Námaha lásky je stejná jako námaha dialogu

z knihy Barvy lásky , vydal(o): Paulínky

Popírání individuality vylučuje jakoukoli možnost dialogické existence. Podstatou dialogu je uznání, že druhý člověk je darem, jejž mám přijmout, nikoli hrozbou, před níž se mám bránit. Iniciativa a pohostinnost by však neměly zůstat v kruhu pouhých dvou osob – jen tak se může jednat o skutečnou lásku. K tomu, aby se dalo účinně dospět k dialogu, je také třeba osvobodit se od veškeré panovačnosti. Tam, kde se vytváří závislost nebo sektářská podřízenost, nelze mluvit o dialogu. Dialog je autentický nejen tehdy, když se rodí ve svobodě, ale také tehdy, když je osvobozující a neustále otevřený druhým, když bere ohled na jejich potřeby a otázky a nesnaží se je popřít. „Setkání ve slovu“ musí otevírat cestu k dalším setkáním. Vede dva partnery dál, vstříc horizontům solidarity a vzájemnosti. Zde vidíme, že dialog a poslání si neodporují. Naopak, vzájemně se posilují a dodávají si na autenticitě.

To, co člověk v dialogu lásky zdarma dává a přijímá, chce být opět zdarma nabídnuto ve stále nových dialozích. V dialogu se uvolňují skryté síly lásky. Existence pak nezůstává neautenticky uzavřena sama do sebe, ale směřuje ven ze sebe a stává se službou a darem. Taková otevřenost navenek společenství účastníků nejen nenarušuje, ale naopak mu dodává na opravdovosti a radosti.

Námaha lásky je tedy stejná jako námaha dialogu. Takovou námahu můžeme podstoupit a přivést ke skutečně dialogické existenci pouze tehdy, uvědomíme-li si, že nás v dialogu lásky, jak říká sv. Augustin, nejprve oslovil někdo Jiný: Nulla maior est ad amorem invitatio, quam praevenire amando („Neexistuje nic většího, co zve k lásce, než vyjít s láskou vstříc“). Místem, kde křesťanská víra shledává příležitost uvědomit si, že Bůh nás miloval jako první a zapojil nás do věčného dialogu božské lásky, je ta událost, kdy Bůh, „projevil svou lásku až do krajnosti“ (srov. Jan 13,1). Víra v trojiční dialog Boha – Lásky představuje nejradikálnější teologický základ životního stylu inspirovaného dialogem a postaveného na dialogu. V dialogu odpovídáme na první lásku v Duchu, který nám byl darován. Dialogem vydáváme druhým svědectví o tom, že jsme uvěřili lásce: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35). Bez vzájemného dialogu se křesťanský pár nikdy nemůže stát „ikonou Trojice“, pokorným, ale intenzivním odleskem, jímž se do času odráží věčný dialog tří Božských osob. Bez dialogu, který starostlivě a přátelsky navazuje vztah k lidské společnosti, nebudou moci křesťanští manželé hlásat to, co jim bylo zdarma zjeveno a darováno. I za rodinu − „malou církev“ − se Ježíš modlil v závěti své lásky:

„Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. […] Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě. […] Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne.“

(Jan 17,11.17–19.21–23)