Četba Božího slova pozvedá naši duši,  aby nás nepřemohlo zoufalství,  - archív citátů

Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
24. neděle v mezidobí B / Svátek Povýšení sv. kříže

Muž se svěšenou hlavou

1. čtení Nm 21,4b-9

4Hebreové táhli směrem k Rákosovému moři a lid už omrzelo být stále na cestě. 5Lidé mluvili proti Bohu i Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom umřeli tady na poušti. Není chléb ani voda. Už máme dost té hladové stravy.“ 6Hospodin poslal proto na lid jedovaté hady, jejichž uštknutí způsobilo smrt mnoha lidí z Izraele. 7Lidé přišli k Mojžíšovi a řekli: „Hřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě, modli se k Hospodinu, aby od nás odstranil hady.“ A Mojžíš se modlil za lid. 8Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si hada a vztyč na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane na živu.“ 9Mojžíš zhotovil měděného hada, vztyčil ho na kůl, a když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal na živu.


Formulaci „Hospodin poslal na lid jedovaté hady“ (případně jiné jí podobné) je třeba chápat na pozadí myšlení, které nerozlišuje prvotní a druhotné příčiny. Tím se vyjadřuje, že Bohu se nic (ani zlo) nevymklo z rukou. Důležitá je zde spíše skutečnost, že k záchraně nedošlo nějakým kouzlem, nýbrž skrze lítost lidu a Mojžíšovu přímluvu. Pohled na měděného hada se pak pro Janovo evangelium stává předobrazem pohledu víry na Krista „povýšeného“ na kříži (Jan 3,14n.).





Mezizpěv Žl 77

Nezapomínejte na Boží skutky!

Slyš, můj lide, mé naučení, - nastav uši slovům mých úst! - Otevřu k průpovědi svá ústa, - vyložím tajemné události z pradávných dob. *
Když Hospodin hubil Izraele, hledali ho, - obraceli se a sháněli se po Bohu. - Vzpomínali si, že Bůh je jim skálou, - že Nejvyšší, Bůh, je jim zachráncem. *
Lísali se k němu ústy, - ale svým jazykem mu lhali, - neboť jejich srdce nebylo k němu upřímné - a nebyli věrni jeho smlouvě. *
On však milostivě odpouštěl vinu a nehubil je, - často potlačoval svůj hněv - a nedal zcela vzplát své nevoli. *





2. čtení Flp 2,6-11

6Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, 7ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, 8ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. 9Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, 10takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí 11a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.


Tento hymnus, teologicky velmi bohatý, ukazuje v protikladech Ježíšovu cestu sestoupení a povýšení. V první části se hlouběji rozvádí Ježíšova „kenoze“, tj. „vyprázdnění se“ od nároků na pocty a slávu. Ježíš se „vyprázdnil“: stal se služebníkem, obyčejným člověkem, který dokonce zemřel potupnou smrtí kříže. Navenek se „zřekl“ svého jména (avšak nepřestal být Bohem a Pánem slávy, jen to nebylo očima lidí vidět), a proto jako člověk dostal Jméno nad jiná jména. Ponížený a potupený služebník byl povýšen a stal se Pánem! Služebník opovrhovaný od lidí je nyní prostoupen tak velkou Boží slávou, že všichni musí uznat: Ježíš Kristus je Pán!





Zpěv před evangeliem
Aleluja. Klaníme se ti, Kriste, a velebíme tě, neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Aleluja.





Evangelium Jan 3,13-17

Ježíš řekl Nikodémovi: 13„Nikdo nevystoupil do nebe, kromě toho, který sestoupil z nebes, totiž Syn člověka. 14Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, 15aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. 16Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. 17Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.“


V tomto úryvku se velmi stručně a výstižně vyjadřuje cesta spásy: Boží láska k člověku vyvrcholila v daru jediného Božího Syna; víra v něho je pak již teď vstupem do věčného života. „Kdo věří v Syna, má život věčný“ (v. 36), a proto „není souzen“ (v. 18). Takový člověk se totiž otevřel k přijetí Božího života: přešel ze smrti do života - nestojí už proti Bohu, ale v Bohu.






K hlubšímu porozumění textu

13 Záměrně se tu mluví o „Synu člověka“ – tento titul připomíná nebeský původ Ježíše Krista. Opětovná zmínka o tomto původu je narážkou na mylné přesvědčení, že Ježíš „má jen pozemský původ“ („známe přece jeho matku“).

14 Vystoupení na nebesa, návrat Syna k Otci, začíná vyvýšením na kříži. Toto vyvýšení má však zároveň význam i pro druhé, význam spásonosný: „Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32).
Janovskému „musí“ odpovídá „musí“ u synoptiků (Mk 8,31: „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.“): jedná se o stejný neměnitelný Otcův úradek o cestě Mesiáše, popsaný jinými slovy a z jiné perspektivy. Tato cesta je blíže specifikována pomocí typologie vyvýšeného hada (Nm 21,8n.). Je třeba upozornit, že tato typologie (řecky typos = předobraz) se soustřeďuje jen na dva rysy: vyvýšení, „oživení“. Další rysy předobrazu (např. „kůl“, „had“) se nemají alegorizovat. Jan tedy předkládá ukřižování jako vyvýšení, oslavení, které přináší život (8,28; 12,23.34; 13,31). V Janově evangeliu oslavení nenásleduje až po ukřižování, ale zjevuje se už v ukřižovaném Kristu (na rozdíl od Sk 2,33-36; Fil 2,8-11). Pavlovské pohoršení kříže není překonané až následným zmrtvýchvstáním, ale už samotným životodárným vyvýšením na kříži. Tato janovská teologie zřejmě vychází z Iz 52,13, v kontextu o utrpení služebníka („Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší“).

15 Jen od vyvýšeného Syna člověka přichází zachraňující moc. To, že Syn člověka je prostředníkem spásy, se zde vyjadřuje pomocí vazby „v něm“ (liturgický překlad nepřesně „skrze něho“): „kdo věří, v něm má život věčný“. Předložková vazba „v něm“ je zdůrazněna, a proto předchází (nezvykle) samotné sloveso. Víra je tak silným poutem, že člověk žije v Synu. Věřící se tak podílí na samotném životě Syna, a v tomto životě „žije“ („zůstává v Otci a v Synu“ – 1 J 2,24, „v Duchu“ – 1 J 3,24; 4,13). Boží život, nám darovaný, je tedy přítomný a dostupný v Synu. Tento život se přijímá vírou, která „se otevírá Synu, spoléhá na něj, drží se ho“. A tak jako vyvýšený had na poušti „zachraňoval pozemský život“ (lépe řečeno: Bůh skrze toto znamení zachraňoval ty, kdo byli uštknuti jedovatým hadem), tak i vyvýšený Syn člověka dává život, ne pozemský, ale věčný. U Jana „věčný“ neznamená „posmrtný“, vždyť věčný život začíná už teď (Jan 3,36)! Věčný život je totéž co božský život, ve společenství Otce a Syna.

16 Tato cesta spásy nemá žádný jiný důvod než Otcovu lásku (tj. Otec se pro to rozhodl nezištně, nepodmíněně). Otec tak překonává tu propast, která vznikla mezi ním a člověkem (podobná je myšlenka o usmíření, Řím 5,8-10). Nejlepším komentářem je asi 1 J 4,10: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ Zdůraznění Otcovy lásky a velikosti jeho daru se zřejmě ukazuje i ve změně označení: ne Syn člověka, ale jednorozený Syn je darován. Právě toto druhé označení evokuje, že Otec dal to, co je mu nejdražší a nejcennější: svého milovaného Syna. Také neobvyklý slovosled vypichuje Boží dar: „svého jednorozeného Syna dal“ (na prvním místě je „dar Syna“ – lit. překlad uhlazuje řecký text). Pojem svět je zde na střední cestě mezi negativním a neutrálním významem: zatímco na jiných místech je „svět“ veskrze negativní pojem (Kristu nepřátelský), zde se jím míní lidstvo odvrácené od Boha (které se však ještě neprojevilo odmítavým postojem k němu). Vtělením dochází k přemostění propasti mezi člověkem a Bohem. Díky Synu je možné uniknout zmaru a smrti (stav bez Boha je natolik v kontrastu se životem, že je to spíš smrt než nějaký život či živoření). Opět přichází ke slovu Janův dualismus: smrt, nebo život, soud, nebo spása. Tak jako se život věčný (božský) přijímá a prožívá už teď, stejně tak soud (či smrt). Zatímco tedy synoptici „přesouvají“ život věčný (božský) spíš do budoucnosti (po vzkříšení), u Jana je to už v přítomnosti (janovská zpřítomněná eschatologie). Soud však prozatím není definitivní – vírou v Syna je možné uniknout z propasti smrti.

17 Snad je tu polemika s tehdejšími představami Mesiáše, který měl zničit všechny zlé a nepřátele Izraele. Oproti tomu evangelista hlásá, že Syn přichází zachránit všechny bez rozdílu, nejen jednu upřednostněnou či vyvolenou část (jen ty „dobré“).





Společné rysy čtení a evangelia

Starozákonní obraz „povýšení“ nachází své definitivní naplnění ve vyvýšení Syna člověka. Vyvýšení kříže však zahrnuje i ponížení, jak vysvětluje hymnus z listu Filipanům. Zároveň nám tento hymnus „ukazuje v celé záři“ dosah tohoto vyvýšení – Kristovu suverénní vládu.





K úvaze
Mrtvý muž. Mrtvý muž se svěšenou hlavou. Takových už bylo v dějinách! A přece. Tento muž je trochu zvláštní – především tím, že je na kříži, na tom potupném nástroji smrti, o kterém slavný řečník Cicero prohlásil, že už samotné označení kříž vzbuzuje tak velký odpor, že má být vzdáleno z úst římských občanů. Ale to není ta jediná zvláštnost. Je to člověk, který nezemřel kvůli nějakému zločinu. A přece trpěl. Nicméně – i takových už v dějinách bylo, že? On je však ten, který nenesl svoje bolesti, nemoci – ale utrpení druhých. Ne „jakési bezejmenné masy lidstva“, ale moje a tvoje. On je ten jediný člověk, který vypil až do dna onen kalich hořkosti, který jsem měl vypít já. A proto byl popliván, stal se terčem bezuzdných výsměchů, zakusil bolest probodených rukou a nohou – prostě takové pošlapání a ponížení, jako kdyby to byl červ, a ne člověk. Pošlapání srovnatelné s tím, co vytrpěli mnozí v koncentračních táborech.

A opět – jen tím vším není tento muž zvláštní. Tento kříž ponížení je… vyvýšený. Vyvýšený proto, že jej má každý vidět (aby si vtiskl tento obraz do srdce). Vyvýšený na znamení toho, že tento pošlapaný muž… nebyl roz-šlapaný! Byl deptán našimi úzkostmi, ale ne z-deptán! Nesl naše břemena (tíhu našich problémů), ale nebyl tím roz-drcen – nezůstal ležet na zemi, rozdrcen těmi našimi balvany. On se zvedl – byl povýšen. Povýšení kříže je znamením a předehrou toho vítězství, které zazáří vzkříšením – kdy ten náš balvan, který nás drží ve vězení beznaděje a nicoty, je symbolicky odvalen z Kristova hrobu. A ten „muž se svěšenou hlavou“ se ukazuje s hlavou vzpřímenou, na znamení triumfu.

Povýšení kříže v sobě ukrývá protiklady – smrti a života, ponížení a vítězství. To jsou ty nitě, ze kterých je naše existence utkaná. Nejen existence naše, ale především Kristova – toho muže se svěšenou hlavou, pošlapaného, ale i povýšeného. Toho muže, který vzal na sebe můj úděl – a doběhl až k vítěznému finiši. Nezůstal ležet na zemi v půli cesty – on vstal a doběhl. Vírou v povýšeného a „mocného Krista“ můžeš i ty kráčet po stejné cestě – a doběhnout k finiši. Mnohokrát upadneš na zem, ale pokud v prachu země a bláta jen trochu pozvedneš hlavu a upřeš svůj pohled na „muže se svěšenou hlavou“, dostaneš sílu vstát – a běžet dál. Pohled upřený na Krista tě vyléčí z ran utržených pádem, z ran otevřených a krvácejících – a dá ti sílu vstát a běžet dál

Vždyť nejsi povolán k tomu, abys zůstal ležet na zemi, ale abys přijal věnec vítězství – tak jako ten muž se svěšenou hlavou.





K aplikaci

1. Kteří „hadi“ přinášejí do tvého života smrt? Pojmenuj „tyto hady“ a pak pros Krista, aby tě uzdravil z následků „uštknutí“.
2. Jak si představuješ to, že Ježíš dostal jméno nad každé jméno? Co to znamená pro tvůj život?
3. Vezmi si do rukou kříž (nejlépe s korpusem Ukřižovaného) a… uvažuj – jak promlouvá do tvých „profánních starostí“, každodenních problémů?

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 66,18-21; Žalm 117; Žid 12,5-7.11-13
Lk 13,22-30

Starý zákon neměl výslovně popsané, jak vypadá místo, kde přebývají zemřelí. Ale na mnoha místech popisuje, že spravedlivý před Bohem je ten, kdo koná dobro. Nový zákon přináší přelomovou skutečnost: získat "nebe", není otázkou našeho vysokého výkonu, ale je především zásluhou sebeobětování Ježíše Krista. To neznamená, že člověk má jistý věčný život v blízkosti Boha. Dnešní evangelium celý problém popisuje velmi výstižně. Řecké slovo "agónizomaj" znamená "zápasit, snažit se". Jde o to "snažte se vejít..." Nebe je skutečně především darem Boží milosti, ale také odráží to, že záleží na nás a na tom, zda my sami zápasíme o dobro.

Zdroj: Nedělní liturgie

Sv. Monika (svátek 27.8.)

(25. 8. 2019) Narodila se v roce 331 nebo 332 v křesťanské rodině v Tagaste v Numidii (v dnešním severovýchodním Alžírsku).

sv. Bartoloměj (svátek 24.8.)

(23. 8. 2019) „Čím nás může tento takřka anonymní světec inspirovat?

Doporučujeme: Všední život s Duchem Svatým

Doporučujeme: Všední život s Duchem Svatým
(21. 8. 2019) Na příkladech z vlastního života i z života světců (Jan Pavel II., Terezie z Lisieux aj.) autorka...

21.8.1968 Komunismus = ´bratrství´s kulometem u hlavy

21.8.1968 Komunismus = ´bratrství´s kulometem u hlavy
(19. 8. 2019) 21.8.1968 vtrhly komunistické armády do tehdejšího Československa... Komunistické ideje mohou být líbivé a lákavé, ale...

Svatý Maxmilián Maria Kolbe (svátek 14.8.)

(13. 8. 2019) "Nenávist není tvůrčí síla, jenom láska je tvůrčí síla..." (odkaz na kna.cz)

15.8. Slavnost Nanebevzetí Panny Marie

(13. 8. 2019) K čemu nám slouží tento svátek?

Knižní tip pro děti a katechety: Bůh je tady!

Knižní tip pro děti a katechety: Bůh je tady!
(7. 8. 2019) Kniha je určena dětem raného školního věku a představuje pomůcku, jak s nimi vést rozhovory o křesťanských...

Exercicie na Lomci 19. - 23. 8. s P. Josefem Prokešem - Evangelii gaudium

Exercicie na Lomci 19. - 23. 8. s P. Josefem Prokešem - Evangelii gaudium
(5. 8. 2019) Jak srozumitelně předávat Boží slovo v dnešním světě? Jak prožívat evangelium tak, aby bylo přitažlivé i pro naše okolí?...

Abbé Pierre - výročí narození (* 5. 8.1912 + 22. 1.2007)

(4. 8. 2019) Francie je ke křesťanství poměrně vlažná. Přesto byl její nejpopulárnější osobností po mnoho desetiletí františkánský...