Postní doba je duchovním bojem Jedině Bůh nám může darovat pravé štěstí.  - archív citátů

Sekce: Knihovna

Karel Skalický

3. Náboženská potřeba a její složky

z knihy Po stopách neznámého Boha

Fenomenologické studium náboženství nám už dnes skýtá dostatečně úplný a přesný obraz o náboženské skutečnosti a její morfologii, abychom se pokusili odkrýt za rozličnými projevy náboženského života i existenciální potřeby člověka, které se za nimi skrývají. Náboženství lze jistě považovat za složitý systém tolika funkcí, jimž odpovídá právě tolik potřeb. Z tohoto hlediska se však náboženská potřeba vyjevuje jako potřeba naprosto ne jednoduchá, ale složitá. Pokusíme se proto načrtnout jakýsi seznam potřeb - ovšem bez nároku na úplnost -, které se jako drobné potůčky slévají a vytvářejí jeden mohutný tok toho, co můžeme nazvat potřebou náboženskou.

Jako první můžeme uvést potřebu zaštítěnosti a jistoty. Situace krajního nebezpečí a vážného ohrožení jsou úrodnou půdou pro nerůznější apotropaické rity, to znamená rity mající za účel odvrátit hrozbu zla (apotropé = vyhánění). Zbytky tohoto vyhánění zla se dochovaly až dodnes v novoročním střílení tak oblíbeném v Itálii. Většina lidí sice už neví, proč střílí, ale u kořene této zvyklosti stojí dávné přesvědčení, že silný hřmot je zlým duchům nemilý a vyhání je. Podobně i situace nejistoty plodí určité obřadní praktiky, mající za účel chránit před uhranutím a vůbec před jakýmkoliv neštěstím a zajistit úspěch, zdraví, úrodu, plodnost, blahobyt atd.; praktiky, s nimiž se setkáváme v kterékoli části světa. Nebo jiný příklad: během vývoje védského náboženství došlo v bráhmanismu k takovému přecenění obětnictví, že rituální oběť’, byla-li provedena přesně podle předpisů (mantra), byla považována za tak účinnou, že se jí museli podřídit i bohové, kteří - jak praví jeden starý védský text - „se slétají na oběť’ jako mouchy na maso“. Oběť’ se tak stává institucí spolehlivě zajišťující a nepojišťující obětníka.

S potřebou jistoty je blízce spřízněna i potřeba nadvlády jak nad přírodou, tak nad společností. Tato potřeba stojí u kořene různých magických praktik, které studoval a popsal James Frazer (srv. Tize golden Bough) a nejnověji Bronislaw Malinowski. „Z hlediska společenského života,“ píše Nemalinksti,“ magie, dávajíc vedoucí roli jednomu člověku (mágovi či čarodějovi), zavádí organizaci v okamžiku, kdy účinná a organizovaná akce je životně důležitá.“ (1) Avšak nejenom magie, ale i náboženství se může stát prostředkem k uspokojení této potřeby. Durkheim studoval náboženství v jeho totemických formách pod tímto zorným úhlem. Náboženství se mu tak jeví jako „systém pomyslů (notions),jimiž si jednotlivci představují společnost, jejímiž jsou členy, a neprůzračné hluboké vztahy, které s ní udržují“. (2) A tato potřeba zplodila i různé způsoby opravňování společenských institucí, které studoval Peter L. Berger. Nevýraznějším příkladem je v tom směru kult císaře, jak ho můžeme sledovat v průběhu staletí od egyptských faraonů až po kult osobnosti generalissima Stalina, pranýřovaný Chruščovem v jeho tajné zprávě na 20. sjezdu KSSS.

Vedle potřeby nadvlády se též setkáváme s velice výraznou potřebou předvídání budoucích události. Tato potřeba vedla ve všech kulturně náboženských oblastech ke zrodu různých více či méně složitých systémů divinace, mantiky, negromancie čili věštění a hádání budoucnosti, jež se mají k dnešní futurologii tak trochu jako alchymie k moderní chemii.

Potřeba předvídání je však jen jednou stránkou mnohem širší potřeby, kterou bychom mohli nazvat potřebou orientace v tajemné a nepřehledné skutečnosti vesmíru a člověka samého. Jde o potřebu vědět, „jak se věci mají“, jaké je postavení člověka ve světě, jak v něm má jednat a jakými pravidly se přitom řídit. I s touto potřebou se setkáváme v nejrůznějších kulturně náboženských prostředích. Tak například zoroastrovská katecheze (Pandamak) začíná otázkami: „Kdo jsem? Čím jsem? Odkud jsem přišel? Kam se vrátím?“ (3). S podobnými otázkami se setkáváme i v gnostickém spise, jenž se nám dochoval díky Klementu Alexandrijskému v jeho Výpiscích z Theodota, kde čteme: „Čím jsme byli? Čím jsme se stali? Kde jsme byli? Kam jdeme byli vrženi? Jaký je cíl, k němuž běžíme? Z čeho jsme byli vykoupeni? Co je zrození? A co znovuzrození?“ (4)

Od potřeby orientace není příliš vzdálená potřeba spásy či osvobozeni. I tato potřeba je bohatě doložena ve všech vyšších náboženstvích, a dokonce i v ideologických systémech prohlašujících se výslovně za nenáboženské nebo protináboženské, jako jsou různé formy marxismu. Tato potřeba je v některých náboženstvích tak převažující, že zastiňuje dokonce i samo přesvědčení o Boží jsoucnosti, jak je tomu například v původním buddhismu zvaném theravada nebo též - ne bez určité dávky uštěpačnosti - hinajána („malé vozidlo“) a v některých systémech jógy.

S potřebou spásy je spojena i potřeba zneškodnit ničivou hltavost času. Aby Chronos nepožíral své vlastní děti, aby herakleitovské panta rei (všecko plyne) konečně našlo pevný opěrný bod, aby eliadovská „hrůza dějin“ našla účinný protilék, je nutno zbudovat ideové systémy umožňující jakýsi jiný čas, jenž by nepodléhal neúprosné prchavosti dějinné nahodilosti. Mytický čas prvopočátků vlastní archaické náboženskosti nebo čas křesťanských dějin spásy vždy znovu zpřítomňovaný v liturgickém čase, případně jiné systémy odebírající času jeho hltavost, jsou různými vyjádřeními této potřeby.

Obzvlášť’ silná potřeba, velmi blízká té předchozí, je i potřeba nesmrtelnosti. Tato potřeba má nesčetné projevy: v eposu o Gilgamešovi hledajícím rostlinu nesmrtelnosti, v různých věronázorech o životě v záhrobí, o nesmrtelnosti duše, o zmrtvýchvstání, o znesmrtelnění prostřednictvím mysterických kultů, ve výkřiku non omnia confundar marxistické filosofie Ernsta Blocha a - v sekularizované formě - v naději žit dál ve svém díle vykonaném pro lidstvo a jeho pokrok.

Vedle potřeby nesmrtelnosti vyniká i potřeba očištěni, která působí v různých očistných ritech ať’ s použitím očistného ohně nebo očistné vody (ponořením, omýváním, pokropením...), nebo té zcela jedinečné tekutiny, jíž je krev, anebo prostřednictvím odříkáni, zadostiučinění, umrtvování, případně vyznávání hříchů. To všechno, moderní psychoanalýzu nevyjímaje, má jeden cíl: osvobodit člověka od tíživého břemene viny, která ho drtí.

Naléhavou potřebou je též potřeba spravedlnosti. S jejími projevy se setkáváme jak ve fenoménu vševědoucnosti Nejvyšší bytosti takzvaných primitivních národů, která dozírá z výšin svého nebeského obydlí na lidské skutky a prohlédá i to nejskrytější smýšlení, spravedlivě trestajíc lidi za jejich zlé skutky, tak v různých pojetích božího soudu, ať’ „soukromého“ hned po smrti, jako např. v egyptském náboženství, nebo všeobecného, jako v zoroastrismu či jiných vyšších náboženstvích, tak v pojetí převtělování působením zákona odplaty (karma), s nímž se setkáváme v orfismu, hinduismu, džinismu (jainismu), buddhismu a jinde. Tuto potřebu lze dokonce cítit i ve slovech jednoho ze zakladatelů Frankfurtské školy, Maxe Horkheimera, který napsal, že teologie je mu „nadějí, že při této nespravedlnosti, kterou je svět poznamenán, nezůstane, že nespravedlnost nemůže mít poslední slovo“. (5)

Zvlášť’ nebezpečnou potřebou je potřeba sebepřekračování či sebepřesahování. Tato potřeba se projevuje jako neklid a nepokoj srdce, jako touha překročit vlastní omezenost a rozepnout své vědomí, své vlastní konečné já do nekonečna (srovnej Březinovu Modlitbu večerní: „od mojí myšlenky odpoutej zemskou tíž, ať’ světla rychlostí prostorem šlehá v let... A´t všechno obsáhnu, všech cíle drah a cest, co vidím žít a mřít a růst a kvést a zrát“). Tato potřeba se někdy stává konečnému já neutuchajícím zdrojem nespokojenosti, nostalgie, melancholie, proměňujících mu každou běžnou radost normálního smrtelníka v nudu a nechutnost. Z toho pak vyvěrá dychtivé bažení po sebepřekročení v přemýšlení, rozjímání či nazírání, v extázi, v přísném umrtvování a sebetrýznění, nebo naopak v horečné činnosti, nevázanosti, dobrodružství, orgiích, drogách, nebo dokonce sebevraždě. Kvůli tomuto dvojímu možnému vyústění touhy po sebepřekračování můžeme mluvit o sebepřesahování vzhůru nebo dolů. A ani zde není těžké najít hojné příklady. Stačí pomyslet na šamanské praktiky k dosažení extáze, na různé spiritistické a okultistické techniky navozující mimořádné zážitky, touhu po mystických zkušenostech, vyhledávání mimořádných a zázračných příhod, hlasů shůry, vidění a zjevení, na orgiastické kulty dionýsovského náboženství, na Empedoklovu sebevraždu v Horácově podání: immortalis deus dum cupit esse Empedocles, frigidus in calidam Etnam insiluit (v touze stát se nesmrtelným bohem Empedokles se chladně vrhl do žhoucího jícnu Etny), anebo na teorii sebevraždy jako cesty k nevyšší svobodě, jak ji zastával Kirilov v Dostojevského románě Běsi. Potřeba sebepřekračování má tisíc tváří.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Středa 26.2. Popeleční středa

Jl 2,12-18 / 2 Kor 5,20 – 6,2; Mt 6,1-6.16-18

Komentář k 2 Kor 5,20 – 6,2: Čím je ve společnosti méně naděje, tím víc je zapotřebí našeho svědectví. Vynikne touha po „dni spásy“, po záchraně! Ukazovat směr, odkud záchrana přijde, ať je mým úkolem v nastávající době postní.

Zdroj: Nedělní liturgie

Knižní tip: Proč chodíme do kostela - Sokol

Knižní tip: Proč chodíme do kostela - Sokol
(26. 2. 2020) S chozením do kostela je to dnes ještě o něco těžší než s chozením do školy. Knížka je určena těm, kdo do kostela…

Oto Mádr, přední český teolog a jeden z nejdéle vězněných kněží u nás (+ 27. 2. 2011)

(26. 2. 2020) Oto Mádr - výrazná osobnost české katolické církve 20. století

Popeleční středou začíná Postní doba

(24. 2. 2020) Je důležité, aby se křesťan v postní době nezabýval sám sebou, ale především Bohem samotným...

25.2.1950 zemřel komunisty umučený kněz Josef Toufar

(24. 2. 2020) Žádný člověk není bezvýznamnou figurkou na šachovnici Boží.

P. Pavel Kučera - uprchlík a uprchlický farář

(24. 2. 2020) Tzv. uprchlický farář P . Pavel Kučera utekl v roce 1964 z komunistického Československa. Jeho posláním se pak na dlouhá…

Proti jakékoliv totalitě lze bojovat i jinak než mečem

(23. 2. 2020) V nacistickém kriminále jsem si uvědomil, že mezi Hitlerem a Stalinem je ještě třetí perspektiva, třetí možnost – a sice…

Händel - výročí narození (* 23. února 1685)

(22. 2. 2020) Tělnatý, cholerický a věřiteli pronásledovaný skladatel přinesl přese všechno skvělé plody...

Stolec svatého Petra (22.2.)

Stolec svatého Petra (22.2.)
(21. 2. 2020) Svátek stolce svatého Petra připomíná primát apoštola Petra mezi ostatními apoštoly. Tuto službu ustanovil sám Ježíš a…

Knižní tip: Pán se stará - Josef Prokeš

Knižní tip: Pán se stará - Josef Prokeš
(12. 2. 2020) Kniha vede čtenáře k novému pohledu na víru. V krátkých textech se zabývá celou řadou závažných křesťanských témat,…

Shincheonji

je poměrně mladé náboženské hnutí pocházející z Jižní Koreje.

Křesťanské církve po celém světě vydaly prohlášení varující proti tomuto náboženskému společenství.

Za důvod udávají sektářskou povahu církve Shincheonji - manipulativní praktiky, snahu o utajování, rozpory s křesťanským učením apod. Její členové zpravidla postupně opouštějí rodiny a omezují veškeré kontakty mimo členy společenství. 

Více informací: 

www. scjinfo.cz