Sekce: Knihovna
2. Studium náboženství
z knihy Po stopách neznámého Boha
Vědecké studium náboženství prodělalo ještě jeden zvrat dalekosáhlých důsledků. Předchozí metodologické přístupy se nezřídka zrodily z neskrývaného, ba často i veřejně vyhlašovaného úmyslu dokázat, že náboženství není nic jiného než jakýsi druh iluze. Krátce, všechny předchozí přístupy chtěly zpočátku náboženskou skutečnost vysvětlit jako něco, co je vlastně nenáboženské. Jinými slovy, chtěly náboženskou skutečnost převést na skutečnost buď psychologickou, nebo sociologickou či jinou. A i když vědci s postupujícím bádáním opustili výchozí úmysl redukovat náboženství na něco nenáboženského, přesto sama metoda výzkumu, zcela nezávisle na subjektivních postojích badatele, je tak říkajíc strukturálně ne-náboženská; nikoliv v tom smyslu, že by chtěla náboženství „zničit“ (v tom případě by byla spíše protináboženská), ale spíš proto, že chce náboženskou skutečnost vysvětlit prostřednictvím nenáboženských infrastruktur buď lingvistických, nebo psychologických, společenských, nebo kulturních. Všechny přístupy sledují více či méně ujasněně tento postup, jenž se tak stává jakýmsi principem: vysvětlit náboženskou skutečnost prostřednictvím skutečnosti nenáboženské. Tento princip bychom mohli nazvat principem vysvětlení. V tom smyslu tudíž lze říci, že takové přístupy jsou „metodologicky ateistické“, abychom použili výstižného výrazu P. L. Bergera.
Nelze se proto divit, že proti metodologii vysvětlení povstala nová metodologie, která převrací princip vysvětlení a požaduje, aby náboženská skutečnost byla studována nábožensky. Tento nový postulát nežádá na badateli, aby zaujal vůči náboženské zkušenosti postoj „vnějšího’, „nezúčastněného“, „neutrálního“, „objektivního’ pozorovatele. Naopak od něj požaduje, aby byl „uvnitř“, „zúčastněný“, „podílející se“ na náboženské zkušenosti. Nikoliv chladná objektivita nestranného pozorovatele zaujímajícího patřičný odstup od předmětu zkoumání, nýbrž živý, ba vášnivý subjektivní zájem (interes se odvozuje od interese), je nyní považován za základní předpoklad hlubšího poznání. Vždyť’ pozorovatel, který hledí na dům zvnějšku, poznává ho jen podle jeho vnější tvářnosti, kterou ukazuje navenek. Kdo však chce poznat vnitřní strukturu budovy, musí do ní vstoupit. A tak je tomu i s náboženskou skutečností. Kdo k ní přistupuje metodou vysvětlení, která požaduje na badateli nezaujatý odstup, může postihnout její vnější aspekty, ale nic víc. Jen ten, kdo se dokáže přenést dovnitř a subjektivně se s ní ztotožnit, je s to ji pochopit zevnitř v její vnitřní stavebnosti.
Jak je vidět, obě metodologie sledují dva různé modely poznání. První model, jenž se odvozuje převážně z přírodních věd, sleduje princip objektivity, podle něhož naše poznání je tím opravdovější a pravdivější, čím méně je objekt „ovlivněn“ či „znečištěn“ subjektem. Poznávací proces proto usiluje o čistou objektivitu a potlačuje pokud možno všechny subjektivní „příměšky“. Druhý model se odvozuje z takzvaných duchovních věd (sr. Diltheovy Geisteswissenschaften) a sleduje princip subjektivity. Podle tohoto principu je naše poznání tím opravdovější a pravdivější, čím více subjekt „vstupuje“ do objektu a ztotožňuje se s ním. Poznávací proces proto musí objektivitu „strávit“, což znamená co nejdokonaleji přetvořit v subjektivitu. První model je přesvědčen, že to nedůležitější pro úplné poznání je odstup subjektu od pozorovaného objektu. Vždyť’ kulatost zeměkoule je tím zřejmější, čím se pozorovatel od ní víc vzdálí. Druhý model je přesvědčen, že to nejdůležitější pro úplné poznání je vniknuti subjektu do milovaného objektu. Vždyť milující se chce spojit s milovanou i tělesně. Poznání mezi mužem a ženou se dokonává v jejich tělesném spojení, kdy dva se stávají jedno, jak o tom ostatně svědčí samo biblické používání slova „poznání“ pro pohlavní spojení. Tato dvě rozdílná pojetí poznání tudíž stojí u kořene těchto dvou metodologií, které se dnes často kladou do nesmiřitelného protikladu: vysvětlit nebo pochopit (erklären oder verstehen). Jsme však přesvědčeni, že tu nemůže jít o nesmiřitelné dilema „buď, anebo“, ale o dvě vzájemně se doplňující stránky: „to i ono’. Nikoliv aut-aut, nýbrž et-et.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
Autor: Karel Skalický
