Šabaka Petr | Sekce: Kázání

Vánoce (cyklus B)
Svátek Svaté rodiny / Petr Šabaka

Všichni zemřeme. A stejně jako jsme se nazí narodili, nazí zemřeme (srov. Job 1, 21). Do hrobu si s sebou nic nevezmeme. Celý život však shromažďujeme, a jak se praví v knize Kazatel, nastane den, ve kterém všeho pozbydeme: „Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat. Je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat“ (Kaz 3,2.6). Je čas dědictví přijímat a čas dědictví předávat. Neshromažďujeme jen majetek, věci, ale i vztahy, myšlenkové bohatství (řekněme moudrost) a duchovní bohatství. To vše je předmětem dědictví.

JOSEF HLAVA RODINY

Promluva na Svátek Svaté Rodiny B

Svátek Svaté Rodiny Ježíše, Marie a Josefa - tak zní oficiální název tohoto svátku. Dovolí nám uvažovat nad vnitřním uspořádáním Ježíšovy rodiny. Na některých obrazech nebo ikonách je výjev Betléma. Ježíšek spinká na jeslích, Marie ho kolíbá nebo se na něho zbožně usmívá a Josef? Josef někde na okraji obrazu podřimuje, jako by se ho to vůbec netýkalo. Nebo jako kdyby byl poslán pryč, protože věci, které se kolem něj dějí, jsou příliš Božské.

A přitom Josef je hlavou Svaté rodiny. Když bychom si prolistovali začátek Matoušova evangelia, mohli bychom nabýt dojmu, že je to Marie, která stojí mimo centrum pozornosti. Vše se točí kolem Josefa.

Jemu se ve snu zjevuje anděl, který ho ubezpečí, že dítě, které Marie čeká, je boží. Když tři mudrci z východu zavřou za sebou dveře betlémské stáje, osloví Bůh prostřednictvím svého anděla ne Marii ale Josefa, aby uprchl před úklady krále Heroda. Je to Josef, který řekne: „Tak, Marie, sbal věci, jdeme!“ Nakonec zase Josef rozhodne, že se všichni vrátí, aby mohl živit rodinu ve své vlasti. Zaměstnání nalézá s nejvyšší pravděpodobností na stavbě města Sepfóris v blízkosti Nazareta.

V liturgii hodin je vybráno čtení z listu Efezským: „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval. (…) A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu. Děti, poslouchejte své rodiče , protože to je spravedlivé před Bohem. (…) Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána“ (Ef 5,21-6, 4).

Nemám proč se nedomnívat, že citovaný úryvek platí i pro Nazaretskou rodinu. Jestliže je Josef nazýván „spravedlivým“ (Mt 1,19), pak je to výborná charakteristika pro muže – hlavu rodiny. Jak praví kniha žalmů: „Hospodin je spravedlivý, miluje vše, co je spravedlivé; jeho tvář pohlíží na přímého“ (Žl 11,7). Josef jistě miloval svou ženu Marii, vždyť před tím, než se od anděla dozvěděl, o co jde, „nechtěl ji vystavit hanbě“ (Mt 1,19). Kdo miluje, neponižuje.

A jaký je jeho vztah k Ježíši? Můžeme si připomenout, že i Josef Ježíše „s úzkostí“ (Lk 2,48) hledal, když se jim jako dvanáctiletý ztratil na pouti do Jeruzaléma. Kdo hledá, miluje. Pro Josefa by nakonec mohla platit i slova svatého Pavla: „Víte přece, že jsme každého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha“ (1 Sol 2,11-12).

Chtěl bych proto povzbudit všechny muže - otce, aby se staly pro své rodiny tím, čím byl Josef v té své: hlavou rodiny, mužem spravedlivým, který miluje svou manželku, nezříká se ani neutíká od výchovy svých dětí, starostlivě vydělává na živobytí a nadto počítá s Bohem, který mu vnukne ve správný okamžik správné rozhodnutí.

Vždyť „Hospodinovo prokletí spočívá na domě svévolníka, jeho požehnání na obydlí spravedlivých“ (Př 3,33).



KAŽDÝ MÁ SVOU RODINU

Promluva na Svátek Svaté Rodiny B

Liturgické texty Svátku Svaté Rodiny nám nabízejí hned několik zajímavých pohledů na manželství. Na prvním místě je to temná noc starých manželů Abrama a Sáry: „Nemáme potomka.“ Že by jejich život skončil v propadlišti dějin a zapomnění? Ne, Bůh je Bohem života. Bůh zjevuje svou věrnost a lásku v podobě syna Izáka. Rodina Abrama a Sáry se stává znamením víry člověka a lásky Boží.

Tak opěvuje Boha žalmista: „Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní? Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi. Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu. Neplodnou usazuje v domě jako šťastnou matku synů“ (Žl 113,5-9).

Každý muž se musí stát otcem a každá žena matkou. I když nemohou mít někteří lidé děti, i když se například zasvětí Bohu, stále zůstává základní povolání k mateřství a otcovství hluboce vepsáno do jejich podstaty. Nedávno se mne dotkly verše Jana Skácela. Přijměte je zvláště vy, kterých se to týká, jako malé pohlazení:

A teplá ramena stromečků
vtlačí se do oken až bezdětní
půjdou po večeři na procházku
a budou se držet za ruce
a budou si dětmi
a každý z těch dvou
se bude snažit být ten dospělejší
a pečovat o druhého
protože venku je kluzko
a uvnitř vánoce
(Vánoce dospělých)

Bůh je věrný v přislíbeních, ba co víc on své přísliby velkoryse nadívá. A tak se Izák stává předobrazem narození jiného slavného syna a to Ježíše Krista. On je potomkem Abrahámovým, v němž na naplní příslib hvězdného nebe a písčité pláže. A tak se objevuje před našima očima další rodina Josef, Marie a Ježíš. Je to rodina, která je plně zasazená do doby i kultury, rituálů i obyčejnosti. Avšak své prostředí přesahuje svou citlivostí na Boha. Vždyť v jejím lůně je Bůh sám. Díky přítomnosti Krista zůstává Nazaretská rodina nedosažitelným ideálem, ale pro svou lidskost zůstává také blízká a napodobitelná.

Třetí pohled je na setkání se starcem Simeonem a Annou, dcerou Fanuelovou v Jeruzalémském chrámě. Toto setkání se může na první pohled náležet k obvyklým rodinným zvykům. Vždyť onen stařec mohl podobně žehnat všechny děti, které byly přiváděny do chrámu. Ale toto setkání přerůstá v prorocké gesto. Starý Simeon i Anna jsou citliví na šepot Ducha Božího, Bůh jim dává nahlédnout do budoucnosti dítěte.

V pohádkách se objevují často sudičky, v naší kultuře byly různí kmotříčkové. Mnoho starých lidí by mohlo konfrontovat svůj život se životem Simona nebo Anny. Nebudou sice ze svých vnoučat dělat mesiáše, ale mohou se alespoň modlit, když drží malé nemluvně: „Bože, co tento tvoreček má před sebou? Žehnej mu. Učiň ho velikým…“

Rodina je zakořeněna do rodu. Rodina jsou i ti, kteří děti z různých důvodů nemají. rodina vyrůstá ze společnosti. Rodina je jako instituce často nemocná nebo umírající, jak zpívá Jan Nedvěd: „Nějak umírá nám láska, my jako hejna divejch včel jdeme dál…“ Do komplikovanosti života nejen promlouvá, ale dokonce i vstupuje Bůh. Jaká radost vědět, že Bůh je Otec, že je Syn, že Syn nám na kříži dal matku Marii. Díky tomu každý z nás může slavit dnešní svátek. Bohu díky.



DĚDICTVÍ

Promluva na Svátek svaté rodiny B

Většinou v souvislosti se svátkem Svaté rodiny mluví kazatelé o vztahu Marie a Josefa jako o modelu vztahu mezi manželi anebo o vztahu rodičů k dětem. Když jsem se připravoval na dnešní setkání kolem stolu Páně, všimnul jsem si jednoho verše z prvního čtení: „Abram dále řekl: ‚Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?‘“ (Gn 15,3)

Abramovi jde o dědice. Téma dědictví je jedním z důležitých témat v našich rodinách. Pojďme se tedy zajímat o toto téma.

Všichni zemřeme. A stejně jako jsme se nazí narodili, nazí zemřeme (srov. Job 1, 21). Do hrobu si s sebou nic nevezmeme. Celý život však shromažďujeme, a jak se praví v knize Kazatel, nastane den, ve kterém všeho pozbydeme: „Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat. Je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat“ (Kaz 3,2.6). Je čas dědictví přijímat a čas dědictví předávat. Neshromažďujeme jen majetek, věci, ale i vztahy, myšlenkové bohatství (řekněme moudrost) a duchovní bohatství. To vše je předmětem dědictví.

Čím víc dozráváme, tím jsme bohatší na životní zkušenosti, které toužíme sdělit, předat. Poznáváme důsledky svého jednání i jednání lidí žijících okolo nás. Už víme, kam vede spoutanost závislostmi, podlehnutí pokušením, nestřídmost a hazardování. Sbíráme plody každodenního úsilí, hodnotíme vytrvalost v dobrém díle.

Také se můžeme radovat z Božího požehnání, které nás po léta doprovází a toužíme ho předat, toužíme rovněž žehnat. Chápeme tedy praotce Abrama v jeho přání: mít dědice.

Tím vším zrcadlíme Boží jednání. Už například život sám je nám dán do dědictví: máme ho předávat dál tak, jak jsme ho přijali, ba co víc stejně jako svůj život očišťujeme a činíme ryzejším, tak ho také chceme předat v té nejlepší formě a podobě. Katechismus katolické církve o tom píše: „Duch svatý nám dává tedy ‚závdavek‘ nebo ,prvotiny‘ našeho dědictví: sám život Nejsvětější Trojice, který spočívá v tom, že milujeme, jako nás miloval on“ (KKC 735).

Ten, kdo usiluje o spořádaný rodinný život, připravuje se na okamžik, kdy bude chtít vše, co nabyl, předat, odevzdat, postoupit, dát k dispozici, nabídnout k další investici, dalšímu rozvíjení. Zanedbat přípravu na svou smrt znamená riskovat nejistotu a zmatek v kruhu těch, kteří mi jsou nejbližší: v rodině.

Postupem času bychom měli mít jasno v tom, co vlastně chceme a na čem se náš život zakládá. Ti, kdo po nás jednou budou dědit, by to měli vědět. Vždyť ani my nechceme, aby se vše dobré a opravdu hodnotné, pro co jsme se tolik namáhali, lopotili, zápasili a napracovali, úplně ztratilo.

Podle platných zákonů naší vlasti, může dědic svůj podíl nepřijmout. Prosme Pána, aby připravil srdce našich dědiců, aby přijali vše, co pokládáme za hodnotné, nejen majetek. Vychovávejme si své dědice. Začněme dnes, protože času není nazbyt. Vyrovnejme svůj život, který je tak křehký. Prosme nakonec o mír, vstřícnost a spravedlnost v rodinách, které jsou rozděleny kvůli dědictví.

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Sk 14,21b-27; Žalm 145; Zj 21,1-5a
Jan 13,31-33a.34-35

Kolik lidí, které běžně potkáváme, je nám trnem v oku! Rozčilují nás svými názory, postoji, lhostejností či velkou pečlivostí… Církev si brzy po vzkříšení uvědomila, že je Kristem povolána svědčit o událostech Velikonoc, o naději, kterou Kristova krev získala každému člověku. A začínají hledat způsoby, jak evangelium hlásat a jak udržet živé komunity nových křesťanů. U každého člověka, který nás rozzlobí, je dobré postřehnout, že také tento člověk je Bohem povolaný ke spáse. I on by mohl zaslechnout nebo nově objevit zvěst evangelia. Mohu tomu nějak pomoci?

Zdroj: Nedělní liturgie

Život plný překážek, protivenství a hledání: Klement Maria Hofbauer Dvořák (svátek 20.5.)

(19. 5. 2019) * 1751, Tasovice u Znojma + 1820, Vídeň, Rakousko

Mezinárodní festival Slezská lilie v půlce června

Mezinárodní festival Slezská lilie v půlce června
(17. 5. 2019) Devátý ročník mezinárodního křesťanského festivalu Slezská lilie proběhne v Ostravě od 14. do 16. června 2019. Koncerty,...

Kdo popírá existenci ďábla, nechápe transcendenci Boha

(15. 5. 2019) V listě Židům i prvním Janově listě jasně stojí, že Boží Syn přišel proto, aby udělal konec ďáblově činnosti. A...

Svatý Jan Nepomucký (16. 5.)

(14. 5. 2019) Jan Nepomucký - v černých vodách času naše hvězda...

´Pobožný lenoch´sv. Izidor (svátek 15.května)

(14. 5. 2019) Svatý Izidor rolník (1080-1130)

15. květen - Mezinárodní den rodiny

(13. 5. 2019) Ježíš, Boží Syn, se stal člověkem v rodině. Základem dobré rodiny je dobré manželství.

Den matek

(11. 5. 2019) Svátek matek (den matek) se slaví druhou květnovou neděli.

Svatý Pankrác (svátek 12.5.)

(11. 5. 2019) Svatý Pankrác zemřel mučednickou smrtí pro Krista, když mu bylo pouhých čtrnáct let. Stalo se tak 12. května roku 304

Týden modliteb za duchovní povolání

(10. 5. 2019) Týden modliteb za duchovní povolání každoročně vrcholí o 4. neděli velikonoční, která se nazývá nedělí Dobrého pastýře...