Sekce: Knihovna

Raniero Cantalamessa

Hlásat Ježíše Krista

z knihy Víra, která přemáhá svět , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Přijdete-li v Římě na náměstí Svatého Petra, váš zrak ihned zaujme obelisk stojící uprostřed celého prostranství. Ať se díváte odkudkoliv, obelisk vždy přitáhne váš pohled. Stejně jako hlavní stěžeň plachetnice dává i on celému prostoru rovnováhu. Takovým obeliskem uprostřed své církve je Ježíš Kristus. K němu by se měly trvale obracet zraky celého lidstva a na jeho osobu by měli křesťané upozorňovat všechny ostatní.

Prosté nahlédnutí do Nového zákona nám ukazuje, jak jsme se vzdálili původnímu významu, který slovo „víra“ má v křesťanství. Co potom máme v současné „post-křesťanské“ společnosti dělat? Nic jiného než to, co dělali apoštolové a první učedníci v soudobé společnosti „předkřesťanské“ – hlásat Ježíše Krista! „Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod“ (2 Tim 4,2). Navraťme Kristu zpět to místo, jež mu ve víře náleží. Opakujme společně s Pavlem: „My kážeme Krista ukřižovaného“ (1 Kor 1,23), „kážeme, že Ježíš Kristus je Pán“ (2 Kor 4,5).

Tento úkol však žádná církev není schopna vykonat sama, a je proto třeba, abychom spojili své síly i prostředky. Konkurence a rivalita v této oblasti představují pohoršení, které už nelze ospravedlňovat žádným objektivním důvodem. Otázky, jež jsou klíčové pro začátek třetího tisíciletí, se liší od těch, které vedly k rozkolu mezi východní a západní církví na počátku tisíciletí druhého, nebo od těch, které v západním křesťanstvu později vyvolaly rozdělení na protestanty a katolíky.

Spory mezi Východem a Západem se týkaly nauky o Filioque (zda Duch svatý vychází jen z Otce, nebo z Otce i Syna), dále toho, zda se má ke slavení eucharistie používat chléb kvašený či nekvašený a jestli se má v době postní vynechávat aleluja, nebo zda se má zpívat i tehdy. Můžeme tvrdit, že pro ty, kterým dnes musíme hlásat evangelium, jsou tyto otázky životně důležité?

Sporné body, které způsobily, že se od Říma oddělily církve vzešlé během 16. století z reformace, se týkaly především odpustků a také ospravedlnění hříšníků. I v tomto případě se ale musíme ptát: Jde skutečně o problémy, s nimiž i v dnešní době stojí a padá víra lidí? Během konference, která se konala v římském centru Pro unione, kardinál Walter Kasper velmi příhodně upozornil na skutečnost, že zatímco Luther jako nejdůležitější a existenciální problém řešil to, jak se vyrovnat s pronikavým vědomím své viny a jak si zasloužit Boží shovívavost, problém dnešní doby je přesně opačný: jak moderním lidem vrátit skutečné vědomí hříchu, jež nadobro ztratili.

Žijeme v době, kdy všichni, počínaje hnutím New Age, mluví o spáse jako o skutečnosti, kterou musí lidé objevit v sobě samých. Jak v takovém prostředí máme hlásat Pavlovo poselství, že „všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy“ (Řím 3,23) a že všichni potřebujeme Spasitele? Jsem katolík (a ještě k tomu Ital!), ale občas se stává, že si přeji, aby nám dnes Bůh dal nového Luthera. Pominu-li teď některé sporné otázky, jež jako katolík nemohu tak docela přijmout, potom je pro mě Luther člověkem, jehož víra v Ježíše Krista byla pevnější než žula. Byl to právě on, kdo řekl: „Ztratit Krista znamená ztratit všechno. Mít Krista znamená mít úplně všechno: mám-li Krista, mám všechno a vše mohu také nalézt.“

Ve vyprávěních o středověkých bitvách (některé podobné scény nalezneme také v Shakespearovi) vždy nastává chvíle, kdy jsou srovnané šiky lučištníků, kavalerie i dalších vojáků prolomeny a bojující válečníci se seskupí kolem krále. Právě zde se pak celá bitva rozhodne. Stejně tak se kolem krále soustředí i bitva, kterou v dnešní době svádíme my sami… Skutečnou a nejdůležitější otázkou, o niž se dnes vedou spory, je osoba Ježíše Krista.

Proto nyní musíme veškerou svou pozornost věnovat otázce, jak by mohly všechny křesťanské církve v bratrské shodě společně hlásat radostnou zvěst modernímu světu, kde mají s hlásáním začít a jakou metodou se při tom řídit.

Pokud je pravda to, jak někdo příhodně poznamenal, že křesťanství není v prvé řadě nauka, ale tvoří ho především osoba – Ježíš Kristus, pak z toho nutně vyplývá, že nejdůležitější je hlásat tuto osobu a také vztah, který k ní člověk má. V tom také spočívá počátek veškeré pravé evangelizace. Převrátit toto pořadí a postavit nauku a mravní závazky evangelia nad setkání s Ježíšem by bylo stejné jako zařadit železniční vozy před lokomotivu, která je má táhnout.

V souvislosti s tím však dnes vyvstává závažný pastorační problém. Církve se silnou věroučnou a teologickou tradicí (jakými jsou tradiční církve a mezi nimi zvláště katolická) občas zjišťují, že se nacházejí v nevýhodě, jejímiž příčinami jsou bohatá a ucelená nauka a také institucionalizovaná podoba. To jim pak ztěžuje působení ve společnosti, která do značné míry ztratila křesťanskou víru, a potřebuje proto začít zase od začátku, to znamená znovu objevit Ježíše Krista.

Zdá se, že nám stále chybí vhodný nástroj pro zvládnutí této nové situace. Vzhledem k tomu, jak církev fungovala v minulosti, jsme stále připraveni být spíše „pastýři“ než „rybáři“ lidí, to znamená, že jsme připraveni spíše pečovat o ty, kdo zůstali církvi věrni, než přivádět nové lidi či „lovit“ zpět ty, kdo se od ní odchýlili. Vidíme tedy, jak naléhavě je nám zapotřebí nové evangelizace, která zůstane zcela otevřená plnosti pravdy a křesťanského života, ovšem zároveň bude prostá a vyjde z toho, co je podstatné.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Pomazání Duchem svatým