Sekce: Knihovna

Bruno Forte

Člověk v plném smyslu existuje tehdy, když vede dialog

z knihy Barvy lásky , vydal(o): Paulínky

Láska – původní zkušenost, v níž se vše rodí – vyjadřuje svou konstitutivní strukturu v dialogu. Člověk v plném smyslu existuje tehdy, když vede dialog, neboť vyjadřuje své zásadní povolání k lásce a uskutečňuje ho – byť ještě nedokonalým způsobem. Dialog a láska se mají k sobě navzájem tak, jako skutečná existence k tajemství bytí. Dialog zjevuje lásku a dává jí historickou podobu v konkrétnosti všedních dní. Dialog, toto „setkání ve slovech“, je vyjitím ze sebe, přijetím druhého, sjednocující a zároveň osvobozující komunikací dvou osob. Původ, příchod a budoucnost, které charakterizují příběh lásky, v něm nacházejí své vyjádření a stávají se jazykem. Dialog je jazykem lásky, a proto je i jejím „domovem“, místem, kde láska bydlí, a kde se může projevovat. Je otiskem Trojice v čase.

A proto tam, kde není láska, nemůže být ani dialog. Analogicky však platí, že tam, kde není dialog, stěží může být láska. Mohli bychom dokonce říci i to, že kde lidé nevedou dialog, nemilují, a proto ani nejsou plně lidmi. Dialog je mírou pravosti života, je mírou lidství každého člověka. Jak namáhavé je milovat, to se nevyhnutelně projevuje i v těžkostech a rizicích, které jsou vlastní dialogu. Stejně jako iniciativu lásky může poškodit žárlivé majetnictví, jež usmrcuje nezištnost, tak ani dialog nemůže začít a existovat tam, kde netryská a není udržován z ryzího pramene, který je prostý veškeré vypočítavosti a sobeckých zájmů. Nic neodporuje podstatě dialogu coby epifanii lásky více než manévrování a taktizování. Tam, kde se dialogu zneužívá k tomu, abychom druhého člověka použili pro vlastní cíle, dialog zkrátka přestává existovat. 

V tomto smyslu lze říci, že dialog – stejně jako láska – představuje hodnotu sám o sobě jakožto cíl, a nikoli jako pouhý prostředek. Dialog je zjevením nezištnosti a nabízí se jako možnost setkání, jež vyvěrá z čisté radosti z toho, že člověk miluje. Dialog se rodí z nezištnosti. Z toho plyne, že kromě iniciativy je třeba druhého přijmout, a to s veškerou jeho odlišností. Stejně jako láska nemůže žít bez pohostinné vděčnosti, tak ani dialog se nemůže rozvinout tam, kde chybí respekt k důstojnosti a svébytnosti druhého člověka. Monolog, který jednoduše přehlíží to, co pronáší a co požaduje druhý člověk, je naprostým popřením setkání. Dialog naopak potřebuje „vzájemnost vědomí“ (Maurice Nédoncelle), plodnou výměnu, při níž jsou měřítkem dávání a přijímání pouze nezištnost a skutečně pokorné přijetí ze strany obou účastníků.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Námaha lásky je stejná jako námaha dialogu
• „Credo“ trochu jinak