Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
27. neděle v mezidobí C / Služba Bohu jako nesamozřejmá samozřejmost

1. čtení Hab 1,2-3;2,2-4

1,2Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, - ty však neslyšíš; křičím k tobě: „Násilí!“ - ty však nepomáháš. 3Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Mám se dívat na soužení? Zpustošení a násilí je přede mnou, povstávají hádky, rozléhá se svár. 2,2Tu mně Hospodin odpověděl a řekl: „Napiš vidění, vyryj ho zřetelně na desky, aby ho mohl každý snadno přečíst. 3Na určený čas totiž ještě čeká vidění, spěje však k naplnění a nezklame. I když ještě prodlévá, počkej na ně, neboť jistě se splní, nedá se zdržet. 4Hle, zahynul ten, kdo nebyl upřímný v duši, spravedlivý však bude žít pro svou věrnost.“



Prorok, jehož působení můžeme klást do poslední třetiny 7. století, zde naříká nad násilím a bezprávím uprostřed svého lidu. Bůh na tuto stížnost odpovídá svým příslibem: Oproti tomu, co se nyní zdá očím, bude posledku žít spravedlivý, který si uchoval věrnost.





Mezizpěv Žl 94

Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu, - oslavujme Skálu své spásy, - předstupme před něho s chvalozpěvy - a písněmi mu zajásejme! *
Pojďme, padněme, klaňme se, - poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! - Neboť on je náš Bůh - a my jsme jeho lid, který pase, stádce vedené jeho rukou. *
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: - „Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, - jako tehdy v Masse na poušti, - kde mě dráždili vaši otcové, - zkoušeli mě, ač viděli mé činy. *





2. čtení 2 Tim 1,6-8.13-14

Milovaný! 6Vybízím tě: oživ zase plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou. 7Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti! 8Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani (se nestyď) za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. 13Jako vzoru zdravé nauky se drž toho, cos ode mě slyšel, a měj přitom víru a lásku v Kristu Ježíši. 14Ten drahocenný, (tobě) svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí.



Mladý Timotej, sloužící v efezském společenství, je vybízen, aby rozněcoval plamen Božího daru. To není povzbuzení k horlivé modlitbě, ale k používání a uplatňování obdržených darů: proto následují konkrétní pokyny ke službě. A proto také následuje ujištění, že Bůh nedal ducha bojácnosti (tj. ducha onoho špatného služebníka, který ze strachu schoval svěřené hřivny – Mt 25,25), ale síly. Timotej má hlásat evangelium přes veškeré obtíže a těžkosti, přes případné demoralizující nálady vyvolané Pavlovým uvězněním. Timotej má vzhlížet k svému „učiteli“: jako on má statečně „bojovat“, jako on se má držet pravé nauky.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Slovo Páně trvá navěky; totiž slovo evangelia, které vám bylo zvěstováno. Aleluja.



Evangelium Lk 17,5-10

5Apoštolové prosili Pána: „Dej nám více víry!“ 6Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás.
7Když někdo z vás má služebníka, a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: 'Hned pojď a sedni si ke stolu'? 8Spíše mu přece řekne: 'Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' 9Děkuje snad potom tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? 10Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.'“



Přirovnání o služebníku nemá moc společného s předchozími výroky o víře, jen to, že opět ukazuje přiměřený postoj člověka vůči Kristu: je to postoj účinné víry (v. 5-6) a nezištné služby (v. 7-10). Určitou potíž působí označení „neužiteční služebníci“ (v. 10): lepší překlad je „jsme jen služebníci“ (tak liturgický a ekumenický překlad). Tito služebníci jsou ve skutečnosti užiteční, avšak tato jejich užitečnost nemá být příležitostí k vyžadování privilegií či milostí.





K hlubšímu porozumění textu

5 Ježíšova slova o pohoršení (17,1-3) a o bratrském napomínání (17,3-4) vyvolávají prosbu apoštolů: „Dej nám více víry“ (17,5). Tato prosba nesouvisí přímo s předchozími slovy (takové propojení by bylo násilné). Spíš se jedná (tak jako v celém textu 17,1-10) o volně seřazené výroky o základních postojích křesťanů.

6 Není tak důležitá velikost, jako spíš pravdivost a ryzost víry, jakkoliv malé a slabé (17,6 – hořčičné zrno bylo pověstné „nepatrností“, ale zároveň silou a vitalitou v sobě ukrytou, moruše je přitom velký strom). Ježíšova slova implikují, že víra může růst a nabývat „bezmezné“ moci (to je obrazně vyjádřeno výrokem o moruši). I Římanům 1,17 dosvědčuje růst víry („od víry k víře“).

7-10 Přirovnání o služebníku nemá moc společného s předchozími výroky o víře, jen to, že opět ukazuje přiměřený postoj člověka vůči Kristu: je to postoj účinné víry (v. 5-6) a nezištné služby (v. 7-10). Určitou potíž působí označení „neužiteční služebníci“ (v. 10): lepší překlad je „jsme jen služebníci“ (tak liturgický a ekumenický překlad). Tito služebníci jsou ve skutečnosti užiteční, avšak tato jejich užitečnost nemá být příležitostí k vyžadování privilegií či milostí.
Toto přirovnání ukazuje, že život podle evangelia je naší přirozenou povinností, a ne „důvodem“ pro nároky a privilegia (pavlovsky řečeno: „Kde je chlouba? Je vyloučena!“, Řím 3,27). Pozitivněji řečeno toto přirovnání vykresluje nezištnou a nesobeckou službu vůči Bohu: toto má být přirozeným a samozřejmým postojem učedníků. Bezprostředně se toto týká naplnění předchozích výzev o vyvarování se pohoršení (1-3), o odpuštění (3-4) a o víře (5-6).





Společné rysy prvního čtení a evangelia

Důležitost víry (Habakuk 2,4 „spravedlivý bude žít pro svou věrnost“ se překládá v řecké Septuagintě „spravedlivý bude žít z víry“).





K úvaze

Jsme jen služebníci: tato věta by mohla vyvolat smutek a depresivní myšlenky, že koneckonců naše služba Bohu je ceněna velmi málo, vždyť je přirovnána službě otroků. A tyto úvahy by mohly dovést k otázkám: Jakou cenu má vlastně náš život? Nesloužíme jen „nenasytnému tyranu“, který chce jen naši službu a oddanost? Tyto myšlenky by nebyly zas tak nové, vyslovil je už Nietsche před 100 lety.
Především je nutné říct, že evangelium o „služebnících“ nás osvobozuje od velikášství, od namyšlenosti, že jsme kdovíjaké hvězdy v Božích očích, protože mu bezvýhradně sloužíme. Evangelium nás staví do „správné role“: naše služba není darem Bohu, ale spíš povinností. Řečeno jinak: není to „laskavost“ projevená Bohu, ale nutnost. Tak jako je zcela přirozené a normální dýchat, jíst, spát, mělo by být zcela normální sloužit Kristu. Není to „nadstandardním příslušenstvím našeho života“, ale základním vybavením, přirozenou a neodmyslitelnou součástí.
Potíž je v tom, že hřích převrátil náš vztah k Bohu: sloužit mu není pro nás něčím „přirozeným“, ale „trochu výjimečným“. A pokud mu přece jen projevujeme tu velkou laskavost, že mu sloužíme, tak si často o sobě myslíme, kdovíjak nejsme skvělí: vždyť ostatní lidé přece tak nežijí nebo nekonají toho tolik pro Boha. Někdy si v duchu myslíme (třeba podvědomě), že tato naše služba nám dává zvláštní statut před Bohem, nárok na zvláštní milosti a privilegia. A tu Ježíš přichází a boří tyto naše falešné představy, zámky postavené na písku: sloužit Bohu není „milostí“, ale povinností. A Bůh nám není ničím povinen ani zavázán: že však „odměňuje“ a bohatě dává, není z povinnosti, ale z milosti. Nemusel by odměňovat naši službu, ale on ji chce odměnit. Protože je tak dobrý.





K reflexi
1. Boží odpověď je záhadná, zdánlivě nezapadá do kontextu: „spravedlivý však bude žít pro svou věrnost“. Proč tato odpověď? Jak souvisí s „výkřikem proroka“, který všude vidí násilí? (Přečti si první dvě kapitoly)
2. „Bůh ti nedal ducha strachu“ – tuto větu si připomínej, kdykoli budeš propadávat zbytečnému strachu.
3. Nezakládáš si na tom, že sloužíš Bohu? Nevede tě to k namyšlenosti, elitářství?