Sekce: Knihovna

2. Část: pravidla rozlišování II

z knihy Rozlišuj duchy

328 Pravidla pro přesnější rozlišování duchů. Hodí se spíše pro druhý týden (tj. druhý týden exercicií; tato skupina pravidel získává svůj plný význam po delším růstu).

Každý, kdo tato pravidla čte, musí sám vycítit, co mu momentálně pomáhá, a měl by si ve vší svobodě vybírat jen to. Jestliže ve mně věci při čtení nevzbuzují žádnou odezvu, měl bych je klidně nechat ležet a nepokoušet se je snad vyvolávat násilím. Protože zde jde o "pokyny k použití", budou smysluplné jen pro toho, kdo má odpovídající prožitek. Nejsou ani návodem, jak k takovým zkušenostem přijít, ani měřítkem hodnoty křesťanského života. Jestliže vidím, že jsem Pána věrně následoval, jakmile jsem zaslechl jeho volání, smím všechno ostatní přenechat jemu a neměl bych být smutný z toho, že ty druhé vedle mě snad vede jinak. Naše nejvyšší společné štěstí spočívá v tom, že ho všichni chválíme a uctíváme.





Pravá a falešná útěcha

Zatímco dosud byl "útěchou" označován prostor, ve kterém je "víc" činný dobrý duch, a "neútěchou" prostor nepřítele, poukážeme nyní na jemnější rozdíl. Nemůže-li nás nepřítel získat přímým odporem (zmatek, temnota, smutek), pokouší se napodobit Boží působení nějakým "zdánlivým" leskem. V praxi se oba způsoby samozřejmě i navzájem střídají.


329 První. Je to vlastní Bohu a jeho andělům dávat v jejich hnutích pravé potěšení a duchovní radost a odstraňovat veškerý smutek, který zapříčiňuje nepřítel. A jemu je vlastní bojovat proti tomuto potěšení a duchovní útěše tím, že používá zdánlivých důvodů, zchytralostí a stálých klamných závěrů.

"Pravé" potěšení a "duchovní" radost poznáme podle jejich jasnosti a uctivé lásky. Vím, že jsem na Boží cestě a cítím vnitřní jednotu a klid. V této skutečnosti, že Bůh daruje čistotu a pokoj, spočívá vposledku veškeré rozlišování duchů. Vždyť pravda přesvědčuje sama sebou. Je třeba bdělosti srdce, abychom zjistili zkalení duchovní radosti, ať už proto, že je v ní přimíšeno příliš mnoho nespaseného lidského, nebo proto, že je otrávená dokonce ve svém jádru. Potíž spočívá v tom, že veškeré naše jednání a cítění je ještě nedokonalé. Bude tedy vždy do určité míry "smíšené". Následující pravidla chtějí pomoci rozeznávat základní formy: božský pokoj, čistě lidské = nespasené uspokojení a neduchovní zdánlivý mír.

Zde znovu platí totéž, co u první skupiny pravidel: rozhodující je, který z těchto prvků tvoří základní tón. Neboť právě u tohoto prověřování bychom se měli chránit před falešným perfekcionalismem, jinak by se z rozlišování duchů stala složitá tajná věda. Pokud po určité přiměřené době modlitby a prověřování nezískáme jasno, neměli bychom dál vrtat, nýbrž přenechat celkovou situaci rozhodování Jemu. Bůh nám bude dávat další poznání, budeme-li jen znovu a znovu k němu vzhlížet. Dar přijímáme pohledem na dárce a s otevřenými, prázdnými dlaněmi.

Typický příklad "zdánlivých důvodů" jsme právě četli na konci 1. části tohoto sešitu ve "Zprávě poutníka" (č. 20). Představa přísného života s sebou přinášela neklid a Ignác by pocítil úlevu, kdyby zas obrátil. Poté co pokušení odmítl, dostavilo se jasné znamení, že toto rozhodnutí bylo správné: znovu se pak "uklidnil" pocítil "velkou útěchu" a "jeho vyrovnanost trvala". Přesto ho Bůh později vedl, co se postu týkalo, mírnější cestou. V žádném případě to tedy není tak, že by přísnější směr byl vždycky ten lepší (srov.. níže komentář k DC 333-335).





Jak vzniká (pravá nebo falešná) útěcha

Aby odlišil pravdu od zdání, obrací nyní Ignác náš pohled na "příčinu" útěchy. Mohli bychom také říci: máme přihlížet k tomu, z čeho vzniká a jaká pozorování při jejím trvání v nás učiníme.


330 Druhé. Jedině Bůh, náš Pán, může dát duši útěchu bez předcházející příčiny. Neboť je vlastní Stvořiteli vcházet do ní, vycházet z ní a působit v ní hnutí tak, že ji zcela přitahuje k lásce své božské velebnosti. Říkám "bez příčiny": bez jakéhokoliv předcházejícího smyslového nebo rozumového poznání nějakého předmětu, skrze který by tato útěcha přišla prostřednictvím vlastních úkonů rozumu a vůle.

Zde nejde o nějaké filozofické vysvětlení, nýbrž o (fenomenologický) popis. Projede-li mnou náhle "hnutí" k Bohu, tak říkajíc z čistého nebe, uprostřed práce, v rozhovoru, při modlitbě, aniž by to byl nějaký logický nebo psychologický důsledek toho, čím jsem se právě zabýval, poukazuje to na působení Boha, který ve svém domě vchází a vychází, jak se mu to líbí (srov.. J 14,23 a níže komentář k DC 335). K doplnění je třeba povšimnout si toho, že taková útěcha má vždycky klíčový obsah: úctu, chválu, klanění, dík, odevzdanost, prosbu motivovanou Boží láskou, pokorné rozdávání jeho darů, naprosté opuštění sebe samého, zkrátka člověk je "zcela vtažen do lásky k jeho božskému majestátu". Protože Bůh přichází bezprostředně, "bez příčiny", musí být středem takového hnutí i v mém vědomí vždycky on sám, a to úplně spontánně, bez jakékoliv námahy z mé strany.

Tato zkušenost není tak řídká, jak se dlouhou dobu myslelo. Dnes stojí někdy na začátku takzvané charismatické obnovy člověka: když člověk sám sebe i svůj život nově zakusí jako Boží dar a smí v sobě vnímat novou sílu Ducha svatého. Znovu a znovu se objevují zprávy o osobních povoláních nebo o "letničních" zkušenostech, které mají ráz útěchy, již zde Ignác popsal. V zásadě "každý nárůst víry, naděje a lásky" může být tohoto druhu. Pak mluvíme o "nevysvětlitelné" radosti a nové lásce, která je prožívaná doslova jako "nové stvoření" a "znovuzrození". Rozhodujícím přitom není emocionální síla tohoto hnutí, nýbrž skutečnost, že si je nemůžeme způsobit sami, ať už je zkušenost sama jakkoli jemná a tichá. Jsou okamžiky, ve kterých nemůžeme pochybovat (i když pochybnosti mohou přijít potom, srov.. níže DC 336 a komentář). Přepadnou-li mne pochybnosti během samotného dění, nejedná se o tento druh Božího sdělení.

K tomu opět "Zpráva poutníka" (č. 27): "V té době s ním Bůh jednal stejným způsobem, jako jedná učitel ve škole s dítětem při vyučování. Ať už důvodem pro to byla jeho nezkušenost a neškolené chápání nebo skutečnost, že neměl žádného jiného mistra, nebo pevné rozhodnutí vůle zcela sloužit Bohu, které mu vnukl On sám: v každém případě považoval za jasně dokázané (a to zůstalo od té doby vždycky jeho míněním), že s ním tímto způsobem jednal Bůh. A pokud by o tom měl pochybnosti, spíše by se domníval, že uráží Boží majestát. Něco z toho lze vidět na následujících pěti příkladech."

Pak následuje pět zážitků z tohoto prvního roku v Manrese, u kterých si Ignác pamatuje na místo i čas (č. 28 - 30):
- Jednou byl "jeho rozum náhle pozdvižen nad sebe sama, jako by směl patřit na Nejsvětější Trojici v podobě tří klapek u varhan, a to bylo doprovázeno tolika slzami a vzdechy, že už se nemohl stát jejich pánem."

- "Jindy se jeho rozumu promítlo - doprovázeno velikou duchovní radostí - jak Bůh stvořil svět. Zdálo se mu, jako by viděl něco jasně zářícího, z čeho vycházelo několik paprsků a z čeho Bůh stvořil světlo." (K tomu srovnej "Nazírání k nabytí lásky", DC 230-237.)

- Jindy "jasným pohledem rozumu viděl, jak je Ježíš Kristus, náš Pán, přítomný v nejsvětější svátosti."

- "Za čtvrté se často a dlouho během modlitby očima své duše díval na Kristovo lidství... To, co tehdy ve zjeveních viděl, ho velmi posilovalo a dalo mu provždy takovou jistotu ve víře, že si u sebe často myslil: i kdyby nebylo Písma svatého, které nás učí pravdám víry, byl by rozhodnut pro ně zemřít, jedině na základě té skutečnosti, že toto viděl." - Jestliže tedy s Bohem prožíváme zvláštní a nápadné zkušenosti, pak tyto zkušenosti také musí vyzařovat zvláštní a trvalou sílu, jinak jsou podezřelé.

Vrchol tvoří známá zkušenost u Cardoneru, nad řekou: "Ne jako by byl viděl nějaké zjevení, nýbrž bylo mu darováno pochopení a poznání mnohých věcí o duchovním životě, jakož i o pravdách víry a lidském bytí. A to s tak mocným osvícením, že s mu vše jevilo v novém světle. A to, co tehdy poznal, se nedá vylíčit v jednotlivostech, ačkoliv jich bylo velmi mnoho. Dá se říci jen to, že ve svém rozumu pociťoval veliké jasno. Vezme-li po více než dvaašedesáti letech svého života všechno dohromady, kolik pomoci od Boha dostal a co kdy viděl, a shrne-li to všechno do jednoho, přesto to všechno ještě nepovažuje za tolik, co obdržel při onom jedinečném zážitku. Tato událost byla tak výrazná, že jeho duch zůstal jakoby ozářen. A bylo mu, jako by se stal jiným člověkem a jako by dostal jiný rozum, než měl dříve." - Boží sdělení náš život formují trvale.

Takovéto bezprostřední útěchy však pro nás nejsou každodenní. Dokonce i v době velmi důvěrného styku s Pánem je častější útěchou ta, která se děje "prostřednictvím nějaké příčiny", to znamená, která se váže na nějaký obsah našeho vlastního poznávání, chtění nebo cítění. Ani tato útěcha není ničím, co by si člověk přivodil sám, ale psychologicky pozorováno do určité míry vychází plynule z toho, co jsme prožili dříve.


331 Třetí. S příčinou může duši utěšit jak dobrý, tak zlý anděl, avšak k opačným cílům:

- dobrý anděl k prospěchu duše, aby rostla a postupovala od dobrého k lepšímu,

- a zlý anděl k opaku, a dále, aby ji svedl k svému podlému úmyslu a zlobě.

Cítíme, že Ignác zde popisuje jen typické postřehy, aniž by tím chtěl zdůraznit nějaký podstatný teologický rozdíl mezi prvním a druhým způsobem nebo přesně stanovit hranici. Čím víc vlastní činnosti předcházelo v oné linii, ve které pak následuje hnutí spontánně vytrysklé z nitra, tím budeme v posuzování útěchy opatrnější. Neboť je zde přece jen možné (v žádném případě to však není pravidlem!), že se vloudí klam. Proto: "Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil" (1 Pt 5, 8).

Při pohledu na definici útěchy (DC 316) možná leckoho udivilo, že podle pravidla 331 by "útěcha" mohla pramenit i od Zlého. Ale jak jsme již viděli (DC 329), nejedná se přitom o "pravou" útěchu, nýbrž o něco, co jako útěcha (= hnutí k Bohu) vypadá, ale při bližším pohledu jí není! Na tom vidíme, jak Ignác velmi prakticky vychází z popisu vnímání. K pochopení těchto pravidel není ani tak třeba filozofického, teologického nebo psychologického vzdělání - ačkoliv je prospěšné - zato však upřímného pozorování a vnitřní bdělosti. Je to pomoc, jak vedení Ducha svatého vnímat (J 14,26; 16,13).


332 Čtvrté. Je vlastní zlému andělovi, který se proměňuje v anděla světla, začít u zbožné duše po jejím a skončit po svém, přinášet totiž dobré a svaté myšlenky, jak to odpovídá této spravedlivé duši, a potom se ponenáhlu snaží o to, aby skončil u sebe tak, že zatáhne duši do svých skrytých klamů zpustlých záměrů.

Pravidla 332 nemůže být dbáno nikdy dost! Jak často jsou právě lidé, kteří to myslí vážně, v jednotlivých krocích nebo i větších akcích uváděni v omyl! Je známkou duchovní zralosti, když s touto možností stále počítáme, zatímco nerozumné a tvrdohlavé prosazování vlastního mínění (což je něco jiného než pevnost) je povážlivým znamením. Prakticky se ten Zlý může schovávat za všemi "dobrými a svatými myšlenkami zbožné duše"; za přemírou náboženských cvičení, právě tak jako za spořádanou umírněností, za liturgickou objektivitou, právě tak jako za spontánní subjektivitou, za "alelujovou" náladou, právě tak jako za (ponurou) mystiku utrpení, za privatizující zbožností, právě tak jako za sociální a společenskou angažovaností, za teologickým rozumářstvím oněch lidí, kteří odmítají zvláštní dary Ducha (srov.. 1 K 12,21; 14,1; Mt 7,22), právě tak jako za dychtivostí, se kterou se mnozí po darech Ducha natahují.

Skutečnost, že se nějaká věc zdá sama o sobě dobrá, tedy ještě není posledním kritériem (viz k tomu níže, 3. část, komentář k DC 170). Dar rozlišování spočívá mnohem víc především v tom, že rozeznám, zda to, co je samo o sobě dobré, je také nyní vhodné pro mě; a k tomu velmi potřebujeme oporu Ducha svatého. To, že je nějaké hnutí zaměřeno na něco dobrého a že je to doprovázeno určitou radostí, jako kritérium pro jeho pravost nestačí.4





Některé pomůcky, abychom rychleji poznali falešnou útěchu

Ignác mluví ze zkušenosti pro zkušenost. Právě v těchto pravidlech nasbíral několik pozorování, "která učinil ve svém nitru a shledal užitečnými. Věřil, že mohou být užitečná i pro jiné lidi, a proto je zanesl na papír" ("Zpráva poutníka" č. 99.).


333 Páté. Musíme velmi dávat pozor na průběh myšlenek. A je-li začátek, prostředek a konec zcela dobrý, klonící se ke všemu dobrému, pak je to znamením dobrého anděla. Když však někdo v průběhu svých myšlenek skončí u nějaké špatné nebo rozptylující věci nebo u něčeho méně dobrého, než co si duše předtím předsevzala vykonat, nebo když to duši oslabuje a znepokojuje tím, že jí to odnímá mír, klid a pokoj, který předtím měla, tak je to zřejmým znamením, že to pochází od zlého ducha, nepřítele našeho prospěchu a věčné spásy.


334 Šesté. Když člověk zpozoroval a poznal nepřítele lidské přirozenosti podle jeho hadího ocasu a špatného konce, ke kterému přivádí, je pro toho, kdo byl od něho pokoušen, prospěšné, hned se podívat na průběh dobrých myšlenek, které mu vnukl, a na jejich začátek a jak se ponenáhlu snažil připravit ho o dobromyslnost a duchovní radost, v které se nacházel, aby ho konečně strhl k svému bezbožnému záměru. Takto se má na základě této poznané a uznané zkušenosti v budoucnosti vyvarovat jeho obvyklých klamů.

Onen "hadí ocas" je už jasně patrný ke konci pravidla 333. Tedy: Jakmile chaos a nechuť narušují pokoj, je jasné, že to, co k tomu vedlo, nepřišlo od Boha. Toto je třeba rozlišovat od pravé, hluboké bolesti, na jejímž dně probleskuje hluboký pokoj, protože ta nás spojuje s Ježíšem, zvlášť, když jsme obtíženi až na hranici únosnosti.

Dále je důležité, že už nějaká "méně dobrá" věc je podezřelá. Naznačuje, že směr je obrácený, protože se člověk pohybuje pryč od lepšího. Příklad:
- Někdo prožil v modlitbě hluboký, živý vztah k Bohu. Náhle do této atmosféry pokoje přijde myšlenka na něco, co často dělává. Dřív byl toho mínění, že to odpovídá Boží vůli, protože je to doprovázeno "útěchou". Ale nyní zpozoruje, jak při myšlence na ono konání právě prožitá útěcha bledne. Je to, jako kdyby se přes ni položil stín. V tom vězí pokyn důkladně ono konání přezkoumat. Neboť i když ono jednání nemusí být samo o sobě ničím špatným, může být onen stín znamením toho, že pro tohoto člověka není Božím úmyslem. Ne všechno, co je samo o sobě dobré, je přece dobré také pro mne. Kdyby to bylo v Božím úmyslu, tak by se právě prožitá radost s touto myšlenkou spojila a ono konání prohloubila.

- Někdo jiný během exercicií pozná v nějakém vnitřním volání jasný zvoucí způsob Ježíšova hlasu (srov.. J 10,4n). Přitom si uvědomí, že někdy pocítil jakési vnitřní volání, které na něj působilo pochmurným vyzývavým hlasem a svými zdánlivě dobrými rozkazy ho vystavilo tlaku. Od nynějška ví, že už tento svérázný vnitřní hlas nemá následovat. Přitom prožije novou vnitřní svobodu a uvolnění.

- Takové jasné rozlišení je ovšem často plodem dlouhého hledání a boje. Neboť se tu nejedná o školní vědomosti, nýbrž o dar, který zcela jedinečně vyrůstá ze života s Bohem. Mnohé myšlenkové impulzy potřebují čas, až je na jedné straně dostatečně rozumově jasná obsahová stránka, a na druhé straně až vyjde jasně najevo motivace na afektivní rovině.

Ale poukazem na rozdíl mezi lepším a méně dobrým není snad dáno za pravdu zbožnému rigorismu, jako by delší modlitba a přísnější půst byly vždycky to lepší; je však podezřelé, radí-li později tentýž impulz, který nejprve vedl k určitému předsevzetí, sám od sebe k nedbalosti. Korektura našich předsevzetí musí totiž vycházet z nového pohledu, který zase ze své strany musí nést známku dobrého ducha.

Konečně je třeba pamatovat na to, že zkušenost, kterou jsme s Bohem udělali, bychom si měli udržet písemnými poznámkami, nebo tím, že se o ni podělíme ve svědectví. Neboť učíme se zvlášť těmi pokyny, které nám Bůh dal individuálně, a tímto způsobem je můžeme testovat a uchovávat. Tak můžeme i po delší dobu přezkoumávat nevyjasněné impulzy tím, že je srovnáváme s takovými zkušenostmi, jež byly jednoznačné.

Právě pro tato pravidla skýtá "Zpráva poutníka" dobré názorné pomůcky. Ignác vypráví, jak v Manrese brzy po začátku svého přísného života "často zažil, že za jasného dne viděl ve vzduchu blízko sebe cosi, co mu dávalo velkou útěchu, neboť to mělo podobu nějakého hada s mnoha skvrnami, které zářily jako oči, ačkoliv to vlastně žádné oči nebyly. V pohledu na tento zjev měl velké zalíbení a útěchu. A čím častěji se na to díval, tím víc se tato útěcha zvětšovala. Když však toto zjevení jeho očím zmizelo, velmi se tím trápil" (č. 19).

Zřejmě už ho pak určitou dobu neměl tak často, ale bezprostředně po výše popsaném poznání u Cardoneru (komentář k DC 330) přišlo znovu, právě když poklekl před křížem, aby Bohu za to bohaté poznání poděkoval. "Tamtéž se mu opět ukázalo vidění, které už častěji měl a které přesto nemohl správně rozeznat, to znamená ona věc, o které už dříve byla řeč a která se mu zdála velmi krásná, posetá mnoha očima. Ale teď před křížem zřetelně uviděl, že ono něco neneslo tutéž barevnou nádheru jako dříve. A nyní obdržel neobyčejně jasné poznání toho, že to byl ďábel, a to bylo doprovázeno pevným souhlasem vůle. A protože se totéž zjevení později ještě mnohokrát po dlouhou dobu opakovalo, zaháněl ho na znamení svého pohrdání holí, kterou obvykle nosíval v ruce" (č. 31).

Mezi obě tyto události spadá vrchol jeho duchovního boje, v němž se učí rozlišovat a korigovat se. V prvním období svého života v chudobě a vnějším odříkání "se nacházel vesměs ve vyrovnaném vnitřním stavu" (č. 20). Ale po tom hadím zjevení, strachu z asketického života a zkušenosti odporu k modlitbě přišla pro něj nejtvrdší zkouška (č. 22 - 25):
"Měl totiž mnoho trampot se skrupulemi. Neboť ačkoliv generální zpověď, kterou složil v Montserratu, byla vykonána se značkou pečlivostí a úplně, dokonce, jak řečeno, písemně, přesto se mu občas zdálo, že se z některých věcí nevyzpovídal. A to mu přivodilo mnoho soužení. Neboť ačkoli se ze všeho zpovídal, zůstával neuspokojen. A tak začal hledat nějaké duchovní, kteří by mu od těchto skrupulí mohli odpomoci. Ale nic mu nepomáhalo. A nakonec mu jeden doktor z katedrálního kostela, velmi duchovní muž, který tam kázal, řekl, že má všechno, nač si jen vzpomene, napsat. A tak to udělal. A když se vyzpovídal, přece jen se mu tyto skrupule znovu vrátily, přičemž se ty věci pokaždé zjemnily, takže se cítil velmi sevřený. A ačkoliv rozpoznal, že mu ony skrupule natropily mnoho škody, takže by bylo dobré se jich zbavit, přece to nedokázal. Někdy si myslel, že by mu pomohlo, kdyby mu jeho zpovědník Kristovým jménem poručil, aby se z minulých věcí v žádném případě nezpovídal. A tak toužil po tom, aby mu to zpovědník přikázal. Přesto neměl tu odvahu, aby to zpovědníkovi řekl.

A přece, aniž by mu to řekl, přikázal mu zpovědník, že se nemá zpovídat z věcí minulých, pokud by to nebyla nějaká zřetelná věc. Ale protože on považoval všechny ty věci za velmi zřetelné, nic tento příkaz nepomohl, a tak zůstával stále v tomto trápení. V této době bydlel onen jmenovaný v malé cele, kterou mu dali dominikáni ve svém klášteře. A setrvával na kolenou ve své sedmihodinové modlitbě, přičemž stále o půlnoci vstával, a při všech dalších už jmenovaných cvičeních. Ale v žádném nenacházel pomoc proti svým skrupulím, zatímco uplynulo mnoho měsíců, co ho trápily. A jednou se začal modlit, protože jimi byl velmi stísněn, a s vroucností začal k Bohu hlasitými slovy křičet a říkat: ´Přijď mi na pomoc, Pane, neboť nenacházím pomoci ani u lidí ani u žádného tvora. Neboť kdybych si myslel, že ji mohu najít, žádná námaha by mi nebyla příliš těžká. Ukaž mi, Pane, kde ji mám najít, neboť i kdybych měl běžet za štěňátkem, aby mi pomohlo, udělám to.´

Když byl u těchto myšlenek, přišla mu často s velkým náporem pokušení, aby se po hlavě vrhl do velké díry, která zela v jeho cele přímo vedle místa, kde se modlíval. Ale protože poznal, že by bylo hříchem se zabít, křičel znovu: ´Pane, neudělám nic, co tě zarmucuje!´ A tak mu přišel na mysl příběh o jednom světci, který, aby od Boha dosáhl jediné věci, již si velmi toužebně přál, zůstal bez jídla mnoho dní, dokud jí nedosáhl. A když o tom hodnou chvíli přemýšlel, rozhodl se konečně, že to udělá. Řekl si u sebe, že nebude jíst ani pít, dokud se o něj Bůh nepostará nebo dokud nebude vidět smrt docela blízko. Neboť pro případ, že by se mu mělo stát, že se uvidí v posledním tažení, takže by, kdyby nic nepojedl, musel okamžitě zemřít, rozhodl se poprosit o chléb a jíst - jako by si ho skutečně v posledním tažení mohl vyprosit nebo sníst.

Toto se stalo jednu neděli, když přijal přijímání. A celý týden vydržel, aniž by cokoliv vložil do úst. Přitom nepřestal konat obvyklá cvičení, ani chodit na bohoslužbu a vkleče se modlit, ani vstávat o půlnoci atd. Avšak když přišel další týden, kdy bylo nutné se vyzpovídat, řekl svému zpovědníku také (protože mu vždycky dopodrobna říkal, co dělá), že tento týden nic nejedl. Zpovědník mu poručil, aby tohoto postu zanechal. A přestože se cítil při síle, zpovědníka poslechl. A toho dne i příští den zůstal bez skrupulí. Ale třetího dne, kdy bylo úterý, začal myslet na jeden hřích z minulosti za druhým, a zdálo se mu, že je jeho povinností se z nich ještě jednou vyzpovídat. Ale ke konci těchto myšlenek mu přišla nechuť vůči životu, který vedl, doprovázená jakýmsi útokem i podnětem, aby toho nechal. A tím Pán chtěl, aby procitl jako z nějakého snu. A protože už měl nějakou zkušenost o rozdílnosti duchů díky lekcím, které mu Bůh dal, začal se dívat na prostředky, skrze které onen duch přicházel. A tak se s velkou jistotou rozhodl, že už se z žádné z těch minulých věcí zpovídat nebude. A tak od onoho dne zůstal od skrupulí osvobozen. Považoval za jisté, že to Bůh, náš Pán, ho pro své milosrdenství chtěl osvobodit."

Zde je jasné: Jestliže myšlenky vedou k tomu, že mám následování Krista vzdát, pak jsou odhaleny, a pak je třeba všechno, co k tomu vedlo, bez diskusí odsunout stranou. Dále má velký význam rozhovor a učenlivost. Ochota k poslušnosti, např. zanechat postu, vede Ignáce nejprve k vnitřnímu pokoji, a pak ho uschopňuje poprvé se jasně postavit čelem k pokušení skrupulí (srov.. výše DC 325), přičemž současně ví, že ho osvobodil Pán, ne on sám. Ale musel se naučit ještě víc.

"Kromě těch sedmi hodin modlitby se zabýval tím, že poskytoval pomoc v otázkách duchovního života některým duším, jež ho vyhledaly. Co mu ze dne ještě zbývalo, použil k tomu, že myslel na božské věci a na to, o čem právě ten den rozvažoval v modlitbě nebo co četl. Když se ukládal ke spánku, přicházely mu však často hluboké poznatky a veliké duchovní útěchy. Tímto způsobem ztratil notnou chvíli času, který si určil pro spánek, a to nebylo zrovna mnoho. Několikrát o tom přemýšlel a nakonec u sebe došel k výsledku, že si pro přebývání s Pánem vyhradil tolik času, a nadto ještě čas, který zbyl z jiného denního díla. Proto začal uvažovat, zda ony (večerní) poznatky a útěchy jsou vůbec od dobrého ducha, a vyvodil z toho závěr, že by bylo lépe se o ně vůbec nestarat a ve stanovenou dobu raději spát. A to také udělal" (č. 26).

Sedm hodin na modlitbu bude mít nazbyt jen velmi málo lidí, ale častěji se stává, že někdo po nějakém živé setkání s Pánem nemůže v noci spát, přes dobrou vůli k tomu. To by nás nemělo zastrašit, zase se to brzy ustálí. Když se vzchopíme a veškeré své poznání a lásku vložíme láskyplně zpět do jeho ruky, zůstaneme volní a naučíme se rozlišovat pravé od nepravého. Neboť jak zde vidíme, existuje tu určitá hranice. Proto bychom měli vždycky brát ohled na to, abychom vždy dostatečně dlouho spali. "Pán dává svým milým i ve spánku" (Ž 127,2). Tuto větu je zde třeba brát úplně doslova a je výrazem ještě větší důvěry. Nic nezmeškáme, když - pokud záleží na nás - mu stále znovu všechno přenecháváme, i svou lásku.

Nakonec nachází Ignác i v postu a vnější chudobě Bohem chtěnou míru (č. 29): "V téže Manrese, kde zůstal přibližně rok, zanechal extrémní strohosti od té doby, co začal pociťovat Boží útěchy a viděl plody, kterých Bůh dosáhl skrze jeho styk s lidmi v jejich duších." - A krátce předtím (č. 27): "Dále vedl úplné zřeknutí se masitých jídel, a byl v tom tak pevně rozhodnut, že změnu považoval za naprosto nemožnou. Tu se stalo jednoho dne ráno, právě když vstal, že se mu zjevil masitý pokrm tak zřetelně, jako by ho mohl vidět na vlastní oči, a sice aniž by se v něm předtím hnula jakákoliv touha. Zároveň s tím se přidal výrazný souhlas vůle, že od nynějška bude opět jíst maso. Sice si byl svého dřívějšího předsevzetí dobře vědom, ale nebyl s to o významu tohoto zjevení zapochybovat; mohl jen učinit rozhodnutí znovu jíst maso. Když o tom později vyprávěl svému zpovědníku, mínil tento, že by měl dobře vyzkoušet, zda to snad přece nebylo nějaké pokušení. On však při důkladném prozkoumání nemohl pocítit o svém rozhodnutí jakoukoliv pochybnost."

To je zase ono bezprostřední sdělení (viz výše DC 330 a komentář). Ignác tím neříká, že ten půst byl od začátku převrácený, nýbrž jen, že ho Bůh od nynějška chtěl vést jinak. Nezůstává tedy strnule u nějakých "principů". Ne každý dostane tak jasný vnitřní pokyn (ačkoliv se to dnes zase stává častěji), ale každý dostává vedení v rostoucím poznání, které je doprovázeno vnitřním klidem a silou k tomu, abychom po ukázané cestě také šli.





Kritérium souladu

335 Sedmé. U těch, kteří postupují od dobrého k lepšímu, dotýká se dobrý anděl duše jemně, zlehka a mírně jako kapka vody, která proniká do houby, a zlý se jí dotýká prudce, hlučně a neklidně, jako když padne kapka vody na kámen. A opačným způsobem se dotýkají výše jmenovaní duchové těch, kteří postupují od špatného k horšímu. Příčinou tohoto je, že naladění duše vůči jmenovaným andělům je buďto rozdílného, nebo stejného druhu. Neboť je-li rozdílné, tak vstupují hlučně a s vnímatelnými pocity. A když je stejného druhu, vstupují tiše, jako do vlastního domu otevřenými dveřmi.

Pravidlo 335 je zjemnělým použitím a vysvětlením pravidel 314 a 315. To nové, co zde přistupuje: hluk a neklid, mohou vycházet nejen ze smutných a tísnivých podnětů, nýbrž i radost může být nápadná. Na začátku nové cesty je takovou často, protože člověk je ještě neočištěný, ale může být i hlučná a hektická, a pak je třeba dobře ji prozkoumat. Při rostoucím zjemnění však může existovat i subtilní imitace duchovní radosti. Důležitým znamením je, že cosi z pokoje a vnitřní jednoty, která tu předtím byla, se ztrácí. Tak bude člověk stále znovu srovnávat nevyjasněné zkušenosti s takovými, které byly jednoznačné. I když útěcha není vždy téže intenzity, přece je třeba opatrnosti, mění-li se kvalita. Ignác učí podívat se znovu na základní zaměření, abychom viděli, co se k sobě hodí a co ne. Musíme přece počítat také s tím, že se někdo po delší dobu vážně snažil, ale pak postupně zvlažněl. V tomto případě je už jeho základní tendence negativní, i když ještě po nějakou dobu žije ze svého dobrého života.

V průběhu duchovního růstu se člověk víc a víc učí rozlišovat tři základní oblasti: 1) Pravou duchovní zkušenost; 2) primárně psychologické pochody, eventuálně s náboženským nátěrem; 3) duchovní klam. Samozřejmě je pravá duchovní zkušenost zabarvena i výchovou, charakterem a lidskými dispozicemi a někdy také zkreslena, ale jádrem dění je působení Ducha svatého v člověku. Při primárně psychologických pochodech leží naopak hlavní pohonné síly v jiných, lidských faktorech, které jsou ovšem lehce nábožensky přikrášleny. To nevylučuje, že působí i otázky vztahu k Bohu, jenže tyto pak nestojí v centru dění. Vedle toho ovšem existuje vlastní duchovní klam, jehož primární příčinou je pokušení Zlého, aniž by si toho člověk byl vědom. Myslí si, že slouží Bohu, a nasazuje proto mnoho duchovních sil, které od Boha dostal.

Nebezpečí spočívá v tom, že člověk ten podnět považuje za něco dobrého. Potom se tak moc nejedná o nějaký intelektuální omyl o obsahu víry, nýbrž o (ne)duchovní motivační sílu, totiž o "hnutí" v nás, jak to Ignác nazývá. I zde jsou zapojeny všechny psychické předpoklady člověka. Zvlášť u chorobných předpokladů se takový falešný duchovní impulz může ničivě rozšířit. Ale lékař a duchovní vůdce pak musí poznat, že nejde o čistě psychologicky vyřešitelný fenomén, nýbrž že kořen leží primárně v duchovní oblasti. To nelze vždycky snadno rozlišit, protože obojí v člověku tvoří jednotu. Pomoc se pak musí nasadit na obou rovinách. V duševních onemocněních často vězí nějaké duchovní jádro. Na druhé straně k duchovnímu zrání a uzdravení patří i úcta k přírodním zákonům a hranicím; hlavní je, že poradce nebo terapeut zůstává otevřený pro dimenzi milosti.

Ale i v oblasti duchovního života, třeba ve vztahu k Bohu, rozlišuje Ignác ještě jednou dvě roviny (viz rozdělení na pravidla I. a II. skupiny). V "Rozjímání o dvou praporech" (DC 140; 146) vidí taktiku zla v tom, že člověka vede nejprve k bohatství, pak k nesmírné ctižádosti a nakonec k pýše. K tomu je protipólem láska k chudobě a přijímání pohrdání, z čehož konečně následuje pokora. - Na rovině duchovního klamu, která odpovídá spíše II. skupině pravidel, se stejné struktury zla opakují v rafinovanější formě. Přes vnější chudobu v sobě člověk může mít silnou žádostivost po duchovních statcích a určitý druh náboženské touhy po požitcích, přičemž to možná zaměňuje s určitou "očekávající vírou" a duchovní útěchou. Z toho se vyvíjí určitá samolibost z "duchovní autority", kterou člověk požívá, nebo (samozřejmě skryté) koketování s vlastními ctnostmi. To vede konečně k sebepřeceňování v duchovních věcech, třeba k domněnce: "Nepotřebuji od jiných žádnou korekturu, duchovního poradce ani nějaké církevní potvrzení."

Zcela všeobecně je třeba mít na paměti, že po nějaké nové milosti musíme počítat také s nějakým novým druhem pokušení. Některá kritéria této jemné formy pokušení: V poznatcích je spíše matné světlo než klidné jasno; představy jsou mlhavé a nekonkrétní, paušální; v podnětech je "vír", někdy s tendencí k pravidelným "úletům"; do pocitů se mísí svérázně "sladká" útěcha, která je však imitací jasné Boží radosti, nebo jakási zvláštní trudnomyslnost a ochromení; delší dobu trvající útěcha nebo smutek, které potom jaksi opadnou, aniž by něco způsobily, zatímco Boží útěchy jsou spíše krátké a vedou k jasnému jednání; falešné útěchy často mají mdlou příchuť nebo po sobě zanechávají jakousi "díru", zatímco Boží útěchy jsou spíše krátké, ale dlouhé v účincích - i když je člověk nemůže "opakovat" a znovu "chytit za pačesy", přesto je možné se na ně stále vděčně rozpomínat; pravá útěcha budí v člověku prostotu a úctu, zatímco imitace vedou k nabubřelosti, vydávají důvěřivost za důvěru a ve způsobu kontaktu s Bohem mají tendenci k uspokojování vlastních přání. Ještě nespasený člověk pak s Božími dary zachází hříšným způsobem; to by tedy znamenalo "znát Krista tělesným způsobem" (srov.. 2 K 5,16). Každý se musí vlastním pozorováním a vyjasňující poradou učit poznávat zcela osobní Boží řeč ve vlastním životě.

Další pomocí je zde řeč našeho těla. Dávejme při prověřování pozor na místo, čas, okolnosti a tělesný postoj, ve kterém byla domnělá duchovní zkušenost sdělena, a zda symboly souhlasí. Nezřídka jsou imitace, které nastupují po nějaké pravé zkušenosti, zjistitelné podle rozdílných míst nebo zkreslené symboliky. To ďábelské na tom je, že jsou k zaměnění stejné a někdy se dlouho nerozeznají. Pomysleme na blýskavé obrazy, které Ignác po dlouhou dobu vídal (viz výše komentář k DC 333; 334). Přednostní a zaručené místo k vyjasnění je klanění před Pánem v eucharistii.

Poté je třeba dávat pozor na to, na jakých tělesných orgánech se vnímání v daném případě objevuje. Mniši východní církve rozlišují čtyři centra pozornosti:5 "1) Lebka a přední mozek: odpovídají čisté, abstraktní rozumové síle. 2) Ústa a hrtan: myšlenkové formy ztrácejí svou abstrakci, je to současně místo vůbec prvních stupňů modlitby, třeba střelné modlitby. 3) Centrum prsou, v horní a střední části prsou: při modlitbě pak myšlenky a pocity krouží v prsou; ale zde také začíná ´mlčení duše´. 4) Centrum srdce: pozornost se soustřeďuje v horní polovině srdce, jako na nějaké strážní věži, ze které duch obzírá myšlenky a pocity, které se snaží vplížit do srdce, stánku modlitby. Neboť ono je tělesným místem dokonalé pozornosti; sjednocuje v sobě jak intelektuální, tak citový prvek." Klasickou formou modlitby srdce je "Ježíšova modlitba".

Mniši poukazují na to, že při modlitbě je každá "pozornost pod oblastí srdce", třeba "v ledvinách nebo ve vnitřnostech" nebezpečná a může vést ke klamu. Ne že by tyto oblasti byly méněcenné nebo hříšné, ale mají v organismu zdravého života modlitby služebnou, nosnou a spolupůsobící funkci a nikdy nesmějí vytvořit centrum pozornosti. Proto se přikazuje opatrnost, jsou-li neprozřetelně přebírány východní metody meditace, především jsou-li vyhledávány jako formy modlitby nebo cesta spásy. Musíme tedy dobře rozlišovat, zda je příležitostně nějakou silnou duchovní zkušeností uchvácen celý člověk, nebo zda domněle duchovní vnímání "nasazuje" pod oblastí srdce. Co "nastupuje" tam, je podezřelé. Samozřejmě může pokušitel nastupovat i v myšlenkách. Nejdůležitějším vodítkem je stále znovu se obracet "celým srdcem" k Bohu (Dt 6,5) a v případě pochybností o tom promluvit s nějakým moudrým a duchovně zkušeným člověkem.

V Duchovních cvičeních připojuje Ignác ještě několik poznámek, které "pomáhají postřehnout a poznat skrupule a svádějí našeho nepřítele" (DC 345 - 351). Tyto poznámky jsou obzvlášť vhodné pro vysvětlení pravidel 314, 315, 325, 332 a 335.

349 Čtvrtá. Nepřítel hledí velmi na to, je-li duše hrubá nebo jemná. A je-li jemná, tak se snaží o to, aby ji ještě více zjemnil až do krajnosti, aby ji více zneklidnil a popletl. Příklad: Nepřítel vidí, že duše nesouhlasí ani se smrtelným hříchem, ani s lehkým ani s jakýmkoliv náznakem vědomého hříchu. Když potom nemůže dosáhnout, aby upadla do něčeho, co se hříchem zdá, snaží se o to, aby si hřích namluvila tam, kde žádný není, jako např. při nepatrném slově nebo myšlence.

Je-li duše hrubá, snaží se nepřítel o to, aby ještě více zhrubla. Příklad: Když si dříve nic nedělala z lehkých hříchů, bude se snažit o to, aby jí nezáleželo ani na smrtelných hříších, a když jí předtím na tom trochu záleželo, aby si z nich teď dělala méně nebo vůbec nic.

350 Pátá. Duše, která chce v duchovním životě prospívat, musí vždycky postupovat opačným způsobem než nepřítel. Chce-li totiž nepřítel, aby duše zhrubla, ať se duše snaží o to, aby se stala jemnější. A stejně tak, když ji chce nepřítel zjemnit až do krajnosti, ať se duše snaží upevnit na střední cestě, aby se stala klidnou ve všem.

351 Šestá. Když má tato dobrá duše v souhlasu s církví a s názorem představených něco říci nebo udělat ke slávě Boha, našeho Pána, a napadne ji zvenčí myšlenka nebo pokušení, aby onu věc neřekla nebo neudělala ze zdánlivých důvodů marnivé ješitnosti nebo něčeho jiného, má pozvednout svou mysl ke svému Stvořiteli a Pánu, a když vidí, že je to službou, která mu náleží, nebo aspoň nic proti ní, má jednat přímo proti tomuto pokušení a odpovědět mu stejnými slovy jako sv. Bernard: "Kvůli tobě jsem nezačal, kvůli tobě také nepřestanu."

Je třeba si dobře povšimnout, jak Ignác při zmatení a nejistotě přiznává rozumu používanému před Bohem jeho Bohem mu danou vedoucí úlohu.





Různé stupně božské útěchy

Poslední pravidlo je velmi důležité všude tam, kde je výrazně prožíváno Boží působení, v charismatické "zkušenosti s Duchem", ve zjevení nebo slovním a obrazovém proroctví a podobných bezprostředních impulzech.


336 Osmé. Je-li útěcha bez příčiny, není v ní sice žádného klamu, neboť, jak bylo řečeno, pochází od samého Boha, našeho Pána. Přesto si však musí duchovní osoba, které Bůh tuto útěchu dává, povšimnout s velkou bdělostí a pozorností a rozlišit vlastní dobu této skutečné útěchy od následující doby, v níž je ještě duše planoucí a oblažená přízní a pozůstatky minulé útěchy. Neboť duše si často vytváří v této druhé době svým vlastním přemítáním o vztazích a důsledcích z pojmů a úsudků nebo pod vlivem dobrého nebo zlého ducha různá předsevzetí a názory, které nejsou bezprostředně dány Bohem, naším Pánem. A proto je nutné je velmi dobře prozkoumat, dříve než se jim věnuje plná důvěra nebo než se začnou uskutečňovat.

Může tedy docela dobře být, že nejvnitřnějším jádrem nějaké zkušenosti, kterou mohu přesně datovat, je pravé Boží sdělení, a přesto se v dalších důsledcích najdou četné chyby. Protože podobně jako ne všechny výpovědi naší víry smíme opatřit toutéž neomylností jako definovaná dogmata, tak musíme rozlišovat první impulz od účinků. Podnět je zabarvený mým chápáním už tím, jak se odráží v mých citech; tím spíše, pokouším-li se vyjádřit jej slovy a vyvodit z něj činy. Vnitřní bdělost a pružnost, kterou proto musíme vyžadovat, nemá "první lásku" v žádném případě brzdit nebo ji usměrňovat, nýbrž pomáhat jí, aby zůstala tím, čím je: darem Páně a ne něčím, co jsme si sami vyrobili. Proto potřebuje dokonce i proroctví člověka, který za dlouhou dobu prokázal, že tento dar má, v každém jednotlivém případě nové přezkoumání. Neboť může být, že dostal v jádru pravý Boží podnět, ale v jeho vyjádření přestřelí cíl. Toto je nutné zvlášť tehdy, přijde-li proroctví velmi silně a naléhavě. Už neklid by mohl znamenat, že proroctví ještě není vyjasněno. Něco podobného platí o mnohých impulzech, jež dostáváme v modlitbě.

Na poznatcích a závěrech, které přicházejí od Pána, lpí pevnost sama od sebe. Jeho podněty můžeme bez jakéhokoliv rigorismu nebo hektiky s velkou pružností přeměnit v činy, protože při této realizaci dostává naše svoboda větší prostor; a právě při realizaci budeme pamatovat na to, abychom byli korigováni a nově potvrzeni od Pána. Bůh svoje dílo, které v nás jednou začal, nenechá na holičkách!6

Ignác ve svém životě zakusil, jak ho tato cesta vedla stále hlouběji k Bohu, takže ke konci svého života v závěru "Zprávy poutníka" může říci, že se "vůči Pánu, poté, co mu začal sloužit, sice dopustil mnohých urážek, avšak nikdy nedal svolení k těžkému hříchu. Jeho zbožnost spíše stále vzrůstala, to znamená lehkost vstoupit s Bohem do styku; a ta je nyní větší než kdy předtím v celém jeho životě. Vždycky a v každou hodinu, kdy chce Boha najít, ho najít může."


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Pátek 1.7.

1. čtení - Am 8,4-6.9-12; Evangelium – Mt 9,9-13

Komentář k Mt 9,9-13: Ježíš dokázal objevit člověka v celníkovi, který měl nevalnou pověst. Chci se to také naučit a tak zlidšťovat církev, instituce a společnost, ve které žiji.

Zdroj: Nedělní liturgie

Petr a Pavel (svátek 29.6.)

(27. 6. 2022) Petr a Pavel / dva sloupy církve / rybář a učenec / skála a učitel pohanů / oba ukazují svou lásku ke Kristu svým…

27. června 1950 byla komunisty popravena Milada Horáková

27. června 1950 byla komunisty popravena Milada Horáková
(25. 6. 2022) 27. 6. se proto připomíná Den památky obětí komunistického režimu. / "Jsem odevzdaná do vůle Boží - chci splnit…

Kardinál Beran - pořad k poslechu

Kardinál Beran - pořad k poslechu
(24. 6. 2022) Kardinála Berana hlídala StB celých 14 let. Podcast z řady Hrdinové.

Jan Křtitel (svátek 24. 6.)

Jan Křtitel (svátek 24. 6.)
(23. 6. 2022) Početím Jana Křtitele se odstartovaly události přímo vedoucí k našemu vykoupení. Proto církev věnuje pozornost nejen…

Sv. Jan Fisher (svátek 22.6.)

Sv. Jan Fisher (svátek 22.6.)
(21. 6. 2022) Horlivý a zbožný biskup, který žil v chudobě. Reformátor kléru. Popraven králem Jindřichem VII. 22. 6. 1535

sv. Tomáš More (22.6.)

(20. 6. 2022) Filozof, politik, humorista, mučedník... Popraven (1535) králem Jindřichem VII. 

Nejsvětější srdce Ježíšovo - slavnost

Nejsvětější srdce Ježíšovo - slavnost
(19. 6. 2022) Svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ustanovil r. 1856 Pius IX. na třetí pátek po letnicích. Co je obsahem tohoto…