Cíl přípravy na biřmování; Výchozí podmínky; Metoda

z knihy Příprava na biřmování , vydal(o): PaSTORAČNÍ STŘEDISKO Praha

Globální cíl přípravy na svátost biřmování bychom mohli definovat jako snahu připravujících osob uschopnit biřmovance k odpovědnému životu v Duchu Ježíše Krista, který je hlavou Božího lidu, a osvětlit biřmovancům, že toto uschopnění a obdarování jednotlivého křesťana se realizuje právě ve svátosti biřmování. K této přípravě dále patří bližší včlenění a případně i aktivní zapojení biřmovance do odpovídajícího společenství mladých křesťanů v jeho farnosti popřípadě děkanátě. Bez podpůrného společenství se víra i prvotní nadšení mladých lidí doslova vytrácí.

Výchozí podmínky

Je naprosto nutné, aby připravující si ujasnil stav víry, rozsah znalostí a základní otázky, adeptů biřmování. Po stránce formální vycházíme z toho, že svátost biřmování patří do trojice iniciačních svátostí. Na biřmování se tedy buď připravuje člověk, který je pokřtěn, v zásadě zná svou víru, byl uveden do modlitby i do svátostné praxe (eucharistie a pokání) nebo se připravuje člověk, který byl sice pokřtěn, ale dál se mu nedostalo ani vzdělání ve víře, ani uvedení do modlitebního a svátostného života. Každý z těchto dvou základních případů vyžaduje jiný způsob přípravy. Druhý případ totiž vyžaduje co do obsahu téměř totéž, co katechumenát u přípravy dospělého na křest.

Zásadní podmínkou pro efektivní práci s adepty biřmování je, že se pro přijetí této svátosti rozhodli dobrovolně a z motivů víry, byť třeba zdaleka ne ujasněných. Čili že víru mají, že jen neabsolvují nějakou věc, do které je rodiče či prarodiče donutili. Paradoxně se tato podmínka zpravidla snáze plní v sekularizovaných oblastech, kde „není zvykem“ chodit k biřmování, než v oblastech s tradiční religiozitou, kde je větší nebezpečí, že budou biřmováni lidí nemotivovaní, s velmi mělkou vírou, kteří prostě udělají to, co se v jejich věku a v jejich rodinném nebo společenském prostředí prostě dělá.

Metoda

Chce-li připravující uvažovat o metodě, udělá většinou dobře, když si dá do závorky jak vzpomínky na svou vlastní přípravu, tak zkušenosti z minulých let. Musí totiž uznat, že dnešní mladí lidé žijí v jiných podmínkách, připravují se do jiného světa a mají v mnohém zažité jiné prostředí, než tomu bylo před deseti a více léty.

Není samozřejmě možné doporučit jednu jedinou metodu přípravy. Ale na základě zkušeností s prací s mladými lidmi jak při přípravě na křest tak při jiných pastoračních aktivitách, lze formulovat několik zásadních bodů:
- příprava nesmí mít jen monologický charakter (přednáška, kázání), skutečný dialog je nutný a to v takové atmosféře, aby mladí lidé nebyli nuceni předem cenzurovat své otázky

- velmi málo vhodná je příprava ve dvojici (připravující a adept) a právě tak není vhodná příprava jen v anonymním větším shluku lidí. Je nutná buď skupina, nebo je-li větší počet, potom kombinace celku a malých skupin

- délka přípravy se počítá zpravidla na měsíce, nikdy ne pouze na týdny

- adept by se neměl setkat jen s jedním připravujícím, byť jeden člověk musí mít přípravu v zásadě na starosti, a ne jen s kněžími a řeholnicemi, ale i s jinými lidmi, laiky, kteří žijí v různých životních okolnostech

- příprava se má dít jak při společných setkáních, tak ve dnech, které jsou mezi setkáními. K této „domácí práci“ mají být adepti dost konkrétním způsobem vedeni

- v celé přípravě nemají, kromě jiného, chybět tyto prvky: jasně podaná nauka, konkrétní uvádění do modlitební praxe (individuální i společné) a průkazná svědectví druhých lidí.

- přípravu nelze uskutečnit tím, že se adeptovi dá do ruky vhodná příručka, kterou se „naučí“ a připravující ho potom „vyzkouší“

Cíl přípravy

Cílem nemůže být biřmování samo, ač by se to mohlo zdát samozřejmé. Cílem je uschopnění k životu z víry, k životu na úrovní realizované křesťanské iniciace. To také předpokládá uvedení do života v církvi a uvedení do víry a zodpovědnosti dospělého člověka - křesťana.

Kvalita a účinnost přípravy se nepozná ani tak v den biřmování, jako v měsících a létech, která následují. Nějakým „přezkoušením“ před biřmováním si sice lze získat představu o stavu vědomostí, ne však o kvalitě přípravy.

Je proto nutné pomoci mladému člověku prohloubit jeho osobní vztah ke Kristu a pomoci mu přetvořit a upevnit správné postoje a styly jednání. Cílem nemůže být vytvoření kopie duchovního rádce nebo rodiče, ale jak už bylo výše řečeno, je to zralá osobnost, která je schopná dospěle utvářet vlastní život. Taková zralá osobnost se snaží poznávat stále hlouběji nauku církve i Písmo svaté především na základě důvěrného vztahu k Ježíši Kristu a přijímá větší a větší díl odpovědnosti za svůj život.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Biřmování Pastorace, pastorační péče

Související texty k tématu:

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

25. 10. 2026, 18. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 45,1.4-6; Žalm Žl 96,1+3.4-5.7-8.9-10a+c; 1 Sol 1,1-5b
Mt 22,15-21

Může křesťan dělit svou věrnost mezi císaře a Boha, mezi pozemskou a Boží autoritu? Tak postavili otázku Ježíšovi protivníci a čekali, že Ježíše nachytají buď jako nevěrného věřícího, který není zcela věrný Bohu, nebo jako nevěrného občana, který není věrný císaři. Odpověď ale žádné dělení nezdůvodňuje, i když by to tak mohlo na první pohled vypadat. Každý věřící Izraelita (a právě takoví se Ježíše ptali) věděl, že Bohu náleží všechno: svět, císař, denár – ale hlavně člověk sám. Člověk, který v sobě nese obraz Boží, má Bohu patřit cele. Potom si může dovolit respektovat císaře, platit peníz daně, žít v tomto světě bez obav, že všechno pokazí. Ale patřit plně a cele z hloubi svého nitra Bohu, není nic snadného. Bůh nás v tom však nenechává samotné, když vkládá do našeho nitra Ducha, který sám volá: „Abba, Otče“!