Sekce: Knihovna
4. Praktické důsledky
z knihy Očekávání konce světa nebo touha po Pánu?
V praxi musíme prosit o Ducha rozlišování a z něj žít. Při osobních rozhovorech stejně jako při velkých akcích musíme vnitřně udržovat kritický odstup a hledět na Písmo svaté a na nauku církve. Někdy stojí námahu, nenechat se jednoduše unášet "zbožným" proudem.Ne zřídka můžeme sledovat, jak jsou katolíci v charismatické obnově příliš rychle připraveni přebírat učení svobodných církví, bez toho, že by se ptali, co si o tom či onom myslí katolická církev a proč to vidí jinak.
Zachovávat takový kritický odstup je někdy těžké, protože učení tohoto druhu - falešná - bývají spojena se zapáleným životem víry a působivým hlásáním, někdy doprovázeným zakusitelným působením Ducha svatého. Hlasatelé takového poselství mohou, neboť jsou osobně dobré víry, vést člověka ke Kristu. Musíme se však chránit toho, vidět v tom potvrzení jejich učení. Při přesnějším pohledu ne zřídka narazíme na určitou duchovní omezenost a někdy na strojenou zbožnost.
Jiná potíž: Někteří "proroci" vyslovují věci, které se skutečně později dějí. Tím získávají autoritu, o kterou opírají své další výpovědi, které (ještě) nelze rozlišit. Například výpovědi typu: "V ‘posledních časech’ musí být ‘velká probuzení’". Při "prorocky" pronášených slovech však mohou být ve hře také zvláštní přirozené, psychické síly, jako "nátlak" či "vytváření atmosféry". Duchovní kvalita těchto slov už není v žádném případě rozeznatelná podle toho, zda se shodují s pravdou. Podle Mt 7,22n existuje dokonce "působení zázraků v Ježíšově jménu", které se přesto Bohu nelíbí. Rozhodující je spíše životní kontext, ve kterém tyto děje probíhají, např. zda má prorok "povahu Páně" (Učení dvanácti apoštolů 11,8).
Musíme si položit zásadní otázku: Je vůbec důležité a pro nás dobré, znát čas a vědět kdy tyto dějiny skončí? Řekněme, že není lehké žít s vědomím otevřeného konce a v nejistotě. Neboť je namáhavé denně počítat s Jeho příchodem, brát na sebe svůj kříž a zároveň zůstávat v pokoji, když (ještě) nepřichází. Existují pak tři možnosti útěku:
1. Od toho, co se už stalo v dějinách ohledně našeho vykoupení, už nic neočekáváme, a tedy se o to nezajímáme.
Nebo bychom rádi věděli, co bude dál a říkáme pak buď že
2. to bude trvat ještě dlouho, nebo že
3. je to bezprostředně blízko.
Třetí druh útěku nalézáme až do dnešních dní ve zvláštních náboženských skupinách. Nikdy nebyl postojem církve, jen se stále znovu objevují ("zbožní") lidé, kteří sebe a druhé omezují těmito myšlenkami. Když se pak nestane, co bylo očekáváno, hrozí této "zbožnosti" zhroucení. Pak je Bohu vyčítáno, že "otálí splnit svá zaslíbení" (2Petr 3,9). Ve skutečnosti se však jen prokázal vlastní "časový plán" jako nerealistický!
Přesto v "apokalyptickém hnutí" vězí zlomek pravdy. Neusnulo křesťanstvo s názorem, že druhý příchod Kristův na sebe nechá ještě dlouho čekat? Nejsme už dlouho v opačném extrému? Ježíš přece říká: "Bděte, neboť nevíte, kdy ten čas přijde" (Mk 13,33)? To platí pro Pánovo přicházení do každodenního života, do vlastní hodiny smrti a pro jeho "příchod ve slávě". Pokud nám to již není lhostejné, vychází z toho inspirující síla k "hlásání evangelia všemu stvoření" (Mk 13,10), než on přijde!
Musíme tedy hledět na podstatné pravdy naší víry a nesmíme se ztratit v okrajových jevech tím, že se budeme ptát na čas konce. Prvním a rozhodujícím kritériem je, zda je Ježíš Kristus středem našeho života a myšlení, Ježíš ve své prostotě a pravdě, Ježíš ukřižovaný a zmrtvýchvstalý.
"Ano, přijdu náhle" - tak správněji přeloženo místo "brzo" (Zj 22,20) - to pro křesťana znamená, že toto božské "náhle", které se týká času, zcela přenechá Bohu. Co se týče důležitosti příchodu, přijme výzvu k plné bdělosti. Tím se ocitá v životním postoji, který s sebou nese napětí. Teď je čas a prostor pro nový příchod Boha do tohoto konkrétního dne. Zároveň zůstává všechno otevřené pro závěrečné dokonání. S rozhodností stojíme za tím, co víme: Nedisponujeme Bohem, ani dnem a hodinou.
