Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus B)
5. neděle postní / Stůl slova - Aleš Opatrný

5. neděle postní

Rozbor textu

1. čtení
Jer 31,31-34
Smlouva - základní starozákonní termín. Uzavřena s Noem, s Abrahámem a konečně s Mojžíšem. Starý zákon vždy představuje Hospodina jako věrného partnera smlouvy, ale věrnost Izraele je vrtkavá, lid je smlouvě často nevěrný.

V 31-32 - nová smlouva nahradí smlouvu ze Sinaje. Té ovšem byl Hospodin doposledka věrný.

V 33 - smlouva, vepsaná do nitra, bude zřejmě nepoškoditelná. A bude zcela osobní.

V 34 - přes všechnu závaznost každé Hospodinovy smlouvy a přes váhu jejího porušení je tu odpuštění jako konečný Boží čin.

Tato smlouva byla, jak známo, naplněna v Ježíši a je stvrzována kalichem smlouvy při každém slavení eucharistie - srov. Lk 22,20.


2. čtení
Žid 5,7-9
Zde je Ježíšovo pozemské žití líčeno v těch "nejlidštějších" barvách, jakoby ani nešlo o Božího syna, ač je vyjádřeno, že to Syn je (V8).

V 7 - Ježíš se ke svému Otci obrací, věci neběží jen automaticky, jde zde o skutečný vztah dvou osob. Záchranou před smrtí, vyslyšením prosby, ovšem nebylo uchránění od faktu úmrtí, záchranou je vzkříšení.

V 8 - překvapivá slova. Ale Ježíšovo lidství je tu bráno zcela vážně. Proto se mohl něco naučit, proto má smysl mluvit o poslušnosti.

V 9 - celá Ježíšova cesta není obrácena k němu samotnému, ale ve prospěch lidí. Jejím výsledkem je spása těch, kteří mu uvěřili.


Evangelium
Jan 12,20-33
Jádrem perikopy je základní charakteristika "ježíšovského" způsobu existence: ztráta jako cesta k zisku (V 24).

V 20-22 - lidé chtějí něco vidět. Od Ježíše je ale možné a potřebné především něco slyšet. Kromě toho nejde v prvé řadě o "vidění se" s Ježíšem, ale o následování (V 26).

V 24 - obraz je velmi srozumitelný. Nejde o umírání jako takové, nejde o to, něco zmařit. Jde o hojný užitek. A k tomu se jde - paradoxně - cestou zmaru.

V 25 - zde se ovšem nenabádá k aktivní nenávisti vůči vlastnímu životu. Potřeba odpoutání se od zájmu jen o sebe sama je zde vyjádřena semitským umocněným kontrastem mezi opozičními pojmy "láska" a "nenávist": pro spásu je třeba pravý opak toho, co představuje lpění na sobě samém.


K úvaze
Ztotožnění se s Ježíšem je úkolem i šancí. Bůh nežádá od člověka nějaké vyjímečné kousky. Ztotožnit se mohu s Ježíšem na cestě svého života, v okolnostech, které žiji. Jakmile člověk říká: "ano, ale mně to nejde, v mých okolnostech to není možné", je velmi pravděpodobné, že něco nechce ztratit.


Myšlenky k promluvě
Jan 12,20-33
Dnes není nijak populární mluvit o umírání, o ztrácení nebo dokonce o tom, že se nemá život milovat. Hned se může křesťan setkat s námitkou, že to je středověké tmářství, nepřátelství vůči životu, něco, od čeho jsme se my lidé v Evropě pokrokem osvobodili. Mluví se o radosti ze života, o lásce k životu, o radostném přitakání životu, o překonání náboženských temnot atd. Jenže dnes, jako kdykoliv jindy, se umírá, ztrácí, člověk se setkává s neúspěchy, pohromami, nemocí atd. A nejen to. Dnes jako kdykoliv jindy je člověk stavěn do situací, ve kterých musí ztratit, chce-li získat. Už vstupem do školy ztrácí človíček svobodu a volnost, chce-li se naučit číst a psát. A potom ztratí ještě víc sil, let, volnosti, chce-li se něco pořádného naučit. Každý pak, kdo si chce někoho vzít za muže či za ženu, ztrácí všechny ostatní možné nápadníky a někdy i přátele, má-li být jeho svazek pevný. A kolik musí ze sebe, ze svého pohodlí, sil, ale i zdraví dát matky pro své děti, to je taky známo. Chce-li někdo pro své blížní něco udělat, vidí, že bez ztrácení to nejde. Podíváme- li se kolem sebe, vidíme, že lidé mají k tomuto ztrácení dost málo chuti a odvahy a že tam, kde člověk nechce zásadně nic ztratit, tam je manželství k neudržení nebo děti jsou výslovně poškozeny atd. Lidé mají strach, aby nepřišli v životě zkrátka, a tento strach zle deformuje jejich život a ochuzuje ho.

Do této situace pak zazní dnešní slova evangelia jako skutečná radostná zvěst. Říkají, že není třeba se bát ztrácení, že ztrácení, umírání je něco, co se vejde do Božího plánu. A že dokonce "ztrácení pro Boha" je tím nejjistějším prostředkem, jak už tady začít žít život naplněný, život, který nese ovoce. A Ježíš nezůstává u toho, že by to jen říkal. On to sám udělal. Nemiloval svůj život tak, že by pro jeho zachování všechno obětoval, že by zachování svého vlastního života všechno podřídil. I když náplní jeho života bylo svrchované dobro, i když přece přišel, aby učil, kázal, uzdravoval, ukazoval lidem, kdo je Otec, "neschoval" se za svatost náplně svého života, ale tento život "nenáviděl" - totiž miloval víc Otce a jeho vůli než svůj život. Lásce k Bohu a k bližnímu dal jednoznačně přednost před láskou ke svému životu. Tak nám ukázal cestu, a nejen to. Tím, že on, Syn Boží, ale také plně člověk, prošel smrtí ke vzkříšení, otevřel tuto cestu i nám. Dal smysl lidské bolesti i smrti - udělal z ní výsostnou cestu k Bohu. Ne tak, že by člověka nutil trpět. Trpí a umírá přece každý, věřící i nevěřící, a to ne proto, že by Bůh toto utrpení člověku "naordinoval". Ale utrpení - následek hříšnosti lidstva - které je ve světě, udělal utrpením spásonosným, vzal mu jeho osten nesmyslnosti. Z bezcestí lidského ztrácení (a velká část života je ztrácením sil, zdraví, možností a nakonec života samého) udělal výsostnou cestu, která vede k naplnění, totiž k Bohu. Člověk, který slova o pšeničném zrnu a o "nenávidění" života na tomto světě přijme skutečně celým srdcem, se stává člověkem osvobozeným od strachu, že přijde zkrátka, a navíc člověkem, jehož život nese ovoce, ať už je člověku dána v tomto životě jakkoliv malá nebo velká výkonnost.

Chceme-li mít pádný důkaz o tom, že tato slova evangelia jsou pravdivá i dnes, podívejme se na lidi, kteří dovedli opravdu svobodně, s vírou, rádi a z přesvědčení v životě něco odevzdat. Něco svého, sebe. Zcela jasně vidíme, že to jsou lidé z nejšťastnějších a že toto jejich odevzdání už teď na světě nese (třeba po letech) ovoce. A naopak, chce-li člověk vidět neplodnost a nešťastnost života, který se staral jen o sebe a dělal vše pro to, aby nepřišel zkrátka, pak ať se podívá na stáří sobeckých lidí, třeba na stáří žen či manželů, kteří nechtěli mít děti a chtěli zůstat stále volní a svěží. Sotva kde najdete větší prázdnotu života, větší bezútěšnost stavu, ve kterém hodnoty mládí, svěžesti, společenského úspěchu jsou už k ničemu a jiné tu nejsou. Nechat se osvobodit Bohem, jeho slovem, od strachu, že přijdeme zkrátka, to je velká možnost pro ty, kdo uvěřili.