1. Uvedení

V jednom hodnocení pneumatologie 20. století koncem šedesátých let začíná Wilhelm Breuning spíše negativním zjištěním: "Kdokoli otevře učebnici katolické dogmatiky, je nucen se ptát, zda se obecně v teologii, která se vyučuje na školách, může legitimně mluvit o pneumatologii"1. Ještě ráznější je úsudek holandského protestantského teologa Hendrikuse Berkhofa, který začíná svou stať v roce 1974 slovy: "Převládající teologie 20. století mezi tolika věcmi, jež zpracovaly a prohloubily, nebyly s to vyprodukovat jedinou přesvědčivou definici pneumatologie"2.

S odstupem několika desetiletí se poznámka německého a úsudek holandského teologa jeví již jako velmi překonané: publikací o Duchu svatém přibývá do té míry, že se jejich řada stává nepřehlednou. Pneumatologie už, jak se zdá, tvoří samostatný traktát vedle kristologie a teologie a navíc proniká všechny traktáty systematické teologie. V tomto smyslu se hovoří o "znovuobjevení Ducha"3.

Není mým úmyslem popsat proces, který přinesl takovou míru pozornosti4; stačí říci, že mezi ‘vnitřními’ teologickými důvody převládá přijetí "ekonomické" perspektivy v trinitárním pojednání5.

Mezi ‘vnější’ obecné faktory se započítávají v západní teologii, ať už katolické či protestantské, charizmatické hnutí a dialog s Východem.

Jestliže první vyvolal teologii, která by kriticky ověřovala zkušenosti Ducha a tedy vypracování teologie, jež je s to pojmout a ‘kontrolovat’ vztah k Duchu (jak uniknout před Scyllou zužujícího kristocentrismu a Charybdou subjektivistického spiritualismu, podotýká Berkhof), druhý motivoval oživení funkcí Ducha v kontextu rozličných teologických témat.

Pozornost vůči Duchu se stala převládající v současné teologické reflexi, která kromě toho, že vyprodukovala také nezávislé texty pneumatologie6 a tím ke tradičnímu teologickému curriculu přidala nový traktát, podmínila proměnu důrazu především ve třech oblastech: ekleziologii, kristologii a nauce o stvoření. Zatímco v té první se už došlo k pevným bodům, v ostatních dvou oblastech jsme dosud v začátcích. Proto se také zde může hodnotit především vztah mezi pneumatologií a ekleziologií.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Giacomo Canobbio

Témata: Duch svatý

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

25. 10. 2026, 18. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 45,1.4-6; Žalm Žl 96,1+3.4-5.7-8.9-10a+c; 1 Sol 1,1-5b
Mt 22,15-21

Může křesťan dělit svou věrnost mezi císaře a Boha, mezi pozemskou a Boží autoritu? Tak postavili otázku Ježíšovi protivníci a čekali, že Ježíše nachytají buď jako nevěrného věřícího, který není zcela věrný Bohu, nebo jako nevěrného občana, který není věrný císaři. Odpověď ale žádné dělení nezdůvodňuje, i když by to tak mohlo na první pohled vypadat. Každý věřící Izraelita (a právě takoví se Ježíše ptali) věděl, že Bohu náleží všechno: svět, císař, denár – ale hlavně člověk sám. Člověk, který v sobě nese obraz Boží, má Bohu patřit cele. Potom si může dovolit respektovat císaře, platit peníz daně, žít v tomto světě bez obav, že všechno pokazí. Ale patřit plně a cele z hloubi svého nitra Bohu, není nic snadného. Bůh nás v tom však nenechává samotné, když vkládá do našeho nitra Ducha, který sám volá: „Abba, Otče“!