Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
33. neděle v mezidobí - námět pro dětské kázání

Téma: Ani vlas se vám z hlavy neztratí. Trpělivostí zachráníte svou duši.

Bez rekvizity.

Promluva: pohádka o třech miminkách

V břiše maminky, která očekávala narození děťátka, byly tři miminka. První z nich byl malý Péťa, druhé malý Pavlík a třetí malý Honzík. Ještě netušíc, že jim tato jména rodiče vybrali, mají teď jiné starosti. Vedou důležitý rozhovor. Chcete si ho poslechnout?

Malý Pavlík se zeptal: "Věříte vlastně v život po narození?" Péťa mu odpověděl: "Ano, samozřejmě, to je přece jasné, že život po narození existuje. Tady žijeme jenom proto, abychom rostli a připravili se na život po narození, abychom byla dost silní na to, co nás čeká." Honzík ale nesouhlasí: "To je blbost, žádný život po narození přece není. Jak by měl vlastně takový život vůbec vypadat?"
Péťa se zamyslil: "Ani já to nevím přesně. Ale určitě tam bude mnohem více světla než tady. A možná, že bychom mohli i jíst ústy a běhat a..." Honzík nesouhlasí: "To je úplný nesmysl. Běhat, to přece nejde. A jíst ústy, to je úplná hloupost! Máme přece pupeční šňůru, která nás živí. A kromě toho stejně není možné, aby existoval život po narození, protože pupeční šňůru mám krátkou už teď." "Ne, ne!" odpovídá bráškovi Péťa: "Určitě je to možné. Jen bude všechno kolem trochu jinak, než jak jsme tady zvyklí." Teď už je Honzík opravdu rozmrzelý a kope, až si maminka musí sednout: "Vždyť se ještě nikdy nikdo po narození zpátky nevrátil! Narozením prostě život končí! A vůbec, život je jedno velké trápení v temnu, ve kterém se nemohu ani pořádně protáhnout!"

Tak teď už se rozkopal i Péťa: "Tak jo, opravdu přesně nevím, jak bude život po narození vypadat. Ale určitě uvidíme maminku a ona se o nás postará. S ní se nám přece nemůže nic zlého stát!" Malý Honzík se snaží otočit k Pavlíkovi: "Máma?!? On věří na mámu! A kde má jako být?" Péťa se nedá: "Vždyť je tu všude kolem nás. Jsme a žijeme v ní. Bez ní vůbec nemůžeme existovat."
"Pavlíku, co myslíš? To je pěkná hloupost!" říká Honzík. " Z nějaké mámy jsem neviděl ještě ani kousíček, takže je jasné, že nemůže existovat."
Péťa se stulí do klubíčka: "Ba ne, bráškové. Někdy, když jsme úplně zticha, můžeme zaslechnout, jak zpívá. Nebo cítit, jak hladí náš svět. Jak nás má ráda. Pevně věřím tomu, že náš skutečný život začne až potom!"

Co myslíte, které miminko mělo pravdu? Které se nemuselo ničeho bát a mělo se proto nejlíp?
My všichni jsme vlastně taky taková miminka. Čekáme, až se narodíme pro věčný život. I mezi námi se má nejlíp ten, kdo důvěřuje našemu nebeskému tatínkovi Bohu stejně jako Péťa v pohádce důvěřoval své mamince. I když stejně jako on svou maminku, ani my Boha nevidíme.