1. Víra ateistů a nemoc duše, která nenašla svůj smysl

Brzy se však ukázalo, že nadšená víra ateistů, inspirující výzkumy těchto zkoumatelů náboženského fenoménu, není ne-náboženská, ale proti-náboženská, a tedy tím už svým způsobem „náboženská“, byt’ opačného znaménka. Postulát ne-náboženskosti vědce studujícího náboženství se tak ukázal jako nerealizovatelný a koneckonců rozporný. Bylo by to něco podobného jako požadovat od jazykozpytce, aby se zřekl mluvit svým mateřským jazykem, nebo od antropologa, aby se zřekl toho, být anthropos, člověk.

…

Kdo však řekl „smysl“, řekl implicitně i „náboženství“. To je též důvod, proč Jung neztotožňuje prostě náboženství s neurózou. Vztah je složitější. Náboženství není jen symptom, ale je také možný lék. Mezi duševní nemocí pacienta a jeho náboženským přesvědčením vzájemná souvislost, takže duševní nemoc se může léčit oživením náboženského života neboli smysluplného životního rámce. Proto Jung neváhá napsat, že neuróza je rozštěpenost osobnosti a problém jejího uzdravení je problém náboženský. „Psychoneuróza je nakonec nemocí duše, která nenašla svůj smysl.“