Sekce: Knihovna

Raniero Cantalamessa

Pomazání Duchem svatým

z knihy Víra, která přemáhá svět , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Toto živé a osobní poznání Krista nepochází z nás samých, nelze si ho žádným způsobem vydobýt, ale je výhradně darem Ducha svatého. „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: ‘Ježíš je Pán’“ (1 Kor 12,3). Až poté, co byl v den Letnic „naplněn Duchem svatým“, může Petr s nečekanou otevřeností prohlásit: „Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali“ (Sk 2,36).

Mezi darem Ducha a zmíněným živým poznáním Ježíše tedy existuje podstatné spojení. Nikdo nemůže prohlásit „Ježíš je Pán“, pokud ho k tomu nepohne Duch svatý, a v nikom nemůže Duch svatý působit, pokud člověk nevyzná, že Ježíš je Pán. Tuto pravdu potvrzuje i zkušenost: „síla Ducha“ je dána pouze těm, kdo Ježíše prohlásí za Pána stejně přesvědčivě a bezvýhradně, jak to učinil svatý Pavel v 1 Kor 8,5-6. Všechno, doslova a úplně všechno musíme podřídit Ježíši Kristu jako „jedinému Pánu“ a teprve tehdy, až se rozhodneme to učinit, zakusíme ve svém životě novou jistotu a pocítíme novou sílu ke službě.

Na začátku jsem hovořil o tom, jak malý význam má osoba Krista pro víru lidí okolo nás. Týká se ale tento problém skutečně jen ostatních lidí, anebo má – přinejmenším do jisté míry – co do činění i s námi, věřícími a hlasateli evangelia? Vzpomeňme si na rozhovor, který vedl Ježíš s apoštoly u Césareje Filipovy, a na jeho dvě rozdílné otázky: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ – „A za koho mě pokládáte vy?“ (Mt 16,13-15). Pro Ježíše není nejdůležitější to, co si o něm myslí ostatní lidé, ale to, co si o něm myslí apoštolové.

Musíme opakovat modlitbu apoštolů „Dej nám více víry!“ (Lk 17,5) nebo modlitbu, s níž se na Ježíše obrátil otec nemocného chlapce: „Pane, věřím! Pomoz mé slabé víře!“ (srov. Mk 9,24).

Potřebujeme tedy „charismatickou víru“ v Krista. Jak ale může svatý Pavel zahrnout „dar víry“ mezi charismata (srov. 1 Kor 12,9), když je víra božskou (teologální) ctností a stejně jako bez naděje a lásky se bez ní nikdo neobejde? Svatý Cyril Jeruzalémský podává toto vysvětlení:

„Víra je pouze jedna, má však dvě stránky. Jedna její stránka se týká pravd víry … a tato je nezbytná pro spásu … Existuje ale i druhá stránka víry, a ta je darovaná Kristem. Je totiž psáno … ‘jinému se opět dostává víry od téhož Ducha’ (1 Kor 12,8-9). Tato víra, svobodně darovaná Duchem jako dar, se netýká pouze pravd víry, nýbrž je také důvodem činů, které přesahují lidské možnosti. Ten, kdo má takovou víru, může říci této hoře: ‘Přesuň se odtud tam,’ a přesune se (Mt 17,20).“[1]

Tento druh víry je plodem zvláštního pomazání Duchem. Někteří biblisté se domnívají, že právě to je hlavní význam slova „pomazání“ v Novém zákoně i u otců prvotní církve: být pomazán olejem víry a tak moci poznat pravdivost Ježíše i jeho slov.[2]

Dostane-li se člověku tohoto zvláštního pomazání, může společně s Janem prohlásit: „My jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“ (Jan 6,69), „my jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa“ (1 Jan 4,14). Víra se stává jakýmsi druhem poznání a vidění, vnitřním osvícením. Slyšíte Ježíše, jak říká: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne,“ „já jsem světlo světa“ a celou svou bytostí (nejen rozumem) vnímáte, že to je pravda.

Pomazaná víra dodává řeči prorockou moc. Dovolte mi, abych vysvětlil, jak k tomu dochází, když kážeme o ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Pánu. Během promluvy si kazatel v jisté chvíli a zcela nezávisle na svém rozhodnutí uvědomí, že v něm začíná cosi působit – jako by skrze jeho hlas přicházel signál na jiné vlnové délce. Uvědomuje si ho proto, že začíná cítit hluboké pohnutí a vnímá, že je nadán mocí a promlouvá mimořádně přesvědčivě. Přitom si je však zcela jasně vědom, že nic z toho není jeho zásluha. Vycházejí z něj pronikavá a sebejistá slova a on zakouší dotyk oné „moci“, kterou vnímali také všichni Ježíšovi posluchači. Ten, kdo takové řeči naslouchá, je uveden do stavu absolutního soustředění, do něhož ho nemůže přivést žádný jiný hlas: i on se cítí být zasažen a často vnímá zvláštní chvění po celém těle.

V takový okamžik pak lidský řečník a lidský hlas zcela umlká a ustupuje stranou, aby dal volný průchod zcela jinému hlasu. Kdosi řekl: „Když pravý prorok hovoří, mlčí.“[3] Neboť tehdy, když hovoří pravý prorok, má mluvit někdo úplně jiný. Bůh říká svým prorokům, ubohým a hříšným lidským tvorům: „Budeš zase mými ústy“ (Jer 15,19), a pouhá myšlenka na toto ujištění způsobí, že se Boží posel zachvěje.

Samozřejmě že k tomu nedochází po celou dobu se stejnou intenzitou. Některé okamžiky jsou výjimečné. Bohu stačí jen jediná věta, jediné slovo. Řečník i posluchači mají pocit, že v určité chvíli se s kazatelovými slovy mísí ohnivé jiskry a tato slova se pak žhaví do běla a září. Ze všech možných obrazů je představa ohně k popisu tohoto působení Ducha nejméně nepřiměřená. Proto se také o Letnicích Duch svatý ukázal v podobě „jazyků jako z ohně“ (Sk 2,3). O Eliášovi čteme, že „povstal jak oheň a jeho slovo plálo jak pochodeň“ (Sir 48,1), a v knize proroka Jeremiáše prohlašuje sám Bůh: „Copak mé slovo nepálí jak oheň … není jako kladivo, které roztlouká skálu?“ (Jer 23,29). (Dva způsoby, jak připravit řeč…)

To nejlepší, co můžeme dělat v okamžicích, jako je tento, je prosit Boha o nové pomazání jeho Duchem, aby každý, kdo bude z tohoto shromáždění odcházet, dokázal v důvěře a společně s Ježíšem prohlásit: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18).

Předtím než se vydáme konat dílo evangelizace, nám tedy zbývá udělat jediné: jednoduše poprosit o pomazání. Mnoho mých modliteb zůstalo bez odpovědi, ale jen zřídkakdy to byly prosby o pomazání, a to zvláště v situacích, kdy jsem se cítil slabý, unavený a naprosto neschopný cokoliv říct. Pak se jednoduše modlím: „Nebeský Otče, ve jménu tvého Syna Ježíše a pro jeho slávu tě prosím, uděl mi pomazání Duchem, abych mohl přesvědčivě a přitom laskavě hlásat evangelium.“ Pojďme se těmito slovy, všichni společně a právě teď, pomodlit! Všichni potřebujeme být pomazáni…

Byly chvíle, kdy jsem téměř fyzicky vnímal, jak na mě pomazání sestupuje. Cítil jsem hluboké pohnutí, duše prožívala vědomí jasu a jistoty a všechny stopy nervozity, strachu a bázlivosti zmizely.

[3] Filón Alexandrijský, Quis rerum, 266, In: Les oeuvres de Philon d’Alexandre, sv. 15, Paris 1966, str. 300. 

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Hlásat Ježíše Krista