Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus C)
4. neděle velikonoční

1. čtení Sk 13,44-52
Úspěch kázání před Židy a "bohabojnými" pohany (srov. Sk 13,16.26) v Pisidské Antiochii byl nezvykle velký (Sk 13,42-44). Lk zde líčí ideální typickou scénu zvěstování obracejícího se od Židů k pohanům (a to nejen na základě jejich odmítnutí - srov. Sk 18,6 - ale především na základě Božího plánu, srov. Sk 1,8; 10n; 28,28; dnešní v. 47). Pavel si je však neustále vědom "přednostního" práva Židů na Boží slovo (v. 46) a i později se snaží nejprve zvěstovat v synagógách (viz dále vynechané Sk 14,1nn).


2. čtení Zj 7,9.14b-17
Náš úryvek odpovídá na otázku, kdo obstojí během událostí “tříbení a zkoušky”, které mají následovat po zlomení šesté pečeti (Zj 6,12-17). Jakousi anticipací z pohledu “věčnosti” ukazuje sedmá kapitola nebeskou liturgii zachráněných, kteří obstojí ve zkouškách. Mohou nosit bílý šat, zaslíbený těm, kdo zachovali Boží slovo (Zj 3,3.4; 6,9). Palmy v jejich rukou jsou znamením dosaženého vítězství. Po předchozích bolestech a utrpení mohou nyní zakusit životodárnou a osvěžující Boží blízkost. Přestože oslavený Beránek přebývá v Božím majestátu (v. 17), “sníží se” na úroveň člověka a dovede ho k živým vodám (srv. Jan 4,10.14; 7,37). Tímto činem Beránek dovrší své “snížení” k člověku, jež se projevilo už ukřižováním. Toto “snížení” je důsledkem hluboké ná-klonnosti neboli blaho-sklonnosti vůči člověku.


Evangelium Jan 10,27-30
Evangelista ve v. 27 - 30 zařazuje třetí část výkladu "pastýřské obrazné řeči", tentokrát soustředěného na "ovce": ty jsou charakterizovány stále se prohlubujícím vzájemným bytostným vztahem s Ježíšem - Pastýřem (ony "slyší" Ježíšův hlas - on je "zná"; ony "jdou" za ním - on jim dává "věčný život"). Ti, kdo takto "naslouchají" a "následují", tvoří společenství nacházející v Ježíšových (a tím i v Otcových!) rukou absolutní jistotu a bezpečí, které lze ztratit jen vlastním rozhodnutím. Otec skrze Ježíše již daroval vše.




Detailnější poznámky k evangeliu

Starozákonní pozadí

Už ve SZ Bůh předával pastýřům svůj lid: Mojžíšovi, Jozuovi, soudcům. Pozdější prorocké texty mluví proti nevěrným pastýřům (Jer 23,1-4"Běda pastýřům, kteří hubí a rozptylují ovce mé pastvy," je výrok Hospodinův. Proto Hospodin, Bůh Izraele, praví proti těm pastýřům, pastýřům svého lidu, toto: "Mé ovce rozptylujete, rozháníte je a nedohlížíte na ně. Hle, já vás za vaše zlé skutky ztrestám, je výrok Hospodinův. Sám shromáždím pozůstatek svých ovcí ze všech zemí, kam jsem je rozehnal, a přivedu je zpět na jejich nivy a budou plodné a rozmnoží se. Ustanovím nad nimi pastýře a ti je budou pást, nebudou se již bát ani děsit a žádná nebude pohřešována, je výrok Hospodinův."). Různé texty o pastýřích pak splynuly v Ez 34. Je jasné, že evangelista čerpá i ze starozákonní tradice, avšak jeho poselství je velmi originální: máme tu jen jednoho jediného pastýře (nemluví se o žádných dalších) a tento pastýř daruje život za své ovce.

- .28-29: ruka je v Bibli metaforou pro označení ochranné Boží moci (Dt 33,3; Iz 43,13; Iz 49,2). Tato ruka bude chránit učedníky při pronásledování podobně jako samotného Ježíše, který je nyní obklopen od nepřátel. Jinými slovy: tou pevnou skálou, na které stojí církev, není v první řadě Petr ani samotný Kristus, ale Otec zároveň se Synem.

- verše .28 a .29 tvrdí totéž o Otci a o Synu: nikdo nemůže vyrvat ovci z rukou Otce ani Syna. Toto tvrzení nám pomáhá pochopit verš .30 (Já a Otec jsme jedno): mezi Otcem a Synem je jednota v činnosti a moci. A právě tento verš přivedl církev (ve IV. století) k vyjádření nauky o jediné Boží přirozenosti Otce i Syna (tato přirozenost je vlastně principem činnosti).

- ”Ovci nemůže nikdo vyrvat z Otcových ani Synových rukou”: v tom se odráží i jistota a sebepochopení janovské obce, která je si vědoma, že je tak úzce spojena s Ježíšem, že nikdo z nepřátelského okolí (během pronásledování za Diokleciána, rok 95) nemůže vzít její ”spásu”, její dědictví. Apoštol Pavel vyjadřuje stejnou myšlenku básničtějším způsobem: ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu (Řím 8,38-39)

- Větou ”Otec je větší nade všecky” (verš .29) se dodává ještě větší autorita Ježíšovým slovům. I na jiných místech se vyjádřuje, že Otec má prvenství (ne ve smyslu, že je ”větším Bohem” než Syn, ale ve smyslu, že od něj pochází iniciativa, poslání Syna). Ježíš se víckrát odvolal na Otce, aby ujistil ”Židy”, že jedná podle vůle Otce, tj. v jeho autoritě (Jan 6,37-40; 5,19-30).

- Po zdůrazněném ujištění své vlastní starostlivosti o ovce (verše .27 a .28, v řečtině opakování zájmena ”já”, které je jinak nadbytečné: právě tím se však vyzdvihuje, že právě Syn má tuto péči o ovce) Ježíš vyjadřuje svoji jednotu s Otcem, jakoby řekl: nejen já sám a sám ze sebe mám tuto starost o ovce, ale spolu s Otcem. O ovce se starám právě já, ale zároveň nejen já, ale spolu s Otcem.

- Jako Otec a Syn jsou jedno, tak i věřící jsou uváděni v jednotu: nechť jsou jedno jako my (Jan 17,11). Jednota Otce a Syna je ”vzorem a modelem” té jednoty, ke které mají dospět i věřící.