1. Víra ateistů a nemoc duše, která nenašla svůj smysl

Brzy se však ukázalo, že nadšená víra ateistů, inspirující výzkumy těchto zkoumatelů náboženského fenoménu, není ne-náboženská, ale proti-náboženská, a tedy tím už svým způsobem „náboženská“, byt’ opačného znaménka. Postulát ne-náboženskosti vědce studujícího náboženství se tak ukázal jako nerealizovatelný a koneckonců rozporný. Bylo by to něco podobného jako požadovat od jazykozpytce, aby se zřekl mluvit svým mateřským jazykem, nebo od antropologa, aby se zřekl toho, být anthropos, člověk.

…

Kdo však řekl „smysl“, řekl implicitně i „náboženství“. To je též důvod, proč Jung neztotožňuje prostě náboženství s neurózou. Vztah je složitější. Náboženství není jen symptom, ale je také možný lék. Mezi duševní nemocí pacienta a jeho náboženským přesvědčením vzájemná souvislost, takže duševní nemoc se může léčit oživením náboženského života neboli smysluplného životního rámce. Proto Jung neváhá napsat, že neuróza je rozštěpenost osobnosti a problém jejího uzdravení je problém náboženský. „Psychoneuróza je nakonec nemocí duše, která nenašla svůj smysl.“

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Karel Skalický

Témata: Náboženství

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

18. 10. 2026, 11. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 25,6-10a; Žalm Žl 23,1-3a.3b-4.5-6; Flp 4,12-14.19-20
Mt 22,1-14

Pozvání na svatbu je pozvání k radosti, k oslavě, ke společenství s těmi, kdo mají ženicha a nevěstu rádi. Tak zve Bůh člověka do svého společenství a toto pozvání přišel Ježíš na zemi velmi srozumitelným způsobem tlumočit. Přesto všichni nepochopili a zahleděni do svých představ nevnímali, že tento chudý tesař zve k neuvěřitelně bohaté hostině. Ale Bůh se nedá odradit. Pozve tedy další, takové, s nimiž se nepočítalo. Ale i oni mají před sebou velký úkol: pochopit, že nebyli pozváni jen k zaplnění míst, ale jako skuteční hosté na skutečnou svatební hostinu – to je vyjádřeno podobenstvím o svatebním rouchu. Pozvání na hostinu, k úzkému společenství s Bohem, které znamená záchranu, trvá. I od nás se čeká, že pochopíme to podstatné. Naše projevy zbožnosti přece nemohou být jen zaplněním času nebo jakýmsi přikrášlením života. Jsme pozváni na hostinu, kterou si sami nemůžeme připravit a na kterou se nemůžeme dostat bez pozvání hostitele. Ten je velkorysý – ale také pravdivý.