Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
Slavnost Ježíše Krista Krále / Stůl slova - Aleš Opatrný

Jakou vládu je vlastně dnes člověk schopen přijmout? Po jakém "králi", po jakém kralování nad sebou vlastně touží? Touží vůbec po nějakém? Nejsou spíš lidé skeptičtí a nemají dojem, že každý vládce a král nadržuje jednomu na úkor druhých? Že je spravedlivý, ale jen pro některé? Tyto otázky jistě nejsou zbytečné.

34. neděle během roku - Krista krále

Rozbor textu

1. čtení
Ez 34,11-12.15-17
Prorok kárá v předchozí části knihy izraelské pastýře, tedy krále a náboženské vůdce. Po jejich selhání, které mělo za následek pád Jeruzaléma (587 př. Kr.) a rozptýlení národa, slibuje Hospodin sám nápravu: stane se pastýřem, který shromáždí rozptýlené ovce (vyvolený národ) a přivede je zpět na dobrou a bezpečnou pastvu (do zaslíbené země).


2. čtení
1 Kor 15,20-26a.28
V této části listu Korintským je nejrozsáhlejší novozákonní pojednání o vzkříšení vykoupených. Pavel ovšem nezůstává jen u otázek osudu jednotlivců, ale mluví o osudu celého stvoření. Jeho historie bude dovršena dokonaným Kristovým vítězstvím, které zruší působení hříchu a tedy i moc smrti a vše podřídí Otci. Pavel tak zde pozemským způsobem vyjadřuje věci přesahující naši pozemskou historii a tedy nevyjádřitelné.


Evangelium
Mt 25,31-46
Jak budou souzeni pohané, kteří Ježíše nikdy "nepotkali"? Zde je odpověď, která vlastně dovádí fakt vtělení do nejzazších mezí.

Scéna "posledního soudu" není vlastně popisem soudu, je to spíš "vyhlášení výsledků závodu, který proběhl už dříve". Protože o všem se vlastně rozhodlo za života člověka.

V 31 - všechny národy (nejen křesťané) jsou definitivně děleny.

V 32 - Syn člověka je v popředí, ale nefiguruje tu přes to jen sám (viz další slova o Otci).

V 34 - království je "připraveno od počátku", tedy od vždy existuje, je tedy něčím jistým, ne něčím, co možná bude. A jsou do něj uvedeni "požehnaní Otce" - ten totiž je dárcem království (království je darem, není to nijak zákonná odměna pro spravedlivé!).

V 40 - jde tu o kteréhokoliv z bratří, ne jen o jednoho jediného.


K úvaze
Nesmíme přehlédnout, že soud je situován vlastně do denního života člověka (srov. Jan 3,19), a to každého člověka, ať už žije nábožensky, nebo ne. Na "konci světa" je jen zveřejnění výsledku, které má ovšem platnost univerzální a konečnou. Buď tedy člověk přijímá Krista ve svých bližních kladně, nebo záporně, ale v každém případě v nich - ať už to ví, nebo ne. A Ježíš právě zde dovádí své vtělení do nejzazšího důsledku, když se ztotožňuje s každým, i nejmenším (nebo taky nejhorším, nejprotivnějším...) člověkem.

Pro "bezbožné" jsou tato slova nadějí i výstrahou (protože mezi nimi jsou sobci, necitové atd.) A pro "zbožné" jsou především výstrahou (aby pro svou zbožnost si "neušetřili" nepříjemnou a neatraktivní cestu k bližnímu) a také nadějí, když si oni sami uvědomují svou hříšnost a zde slyší jinými slovy pravdu Písma, že "láska přikrývá všechny možné hříchy".

Není moc těžké pro charakterního člověka rozpoznat, že konat dobro je správné a zlo špatné. To pozná třeba i bez evangelia. Ale jen evangelium ho ujistí, že i dobra neuznaného, pošpiněného, neveřejného se někdo ujme a že ono bude nakonec prohlášeno za jedině platné, a ne sobectví těch, kdo měli jen silné lokty. Tím je ovšem dána ohromná závažnost kvalitě lidského života (právě ten v křesťanském pojetí rozhoduje o celé věčnosti, ne tedy, že je podceňován, nevážen). Krátce: mravnost by se mohla zrodit a rodí se mnohdy i bez evangelia, ale naděje nikoliv! Očekávat totiž, že všichni lidé budou dobří, není naděje, ale iluze. Ale mít naději, že dobro má cenu dělat, i když je neuznáno a neznámo, i když prohrává - to je síla k životu. I když tedy šanci na spásu mají všichni, i nekřesťané, není "nadbytečným" žít víru. Přinejmenším proto, že věřící mohou být takto znamením naděje pro ostatní. Ovšem nejen proto.

Kristovo ztotožnění se s "nejmenšími" dává naléhavý podnět k promyšlení jeho titulu "král", jak jej dnešní svátek přináší. Je vidět, že jde o něco radikálně jiného, než o nadřazenost a vladaření v pozemských dimenzích. Že jde o velikost, která vyrůstá z ochoty být neuvěřitelně malým, o moc, která plyne ze služby, ne z podmanění si ovládaných. Všechen triumfalismus je na místě "až potom" - až Ježíš i jeho věrní projdou cestou služby, sebedání, ba i smrti. On tuto cestu prošel, ale my ne, a na to při žádném mluvení o Kristu jako králi (našem králi) nelze zapomenout.


Myšlenky k promluvě
Mt 25,31-46
Jakou vládu je vlastně dnes člověk schopen přijmout? Po jakém "králi", po jakém kralování nad sebou vlastně touží? Touží vůbec po nějakém? Nejsou spíš lidé skeptičtí a nemají dojem, že každý vládce a král nadržuje jednomu na úkor druhých? Že je spravedlivý, ale jen pro některé? Tyto otázky jistě nejsou zbytečné. A obraz převznešeného panovníka, kterému se poddaný lid rád a ochotně klaní, to je opravdu dnes už jen pohádkový obrázek. Tím spíše může zaujmout obraz, který kreslí dnešní evangelium. Kristus - Syn člověka - je tu představován na jedné straně jako suverénní král, který definitivně a s konečnou platností rozdělí dobré i zlé. A podle jakého kritéria? Podle vztahu k sobě. To nás ovšem může trochu zarazit. Zarazit ale jen na chvíli, než dohlédneme do hloubky evangelia. Než si všimneme, že náš král - soudce - se opravdu ztotožňuje s chudými, strádajícími, neúspěšnými, s těmi, kteří přišli zkrátka. Co jim někdo dobrého prokázal nebo neprokázal, to je měřítkem vztahu ke svrchovanému králi! A je to.

Ptejme se ale upřímně dál. Máme k takovému postoji chuť? Nemáme trochu obavu, že se tu chudoba a bída lidí poněkud oslavuje, místo aby byla v jádru odstraněna? Není lepší bojovat proti chudobě, než starat se o chudé? Zdá se přece zcela logické, že to lepší je a opravdu to tak je správné! Jenže! Jenže lidé bojují proti bídě a chudobě své vlastní, případně i svých bližních, už mnoho století. A v konečné době si na to dokonce vymysleli několik systémů, které měly vést k blahobytu a odstranění nutných zel jakéhokoliv druhu. Fašismus, komunismus, ale také sociálně tržní hospodářství... Některé systémy přinesly mnoho dobrého, jiné pravý opak. Nouze člověka, nejen materiální, ale i osobní, nebyla však odstraněna nikdy. Charakteristický je jeden příběh: Když byla za komunistů na návštěvě v Brně matka Tereza, zahrnuli ji na radnici informacemi o tom, jak je o všechny potřebné ve státních zařízeních postaráno, a jak tedy vlastně není třeba práce jejich sester. A matka Tereza na to prý lakonicky řekla: "Lásky není nikdy dost". A to je zřejmě jádrem poselství dnešního evangelia. Ježíš je skutečně tím, kdo miluje všechny lidi - a proto chce pro ně lásku i od druhých lidí. Ti, kdo jakkoliv trpí, o kterých píše evangelium, jí zakoušejí velmi málo. A proto je třeba prvně něco udělat: lásku jim prokázat. Být tím s Ježíšem zajedno. Našimi pozemskými činy se připojit k jeho absolutní lásce k člověku, zejména k člověku trpícímu. A tak vlastně umožnit Ježíši, aby byl králem našeho smýšlení, naší lásky, našeho srdce. Nic víc a také nic méně.