně s Lk 9,59.61 (také tam následování Krista má absolutní prvenství). Je třeba si v tomto kontextu ujasnit, že se v Ježíšově době následování dalo chápat jen doslova, jako opuštění domova a příbuzných.

28-33 Dvě následující připodobnění nechtějí povzbudit k rozvážnému přemýšlení, zda „máme na to“, abychom následovali Krista (taková myšlenka se vůbec v NZ nevyskytuje!). Zdánlivě vůbec nesouvisí s naším kontextem, vždyť Ježíš hovoří o „oproštění se“, kdežto podobenství o tom, čím se máme vybavit k dokončení úkolu. Spojnici musíme tedy hledat jinde: tou je „uschopnění se“, připravenost k dokončení úkolu. Dělat věci napůl znamená nedělat je vůbec, skončit neúspěchem: a to platí jak pro krále chystajícího se k bitvě, tak pro onoho stavitele a hlavně pro Kristova učedníka. Učedník se má uschopnit ke skutečnému následování Krista tím, že postaví na druhé místo své drahé (včetně sebe a hmotných prostředků – starost o majetek může totiž mít katastrofální důsledky, srv. 6,24; 8,14; 16,14) a přijme kříž (nepříjemnosti kvůli Kristu a jeho slovu). Jen tak může skutečně následovat Ježíše.





Společné rysy prvního čtení a evangelia

Překážky na Boží cestě (ustaranost, závislosti).





K úvaze

Divný to Ježíšův přístup: místo aby pochválil davy, že ho následují, místo aby jim přislíbil hojnou odměnu, vyjadřuje nespokojenost: nestačí ho následovat, je třeba udělat víc. Ježíš tak nakládá další břemeno na tyto „snaživce“. Nedopustil se v tomto případě „pastorační chyby“ či přehmatu? Neměl se raději spokojit s jejich dobrou vůlí? Kristus, navzdory povrchnímu zdání, nepřidal další břemeno, ale spíš od všech možných (i nemožných) břemen vysvobodil. Vysvobodil a uschopnil ke hbitému a plnému následování. Vždyť ti lidé chtěli následovat Krista (a skutečně ho následovali), ale byli jen… na poloviční cestě. Udělali jen první počáteční krok: nechali se přitáhnout Ježíšovou osobou. Ale to bylo málo. Bylo třeba se rozhodnout zcela, aby toto následování neskončilo fiaskem a výsměchem. Proto ta dvě podobenství o králi a staviteli věže: tak jako tito dva se museli připravit a „uschopnit“ k dokončení díla, i Kristovi následovníci se musí „uschopnit“. A tímto uschopněním je „osvobození“ ode všech pout (rodinných, majetkových a egocentrických), které brání člověku při chůzi: jsou mu spíš břemenem, kamínkem v botě, který tlačí a znemožňuje pohodlně kráčet.
Takže Kristova výzva není dalším břemenem, ale oproštěním od břemen. Ježíš volá ke svobodě. Zároveň jeho výzva je i praktickou radou: bez takového plného rozhodnutí, zahrnujícího všechny lidské vztahy a rozměry života, skončí prvopočáteční „dobrá vůle“ neúspěchem, nezdarem. Ona dobrá vůle je jen začátkem, polovinou následování Krista. A dělat věci jen polovičatě nevede k cíli. Tak jako je nesmyslné začít školu a nedokončit ji, jako je nesmyslné začít stavět dům a nedokončit ho, podobně je nerozumné a pošetilé následovat Krista … a nedotáhnout to do konce, do všech důsledků. Takové následování nestačí. Je třeba následovat Krista ve všech oblastech svého života, dávat mu přednost před hmotnými věcmi, před rodinou, před sebou samotným. Protože pokud jsme objevili Krista jako drahocennou perlu, bylo by takřka nemožné nedat za něj všechno.





K reflexi

1. V deváté kapitole je nádherná modlitba za moudrost. Přečti si ji, vyber si část a tu si „ulož do srdce“ jako modlitbu: opakuj si ji během dne v různých situacích (při rozhodování, při uvažování nad Božím slovem…).

2. Stojí za to si přečíst celý (kratičký) list Filemonovi. Znáš někoho, o kterém bys mohl psát s podobnými pocity jako Pavel o Onezimovi?

3. Mít Krista na prvním místě – co to znamená?