Prohlubování duchovního života - příprava na biřmování

z knihy Příprava na biřmování , vydal(o): PaSTORAČNÍ STŘEDISKO Praha

1. Přijmout sebe a být přijat Bohem

Mladému člověku je třeba pomoci, aby přijal sebe samého, jaký je. Dále se mu má pomoci, aby prožil, že je přijat Bohem, že mu Bůh vždy znovu odpouští, a že toto dvojí přijetí není kapitulací nad vlastními neschopnostmi, ale vždy východiskem k životnímu růstu.

2. Osobní přijetí ospravedlnění

Bůh člověka přijímá, odpouští mu, naplňuje ho radostí a čili ospravedlňuje. Tento hluboký prožitek ospravedlnění je pro každého věřícího bytostně nutný a má být znovu prožíván.

3. Objevit Boží slovo

Adept biřmování potřebuje získat osobní přístup k Písmu, přesvědčení, že Písmo je pro jeho život užitečné, motivaci k tomu, aby se jím zabýval. Kromě toho také ovšem základní klíče k porozumění Písmu. Toto vše ovšem ne jen teoreticky, do práce a života s Písmem musí být prakticky uveden.

4. Duchovní vzestup

Mladý člověk potřebuje pochopit, že cesta duchovního života není ani setrvávání na dosaženém stupni, ani jen nepřerušený povlovný nebo strmý vzestup. Má být tedy doprovázen v pochybnostech, krizích i v dobách nadšení má se neučit s těmito fázemi života zacházet.

5. Zorný úhel oslavení

Mladý člověk stále více přijímá a bere za své to, co je důležité a hodnotné z hlediska života s Bohem, z hlediska věčnosti. Nesmí v tom vidět útek z reality, ale naopak, má se naučit vidět realitu života prostoupenou Boží přítomností.

Z výše naznačených stádií duchovního vedení vyplývá, že si mladý člověk v pokoře a v pravdivosti uvědomuje stále více svou důstojnost i vznešenost. „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím“ (Gen 1,26). Člověk smí mít o sobě vysoké mínění, má-li ho i o jiných, a je-li pravdivý. Mladý člověk mnohdy velmi silně prožívá, že je volán a nesen Bohem. Uvědomuje si, že je od základu „vztahem“ a to mu pomáhá v okamžicích smutku, kdy se chce stáhnout do ulity a vyhýbat se setkávání. Dále si uvědomuje, že mládí je čas přípravy na život, a tedy postupně přebírá odpovědnost za sebe i za ty, které k sobě připoutal.[4]

6. Spojení náročnosti s trpělivostí

Jeden z velmi důležitých úkolů duchovního rádce je pomoci mladému člověku překonávat jeho slabosti a stinné stránky. Není dobrý jakýsi černobílý perfekcionismu, kladoucí nemilosrdné požadavky. Tím se mnohdy dosáhne jen toho, že se mladý člověk začne odsuzovat a svůj upřímný boj s vlastní slabostí vzdá, nebo že začne praktikovat dvojí styl jednání, jeden při kostele a jiný na internátě. Dobrá ale není ani všechápající nenáročnost, která nijak nestimuluje k růstu. Právě odhalení možnosti vlastního růstu - byť třeba velmi pomalého, je jednou z důležitých zkušeností, ke kterým má být mladý člověk ve víře, lásce, ale také v náročnosti a trpělivosti doveden.

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 22,19-23; Žalm Žl 138,1-2a.2bc+3.6+8bc; Řím 11,33-36
Mt 16,13-20

Můžeme si představit jak lidé, kteří se pohybovali okolo Ježíše, přetřásali jeho slova i jeho skutky. Jak si vyprávěli, jak tomu nebo onomu pomohl. Jak usadil farizeje, když ho chtěli otázkami nachytat. Možná se i divili, jaké chlapíky si vybral jako své nejbližší učedníky. Ale jednoho dne se to muselo stát: každý, kdo ho bral vážně, se musel vyrovnat s otázkou: Za koho mne pokládáš ty? Kým pro tebe jsem? Před takovou otázkou nelze dost dobře uhnout ani dnes. Takže: Kdo je pro mne Ježíš? Je opravdu Mesiášem, tedy totálním přemožitelem zla? Čím pevněji toto věřím, tím pevnější mohu být v zápase se zlem. Životní zápasy prověřily nebo prověří, zda jen mluvím o víře, o Ježíšovi, o církvi, nebo zda skutečně věřím, že je zachráncem.