II. vatikánský koncil je polární hvězdou na cestě Církve

V roce 2000 prohlásil papež Jan Pavel II.: „Cítím povinnost poukázat na koncil jako na velkou milost, kterou církev ve 20. století obdržela.“ A já nyní pociťuji povolání přičinit se, aby proroctví koncilu nebylo uhašeno a stále se hledaly cesty a způsoby, jak uskutečnit jeho intuice. Jde totiž o učení církve (magisterium), které i dnes představuje polární hvězdu na cestě Církve.

Jak učil Benedikt XVI., „postupem let dokumenty neztratily na aktuálnosti; jejich učení se jeví jako zvláště relevantní ve vztahu k nové situaci církve a současné globalizované společnosti“. Když papež Jan XXIII. v říjnu 1962 zahájil koncilní zasedání, hovořil o něm jako o úsvitu nového dne pro celou církev. Práce četných otců, kteří se sešli z církví všech kontinentů, skutečně připravila půdu pro novou etapu církevního života.

Co koncil přinesl

Po bohaté biblické, teologické a liturgické reflexi, která provázela celé dvacáté století, II. vatikánský koncil

  • objevil tvář Boha jako Otce, který nás v Kristu volá, abychom byli jeho dětmi;
  • pohlížel na církev ve světle Krista, světla národů, jako na tajemství společenství a svátost jednoty mezi Bohem a jeho lidem;
  • zahájil důležitou liturgickou reformu, která do centra postavila tajemství spásy a aktivní a vědomou účast celého Božího lidu.
  • Zároveň nám pomohl otevřít se světu a přijmout změny a výzvy moderní doby v dialogu a ve spoluodpovědnosti, jako církev, která touží otevřít náruč lidstvu, být ozvěnou nadějí a úzkostí národů a spolupracovat na budování spravedlivější a bratrštější společnosti.
  • Díky II. vatikánskému koncilu „se církev stává slovem; církev se stává poselstvím; církev se stává rozhovorem“ (sv. Pavel VI.) a zavazuje se hledat pravdu cestou ekumenismu, mezináboženského dialogu a dialogu s lidmi dobré vůle.

Tváří v tvář dnešním výzvám realizovat církevní reformu

Tento duch, tento vnitřní postoj musí charakterizovat náš duchovní život i pastorační činnost Církve. Je to důležité proto, že musíme ještě plněji uskutečňovat církevní reformu ve smyslu služby. Tváří v tvář dnešním výzvám jsme zároveň povoláni zůstávat pozornými interprety znamení doby. Máme být radostnými zvěstovateli evangelia. A také odvážnými svědky spravedlnosti a míru.

Albino Luciani (budoucí papež Jan Pavel I., tehdy biskup z Vittorio Veneto) napsal na začátku koncilu prorocká slova: „Není potřeba vytvářet organizace, metody nebo struktury, ale hlubší a rozsáhlejší svatost. Je možné, že vynikající a hojné plody koncilu budou viditelné až po staletích. Dozrají po namáhavém překonání rozporů a nepříznivých situací.“

Znovu objevit koncil, jak řekl papež František, nám pomáhá vrátit prvenství Bohu. A také církvi, která je „šílená láskou k Pánu a ke všem lidem, které miluje“.

Jdeme vstříc dnešnímu světu

Bratři a sestry, to, co řekl svatý Pavel VI. koncilním otcům na konci prací koncilu, zůstává i pro nás dnes kritériem orientace - prohlásil, že nastal čas odjezdu, opuštění koncilního shromáždění, aby šli vstříc lidstvu a přinesli mu radostnou zvěst evangelia, s vědomím, že prožili čas milosti, v němž se spojila minulost, přítomnost a budoucnost:

„Minulost: protože zde je shromážděna Kristova církev se svou tradicí, svou historií, svými koncily, svými učiteli, svými svatými. [...] Přítomnost: protože odcházíme, abychom šli vstříc dnešnímu světu s jeho bídou, bolestí, hříchy, ale také s jeho úžasnými úspěchy, hodnotami a ctnostmi. [...] A nakonec budoucnost je v naléhavém apelu národů na větší spravedlnost, v jejich touze po míru, v jejich vědomé či nevědomé žízni po vyšším životě: přesně takovém, který jim Kristova církev může a chce dát.“

Platí to i pro nás. Když přistupujeme k dokumentům II. vatikánského koncilu a znovu objevujeme jejich prorocký a aktuální význam, přijímáme bohatou tradici života církve a zároveň se ptáme na současnost a znovu prožíváme radost z toho, že můžeme vycházet vstříc světu, abychom mu přinesli evangelium království Božího, království lásky, spravedlnosti a míru.