4. Nauka o stvoření

Nejmladší a zřejmě nejméně zralou oblastí reflexe o Duchu tvoří nauka o stvoření. Až donedávna bylo působení Ducha Božího viděno převážně ve vztahu k člověku a Duch byl tedy chápán jako oživující a zdokonalující princip. Tím se nepopírala stvořitelská funkce Ducha, ale uvažovalo se o ní především jako o ‘znovustvořitelské’. ‘Omezenost’ perspektivy se rodila ze soteorologické obavy a odrážela polemiku mezi katolíky a protestanty ohledně procesu ospravedlnění. V posledních letech se zjistilo, že zmíněná perspektiva zapomínala na prvotní vztah Ducha a stvoření, jak jej představuje Starý zákon. V tomto smyslu se má nyní za to, že je třeba rozvinout "pneumatologii prvního článku Kréda" a překonat tak dosud rozvíjenou "pneumatologii třetího článku". Když zkoumáme starozákonní texty, můžeme totiž konstatovat, že Duch působí již ve stvoření jako Boží dech a je původem každého hnutí a životem každého života. V důsledku toho vše, co Duch uskutečňuje ve věřících a v církvi, je naplněním jeho díla stvoření. Vycházeje z tohoto přesvědčení, rozvíjí Wolfahrt Pannenberg svůj pokus spojit pojetí Ducha s pojetím pole, rozvinutým moderní fyzikou, na základě starověkých stoických pojetí: všechna pole napětí, jež dávají vznik silám (a tělům), by byla zúžitelná na jediné, široké pole síly. Z teologického hlediska by mohlo být ztotožněno s Duchem, který by se proto jevil jako podmínka možnosti vztahu mezi Bohem a jeho stvořením, nakolik on (ono) propůjčuje světu prostorově časovou strukturu a tím i samostatnou konzistenci realitě světa, ale zároveň ukazuje i na božský původ a eschatologické určení stvoření54.

Že je Duch přítomen ve stvoření, je prý vidět i z tendence ke sjednocení55. Do tohoto proudu zapadá i Jürgen Moltmann, podle kterého je Duch stvořitel dynamikou vesmíru a silou, která vytváří společenství v síti vztahů mezi živými tvory56. Tak je možné mluvit o společenství tvorů a poznávat působení Ducha, který dává život, tam, kde tvorové směřují k socializaci.

Tato perspektiva nalezla širokou odezvu na 7. shromáždění Ekumenické rady církví (v Canbeře 1991), jež měla téma "Přijď, Duchu svatý, obnov celé stvoření". Téma Ducha svatého se tam úzce pojilo s tématem ekologickým a bylo takřka úplně odděleno od kristologie: v úvodní relaci presbyteriánské teoložky Chung Hyun Kyungové vystupuje převážně jako síla, která se zmocňuje osob a činí je schopnými překračovat své vrozené schopnosti57.

Vůči způsobu, jakým se pojednávalo o Duchu během shromáždění se vznesla kritika pravoslavných, která se dovolávala nevyhnutelného spojení mezi pneumatologií a kristologií: pouze ono umožňuje odlišit Ducha a rozlišovat duchy.